18 C 279/2025-73 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobci se žalobou doručenou soudu dne 17. 9. 2025 domáhali vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalovaným povinnosti zdržet se rušení držby a umožnit žalobcům neomezený a ničím nepodmíněný přístup na pozemcích , Anonymizováno, zapsaných v katastru nemovitostí na , hodnota, pro obec , adresa, a k.ú. , adresa, odstraněním mobilního oplocení a vjezdové brány na těchto pozemcích. Žalobu odůvodnili tím, že žalovaní 14. 9. 2025 instalovali uvnitř areálu, kde se nachází veterinární klinika žalobců, systém mobilního oplocení a vjezdovou bránu, která se otvírá max. v úhlu 45 stupňů, čímž zcela znemožnili žalobcům přístup a užívání pozemku , Anonymizováno, , jakož i užívání věcných břemen práva jízdy zatěžujících jejich pozemky , Anonymizováno, v souladu s dlouhodobě ustáleným stavem v daném místě, a tím znemožnili provoz veterinární kliniky, neboť zamezili zcela vjezdu nákladních automobilů zajišťujících obsluhu uvedené kliniky, jakož i vjezdu osobních automobilů jak žalobců, tak klientů kliniky. Doplnili, že jednání žalovaných je předmětem šetření Policie ČR.2. Žalovaní s žalobou nesouhlasili s tím, že žalobci i jejich klienti mají zachováno právo chůze a jízdy s omezením parkováním na pozemcích žalovaných, kdy mají k dispozici klíče od brány a realizují právo chůze a jízdy. Žalovaní se dále brání tím, že opakovaně upozorňovali žalobce ústně i písemně na trvalé a svévolné parkování ze strany žalobců a jejich zákazníků, které omezovalo výkon vlastnických práv žalovaných.3. Všichni účastníci doložili svá tvrzení výpisy z katastru nemovitostí, kupní smlouvou ze dne 31. 5. 2000 a 24. 11. 20217, smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 10. 3. 2005, kupní smlouvou ze dne 30. 6. 2008 a 19. 10. 2009, fotografiemi a videozáznamy o pohybu vozidel v rámci jejich příjezdu a odjezdu k veterinární ordinaci žalobců včetně pohybu osob, vzájemnou korespondencí účastníků a kopií webových stránek žalobců, kdy žalobci jsou na základě kupních smluv ze dne 31. 5. 200 a 25. 11. 2017 spoluvlastníky pozemků , adresa, , přičemž uvedené pozemky tvoří uzavřený areál v , adresa, v Teplicích, stavba ve vlastnictví žalobců je od roku 2002 užívána jako , Anonymizováno, pro veřejnost a ve prospěch této stavby bylo smlouvou ze dne 10. 3. 2005 zřízeno věcné břemeno práva chůze a jízdy zatěžující vymezenou část pozemků , Anonymizováno, ve vlastnictví žalovaných. Dne 14. 9. 2025 žalovaní instalovali uvnitř areálu systém mobilního oplacení do výšky 2 metrů a vjezdovou bránu s výškou vjezdu 3,1 metrů s možností vjezdu a výjezdu osobních vozidel a vozidel do 3,5 tuny, jejíž ovládání zpřístupnili žalobcům a upozornili je na to dopisem ze dne 11. 9. 2025 doručeným do datové schránky jejich právního zástupce, Anonymizováno4. S ohledem na značná specifika řízení o žalobě z rušené držby považuje soud za vhodné, ještě před tím, než se bude věnovat zjištěním učiněným z tvrzení účastníků a předložených listinných důkazů, připomenout poměrně nezvyklou procesněprávní a hmotněprávní úpravu v občanském zákoníku a občanském soudním řádu (dále jen „o.s.ř.“).5. Podle § 1003 občanského zákoníku není nikdo oprávněn svémocně rušit držbu. Kdo byl v držbě rušen, může se domáhat, aby se rušitel rušení zdržel a vše uvedl v předešlý stav.6. Podle § 1008 odst. 1 občanského zákoníku soud zamítne žalobu na ochranu nebo na uchování držby, pokud bude žaloba podána po uplynutí šesti týdnů ode dne, kdy se žalobce dozvěděl o svém právu i o osobě, která držbu ohrožuje nebo ruší.7. Podle § 176 o. s. ř. se ustanovení § 177 až 180 použijí, je-li z žaloby zřejmé, že se žalobce domáhá ochrany rušené držby.8. Podle § 177 odst. 1 o. s. ř. domáhá-li se žalobce ochrany rušené držby, soud o žalobě rozhodne do 15 dnů od zahájení řízení. Žalobce musí prokázat, že jde o svémocné rušení držby. Jednání není třeba nařizovat.9. Podle § 178 o. s. ř. se soud v řízení omezí na zjištění poslední držby a jejího svémocného rušení.10. Podle § 180 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje soud ve věci samé usnesením.11. Z posledně citovaného ustanovení vyplývá předně záměr zákonodárce, aby řízení o ochraně držby nebylo řízením o jednom typu předběžného opatření, nýbrž řízením sui generis, které končí rozhodnutím ve věci samé. Specifičnost tohoto řízení však podtrhuje pro rozhodnutí ve věci samé ve sporném občanskoprávním řízení netypická forma - usnesení.12. Z žaloby i z vyjádření žalovaných k ní vyplývá, že mezi účastníky je nesporné, že účastníci začali kroky, které však každá ze stran sporu hodnotí jinak, podnikat dne 14. 9. 2025. Protože žaloba došla soudu dne 17. 9. 2025, je zřejmé, že byla podána v otevřené šestitýdenní lhůtě ve smyslu ustanovení § 1008 odst. 1 občanského zákoníku, tedy včas. Z žaloby je rovněž zřejmé, že žalobci se domáhají ochrany rušené držby (§ 176 o. s. ř.), a proto se soud bez nařízení jednání (§ 177 o. s. ř.) omezil při posuzování předložených listinných důkazů na zjišťování poslední držby a existence jejího svémocného rušení (§ 178 o. s. ř.).13. Posledně uvedené soud zdůrazňuje, protože obě strany sporu ve svých podáních tvrdí také skutečnosti a kladou argumenty, které soud nesmí v projednávaném sporu zohlednit. S ohledem na podstatu tohoto řízení a výslovný příkaz zakotvený v ustanovení § 178 o. s. ř. se soud nezabýval irelevantními tvrzeními účastníků týkajícími se jiných skutečností než poslední držby a jejího svémocného rušení, a nečinil proto žádná skutková zjištění z listin, které účastníci označili k prokázání takových, pro posouzení věci irelevantních, tvrzení. Důvodem pro tento postup je možnost poskytnutí rychlé posesorní ochrany svémocně rušené držbě, kdy rozhodnutí o takové (posesorní) žalobě nevytváří překážku věci zahájené či rozhodnuté pro podání petitorní či negatorní žaloby.14. Pokud jde tedy o poslední držbu, vyšel soud z v podstatě nesporného tvrzení účastníků vyplývajícího z jejich písemných podání a vzal za své skutkové zjištění, že žalobci jsou držiteli faktického užívacího práva k pozemku specifikovanému ve výroku I., tj. pozemku , Anonymizováno, , jakož i práva chůze a jízdy zatěžující vymezenou část pozemků ve vlastnictví žalovaných.15. Tvrdí-li žalobci, že žalovaní ruší svévolně jejich držbu, pak žalovaní toto tvrzení žalobců zpochybňují tím, že oplocením pozemků zachovali právo chůze a jízdy k nemovitosti žalobců, oplocení kopíruje hranice pozemků žalobců a žalovaných a nezasahuje do vlastnického práva žalobců, brána je otvíratelná a zavíratelná tak, aby umožnila vjezd a výjezd vozidel pro žalobce a jejich zákazníky, když je pravdou, že vjezd nákladních vozidel nad 3,5 tuny možný není, a veterinární klinika je nadále v provozu. Žalovaní doplnili, že opakovaně upozorňovali žalobce, že tito dlouhodobě zneužívají v neprospěch žalovaných zřízené věcné břemeno práva chůze a jízdy, a to ke svévolnému parkování vozidel svých a svých zákazníků na pozemcích žalovaných.16. Po posouzení těchto skutkových zjištění podle ustanovení § 177 odst. 1 a § 178 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná. V řízení bylo sice zjištěno, že žalobci jsou faktickými držiteli užívacího práva k předmětnému pozemku a služebnosti, ale nebylo prokázáno, že žalovaní tuto držbu žalobců svémocně ruší. Účelem služebnosti cesty je zajištění příchodu, odchodu, případně příjezdu a odjezdu přes část služebného pozemku, nikoliv zajištění parkování na tomto pozemku, které by zamezilo žalobcům užívání dotčeného služebného pozemku, kdy krátká několikametrová vzdálenost od hranice pozemku ke vchodu do budovy žalobců nevybočuje z obvyklé vzdálenosti staveb a příjezdu k nim (srov rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 4690/2017-284 ze dne 24. 4. 2018), když v projednávané věci podmínky na místě samém neumožňují vjezd a výjezd nákladních vozidel nad 3,5 tuny a žalobci i žalovaní v minulosti vykládali tato vozidla v rámci své podnikatelské činnosti před vjezdovou bránou, kdy vzdálenost do budovy žalovaných v délce několika desítek metrů je větší než u žalobců.17. Ze všech shora rozebraných důvodů soud žalobě nevyhověl a výrokem I. usnesení tuto zamítl.18. Výrokem II. usnesení soud rozhodl o nákladech řízení dle § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaní byli ve sporu zcela úspěšní, a proto jim soud přiznal plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Přiznaná náhrada nákladů řízení sestává z nákladů zastoupení zahrnujících odměnu advokáta ve výši 12 880 Kč (4 600 Kč + 3 680 Kč + 2 760 Kč + 1 840 Kč) určenou dle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 4. a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., dva režijní paušály po 450 Kč (za převzetí a přípravu zastoupení a za podání vyjádření k žalobě) přiznané dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21 % DPH z těchto částek ve výši 2 894 Kč, když právní zástupce žalovaných doložil plátcovství této daně.19. Protože žalovaní byli v řízení zastupováni advokátem, uložil soud žalobcům zaplatit přiznanou náhradu nákladů řízení k rukám advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).20. Lhůtu ke splnění povinnosti soud stanovil podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když neshledal