20 C 322/2025-48 — Okresní soud v Teplicích

1. Žalobkyně se v řízení domáhala žalobním návrhem, podaným u zdejšího soudu dne 30. 5. 2025, zaplacení části jistiny, čerpané žalovanou trestným činem úvěrového podvodu dne 16. 12. 2022 (v původní výši úvěrové jistiny 15 000 Kč), za který byla odsouzena zdejším soudem rozsudkem číslo jednací , spisová značka, . Žalobkyně byla dle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána se svým nárokem poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních.2. Soud věc rozhodl postupem dle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) bez nařízení jednání, neboť žalobkyně s takovým postupem souhlasila předem a žalované soud zaslal výzvu k vyjádření se k případnému souhlasu s tímto postupem a připojil doložku ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. pro případ, že zůstane pasivní. Po žalované soud pátral, uspěl a žalovaná sdělila adresu pro doručování jak shora. Na takové adrese jí bylo doručeno náhradním způsobem a obálka byla poté vhozena do označené domovní schránky. Jelikož žalovaná na výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, důsledkem je předpoklad jejího souhlasu s tímto postupem. Žalovaná v řízení zůstala pasivní (v důsledku jejího nezájmu o dosažitelnost na adrese trvalého pobytu by se nejspíše o probíhajícím soudním řízení ani nedozvěděla).3. Od novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., je adresát odpovědný za existenci adresy pro doručování a ochranu vlastních zájmů a je též povinen zajistit přijímání písemností na této adrese bez ohledu na to, zda se zde zdržuje. Je věcí adresáta, zda se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu doručování, kde je pro něho bezpečné, že mu bude zásilka doručena. Soud na zákonem stanovenou adresu doručuje povinně, i kdyby mu bylo známo, že na ní k předání a převzetí listiny nemůže dojít, a byť by se dozvěděl ze sdělení některého z účastníků či jiných osob nebo ze své úřední činnosti, kde se adresát fakticky zdržuje. Adresátu lze doručit i na jinou adresu, to však nemá vliv na povinnost soudu doručovat na povinnou adresu pro doručování. Omluvitelným důvodem, pro nějž by bylo možno vyslovit neúčinnost náhradního doručení, nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje (usnesení Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). I nadále je tedy oficiální doručovací adresou žalované v jakémkoliv jiném řízení (a těch má žalovaná nemálo) adresa dle registru obyvatel a z doručení na adresu faktického pobytu lze procesně vycházet pouze a jen tehdy, pokud takovou adresu vůbec soud z vlastní iniciativy zjistí, zkusí obesílat (což při ceně přes 100 Kč za každou takovou písemnost nelze považovat za samozřejmé) a dojde na ní k převzetí do vlastních rukou (k čemuž ani v tomto řízení nedošlo – rovněž bylo doručeno fikcí). Žalovaná by tedy měla zvážit, zda se chce i nadále před písemnostmi „skrývat“ za formální adresou, či zda se stane dosažitelnou pro úřední korespondenci. Pro účely doručování přitom každý může vedle své adresy trvalého pobytu vůči ohlašovně (typicky obecní/městský úřad v místě trvalého pobytu) nahlásit i tzv. doručovací adresu (§ 10b zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel), pokud je odlišná. Taková adresa je pak zobrazena v každém výpisu z centrálního registru obyvatel pro všechny státní instituce. Její uvedení není na rozdíl od trvalého pobytu podmíněno doložením právního vztahu k nemovitosti. Nejspolehlivějším řešením (neboť ani doručovací adresa jak výše bohužel není v některých řízeních spolehlivým řešením) je však bezplatná datová schránka, do níž mají orgány veřejné moci povinnost doručovat a naopak zcela odpadá zájem na zjišťování bydliště adresáta (o které se případně zajímá až soudní exekutor v rámci vymáhání). Obecně lze konstatovat, že nedosažitelnost žalovaných ze strany státních orgánů je – při existenci celé řady i bezplatných poraden, poskytujících alespoň hrubé, avšak užitečné informace o možnostech právní ochrany před žalobou - jednou z významných příčin, proč posléze žalovaní čelí "neočekávanému" vymáhání již pravomocných exekučních titulů (nález Ústavního soudu ve sp. zn. I. ÚS 3923/2011 ze dne 29. 3. 2012). Ignorováním svých práv žalovaný (s největší pravděpodobností) nezískává žádnou reálnou výhodu a pouze se sám připravuje o možnost účastnit se řízení, vznášet nejrůznější procesní námitky, kterými lze podstatnou část soudy projednávaných nároků ze spotřebitelských závazků odrazit (neb jsou poměrně často relativně neplatnými), či přinejmenším ve svůj prospěch ovlivnit lhůtu ke splnění povinnosti (zejm. splátkový kalendář, který si tak nemusí „zaplatit“ v nákladech následné exekuce).4. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům. Rozsudkem č. l. 10 je prokázáno, že žalovaná dne 16. 12. 2022 (skutek č. 23) vylákala úvěr od žalobkyně s použitím fiktivních osobních údajů jiné osoby s jistinou 15 000 Kč, což bylo kvalifikováno jako dílčí útok pokračujícího přečinu úvěrového podvodu dle § 211 odst. 1, odst. 4 trestního zákoníku. Žalobkyně byla dle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázána se svým nárokem poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. Žalobkyně dne 29. 4. 2025 zaslala žalované předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř., ovšem na adresu , adresa, , i když v rozsudku je jako adresa pro doručování , adresa, v , Anonymizováno, .5. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. V občanském soudním řízení je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal (§ 135 odst. 1 o. s. ř.). V tomto řízení tak prakticky neexistovala další skutková okolnost, kterou by bylo třeba posuzovat. Soud vychází ohledně údajů o samotné výši nesplněného závazku ze skutkových tvrzení žalobního návrhu, neboť břemeno tvrzení a dokazování k případnému opaku (tedy zda již nebylo uhrazeno více) v řízení tížilo procesně pasivní žalovanou. Soud tak mohl I. výrokem shora vyhovět a žalovanou zavázat úhradou té části odčerpané jistiny, které se žalobkyně domáhala. Příslušenství žalobkyně nepožadovala.6. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o relativně vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalované již povolil několik exekucí. Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalovaného tak zjevně nehraje hlavní roli. Spíše naopak, neboť žalobkyně již příznivého pořadí exekucí nedosáhne, avšak soud žalovanou vypátral, zajistil faktické doručení a žalovaná díky nízké splátce může splácet i vedle souběžných exekucí (ze své nezabavitelné částky). K ochraně zájmů žalobkyně soud stanovil sankci ztrátou výhody splátek pro případ, že žalovaný poskytnutého dobrodiní splátkovým kalendářem včas nevyužije. Proto soud na straně druhé poskytl roční splátkový kalendář, aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení), jak ostatně žalovaná již z ostatních exekučních řízení zřejmě ví. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku).7. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení zcela úspěšná, soud by tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu veškerých účelně vynaložených nákladů řízení. Dle § 142 odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění. Žalobkyně nereflektovala doručovací adresu dle rozsudku, na základě kterého se na žalovanou vůbec obracela (a dle kterého zjevně podala i tuto žalobu). Doručování na formální adresu tak nesplňuje materiální podmínk