7 C 100/2020-22 — Okresní soud v Třebíči

<b>dle ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> [příjmení] žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 6 375,08 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [příjmení] p.l.c.) a žalovaným dne [datum]. Na základě této smlouvy byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 375,08 Kč. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne [datum] uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku Rámcová smlouva o spotřebitelském úvěru a dále dne [datum] Smlouva o revolvingovém úvěru. Úvěrový limit byl sjednán ve výši 35 000 Kč. Z výpisů z úvěrového účtu právní předchůdkyně žalobkyně vyplývá, že tato převedla na účet žalovaného č. [bankovní účet] dne [datum] částku 2 000 Kč a dne [datum] částky 2 000 Kč, 1 000 Kč a 5 000 Kč. Dopisem ze dne [datum], odeslaným téhož dne, oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru [číslo] na žalobkyni. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě částky 9 090,43 Kč bez stanovení lhůty k plnění s upozorněním na možnost soudního vymáhání. Předžalobní upomínka byla žalovanému odeslána dne [datum]. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2991 zákona č. 99/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“). Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, resp. netvrdila ani neprokázala, že by tak učinila. Smlouva o úvěru je proto ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (zejm. z rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dostupného na www.nsoud.cz) a Ústavního soudu (zejm. z nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 dostupného na http://nalus.usoud.cz). S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků (tj. 6 375,08 Kč), a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.. Soud má přitom za prokázané, že bezdůvodné obohacení žalovaného činilo celkem 10 000 Kč, přičemž žalobkyně požaduje zaplacení částky ve výši 6 375,08 Kč. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo také na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti úvěru. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky ze dne [datum], odeslané téhož dne, a to bez určení lhůty k plnění. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne [datum] a splatnost proto nastala den následující po doručení výzvy (tj. [datum]). Ode dne [datum] je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 6 375,08 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne [datum]. Ve zbylém rozsahu požadovaných úroků z prodlení soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., dle kterého i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části.. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal a žalobkyni přiznal proti žalovanému právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: 1. soudní poplatek ve výši 400 Kč, 2. odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 14b odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 ve výši 3 x 200 Kč za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění a písemné podání soudu týkající se věci samé), 3. 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14 odst. 5 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 7. 2014 příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby. Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21% jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupkyně žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinna tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokátky žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.