7 C 101/2020-25 — Okresní soud v Třebíči

<b>dle ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Podanou žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 22. 1. 2020 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 5 000 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným dne 30. 10. 2017. Na základě této smlouvy byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. 2. K jednání nařízenému na 13. 1. 2021 se bez omluvy nedostavil žalovaný, a z účasti se omluvila též žalobkyně prostřednictvím svého právní zástupkyně. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 3. Na podkladě listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Ze zprávy [právnická osoba] vyplývá, že žalovaný měl u této banky v období od 25. 10. 2017 do 6. 11. 2019 veden účet č. [bankovní účet]. Z výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně č. [bankovní účet] vyplývá, že tato převedla dne 30. 10. 2017 na účet č. [bankovní účet] částku 5 000 Kč Smlouva o úvěru [číslo] uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným není datována, ani podepsána. Dopisem ze dne 7. 8. 2018 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne 21. 11. 2019 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši [částka] ve lhůtě 7mi dnů od doručení. Upomínka byla žalovanému odeslána dne 25. 11. 2019. 4. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2395 a násl., § 2991 zákona č. 99/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, resp. netvrdila ani neprokázala, že by tak učinila. Smlouva o zápůjčce je proto ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. Žalobkyně se přitom k nařízenému jednání nedostavila a nemohla tak být soudem poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). 6. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. 7. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. [příjmení], L a [příjmení], J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 8. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Soud při svém rozhodování vycházel zejména z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 9. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků (tj. 5 000 Kč), a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ve vztahu k částce 5 000 Kč má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. 10. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti zápůjčky. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve ve výzvě k úhradě ze dne 21. 11. 2019, odeslané dne 25. 11. 2019, a to ve lhůtě do 7 dnů od jejího doručení. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovanému nejdříve dne 28. 11. 2019; 7mi denní lhůta pro zaplacení skončila dne 5. 12. 2019. Ode dne 6. 12. 2019 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 11. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 5 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 6. 12. 2019. 12. Ve zbylém rozsahu požadovaných úroků z prodlení soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 13. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Důvody hodné zvláštního zřetele opod