7 C 153/2021-22 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 26. 3. 2021 domáhala se žalobkyně po žalovaném zaplacení částky 12 405 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce [číslo] uzavřené dne 24. 12. 2015 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [anonymizována dvě slova], dále též jen„ [anonymizováno]“) a žalovaným. Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 12 000 Kč, a to v hotovosti. Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení částky 12 600 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce č. 194994 uzavřené dne 2. 8. 2015 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([anonymizováno]) a žalovaným. Na základě uvedené smlouvy byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 20 000 Kč, a to v hotovosti. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, ačkoliv k tomu byl soudem vyzván. 3. Z účasti u nařízeného jednání se právní zástupce žalobkyně omluvil s tím, že vyslovil souhlas, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti a v nepřítomnosti žalobkyně. Pouze pro případ, že by soud shledal, že žalobkyní dosud tvrzené, resp. dokládané skutečnosti nejsou dostatečné pro to, aby žalobě bylo zcela vyhověno, požádal, aby bylo jednání odročeno a žalobkyně aby byla vyzvána k doplnění žalobních tvrzení či návrhů na provedení dokazování. Soud považoval omluvu žalobkyně za podmíněný procesní úkon ve smyslu § 41a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), ke kterému se podle téhož ustanovení nepřihlíží. Žalovaný se k jednání nedostavil bez omluvy, ačkoliv byl řádně předvolán. Soud proto jednal a rozhodl v nepřítomnosti obou účastníků, resp. právního zástupce žalobkyně, a to ve smyslu § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Na podkladě listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 24. 12. 2015 uzavřena smlouva o (zá) půjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 12 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 8 880 Kč složený z poplatku za administrativní činnost ve výši 2 400 Kč, úroku ve výši 1 680 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 800 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 21 170 Kč uhradit formou 58 týdenních splátek po 365 Kč. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla již předtím, dne 2. 8. 2015 uzavřena smlouva o (zá) půjčce. Právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 20 000 Kč za souhrnný poplatek ve výši 14 800 Kč složený z poplatku za administrativní činnost ve výši 4 000 Kč, úroku ve výši 2 800 Kč a z poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 8 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal uhradit celkovou dlužnou částku ve výši 34 800 Kč uhradit formou 58 týdenních splátek po 600 Kč. Žalovaný však své závazky vůči právní předchůdkyni žalobkyně nehradil řádně a včas. Na smlouvu o zápůjčce ze dne 24. 12. 2015 uhradil celkem částku 8 765 Kč a na smlouvu o zápůjčce ze dne 2. 8. 2015 uhradil celkem částku 22 200 Kč Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 6. 12. 2019 přešly obě pohledávky za žalovaným na žalobkyni. Žalobkyně na výzvu soudu předložila originál obou shora specifikovaných smluv o půjčce. Každá ze smluv se nachází na jednom dvojlistu, na jehož přední dvojstraně je celý text smlouvy a na zadní dvojstraně jsou pak smluvní podmínky. V bodě 2. každé ze smluv je přímo sjednán úrok pevnou částkou (viz tento odstavec výše), ve smluvních podmínkách obou smluv, v bodě 1.2 je uvedena úroková sazba ve výši 23,72% ročně v případě úhrady dlužné částky v 58 splátkách. Z karty zákazníka ze dne 2. 8. 2015 bylo zjištěno, že žalovaný žije v nájmu, nemá žádné nezaopatřené děti, nemá půjčku u [anonymizováno] ani u jiné společnosti a je majitelem vozu. Dále uvedl, že pracuje jako OSVČ s měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč. Výdaje žalovaného jsou vyčísleny na celkovou částku 7 500 Kč měsíčně. Jako ověřené dokumenty je zaškrtnut občanský průkaz, výplatní pásky, živnostenský list, nájemní smlouva a SIPO. Z karty zákazníka ze dne 24. 12. 2015 bylo zjištěno, že žalovaný žije v nájmu, nemá žádné nezaopatřené děti, má půjčku u FCI, u jiné společnosti nikoliv a je majitelem vozu. Dále uvedl, že pracuje jako svářeč ve firmě [anonymizováno] [právnická osoba] s měsíčním příjmem ve výši 25 000 Kč. Výdaje žalovaného jsou vyčísleny na celkovou částku 10 500 Kč měsíčně. Jako ověřené dokumenty je zaškrtnut občanský průkaz, výplatní pásky, pracovní smlouva, nájemní smlouva a SIPO. Postoupení obou pohledávek bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 6. 12. 2019. Předžalobní výzva byla žalovanému zaslána dne 23. 2. 2021. <i>5. Podle § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen„ o. z.“) přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.</i> <i>6. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. Totéž platí o zápůjčce poskytnuté v cenných papírech.</i> <i>7. Podle § 2394 o. z. bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce.</i> <i>8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.</i> <i>9. Podle § 1879 o. z. věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).</i> <i>10. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.</i> 11. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byly dne [datum] a [datum] platně uzavřeny dvě smlouvy o zápůjčce. Ačkoli právní předchůdkyně žalobkyně nesporně dostála svým povinnostem, jež jí ukládá ustanovení § 2390 o. z., resp. svým povinnostem smluvním, žalovaný přes kvalifikovanou výzvu do dnešního dne řádně nesplnil svůj závazek z těchto smluv o zápůjčce a dostal se tak do prodlení se splněním těchto svých závazků. V důsledku této skutečnosti je žalovaný kromě dlužné jistiny povinen uhradit žalobkyni též platně sjednaný poplatek za administrativní činnost, za hotovostní inkaso splátek a také úrok sjednaný pevnou částkou přímo ve smlouvách. Vzhledem k tomu, že se žalovaný ocitl vůči žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, v prodlení s úhradou peněžitých závazků, je také povinen uhradit žalobkyni zákonný úrok z prodlení z dlužných částek ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 12. Soud však zamítl žalobu v části týkající se žalobkyní požadovaného nároku na zaplacení další částky 6 438,05 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 23,72% ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 9 422,44 Kč od 3. 2. 2017 do 6. 12. 2019, úroku ve výši 23,72% ročně z částky 9 422,44 Kč od 6. 12. 2019 do zaplacení a dále v části žalobkyní požadovaného nároku na zaplacení částky 2 547,33 Kč představující kapitalizovaný úrok ve výši 23,72% ročně počítaný z dlužné jistiny ve výši 9 703,41 Kč od 19. 9. 2016 do 6. 12. 2019 a úroku ve výši 23,72% ročně z částky 9 703,41 Kč od 7. 12. 2019 do zaplacení. V této části nemá žaloba dle názoru soudu oporu ve smlouvách uzavřených mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným. V textu obou smluv opatřených podpisy obou smluvních stran byl sjednán pouze úrok v pevných částkách (viz odstavec 4.). Žalobkyní nárokovaný úrok ze zápůjček ve výši 23,72% nelze přiznat, neboť ve smlouvách sjednán nebyl. Předmětné smlouvy o zápůjčkách je třeba posuzovat jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu ust. § 1810 a násl. o. z.. I kdyby ujednání o dalším úroku bylo přímo součástí textu smlouvy, bylo by na zvážení, zda lze toto ujednání považovat za platné či nikoli. Dle názoru soudu totiž jde o ujednání matoucí spotřebitele ohledně skutečné výše sjednaného úroku. Soud proto výrokem II. žalobu ve shora specifikované části zamítl. 13. O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a dle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Každý z účastníků byl úspěšný pouze v části předmětu řízení – žalobkyně co do 60%, žalovaný co do 40%. Původně žalovaná byla částka 55 011,82 Kč, žalobkyni soud přiznal částku 33 080,83 Kč a žalobu zamítl co do částky 21 930,99 Kč. Do uvedených částek soud započetl též příslušenství pohledávek kapitalizované ke dni vyhlášení tohoto rozsudku. S ohledem na shora uvedené má proto žalobkyně nárok, aby jí žalovaný zaplatil 20% nákladů řízení (rozdíl mezi úsp