7 C 181/2020-28 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 9 110,63 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené dne 28. 7. 2016 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaným. 2. K jednání nařízenému na 22. 2. 2021 se nedostavil žalovaný, a z účasti se omluvila též žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 3. Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 8. 9. 2020, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a dále, aby navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně na to soudu sdělila, že vycházela ze zásad prověřování úvěruschopnosti podle vnitřních kritérií poskytovatele zápůjčky, přičemž zjistila, že proti žalovanému není vedeno exekuční řízení, negativní byla i lustrace v insolvenčním rejstříku a dále byla posuzována platební morálka žalovaného vůči poskytovateli zápůjčky. Důkazy k prokázání svých tvrzení však neoznačila, ani soudu nepředložila. 4. Na podkladě listinných důkazů dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Právní předchůdkyně žalobkyně ([příjmení] [příjmení]) a žalovaný uzavřeli dne 31. 10. 2016 za pomoci prostředků komunikace na dálku Rámcovou smlouvu o spotřebitelském úvěru v podobě revolvingového úvěru na kreditním účtu s aktuálním úvěrovým rámcem 10 000 Kč Smlouva není podepsána žádnou smluvní stranou. Z výpisů z účtu žalovaného u právní předchůdkyně žalobkyně bylo zjištěno, že tento zde měl již v srpnu 2016 dluh ve výši 11 068,72 Kč. Celková dlužná částka na účtu se měsíčně pohybovala vždy okolo 10 000 Kč, přičemž ke dni 14. 3. 2017 činila 9 110,63 Kč. Dopisem ze dne 6. 2. 2020 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky ze smlouvy o úvěru na žalobkyni. Předžalobní výzvou ze dne 6. 2. 2020 byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 10 994,76 Kč ve lhůtě tří dnů od doručení. Upomínka byla žalovanému odeslána dne 6. 2. 2020. Žalobkyně soudu dále předložila pouze listiny označené jako„ [jméno] [anonymizována dvě slova]“, které obsahují osobní a kontaktní údaje žalovaného. 5. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2395 a násl., § 2991 zákona č. 99/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. (dále též jen„ ZoSÚ“) platném do 30. 11. 2016. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Právní předchůdkyně žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, resp. neprokázala, že by tak učinila. Smlouva o úvěru je proto ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. Žalobkyně se přitom k nařízenému jednání nedostavila a nemohla tak být soudem poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). 7. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. 8. V rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 (dostupném na www.nsoud.cz) Nejvyšší soud konstatoval, že„ povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru (jeho § 9 odst. 1) stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. (…) věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185). Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. (…) Závěr odvolacího soudu dovozující, že spokojila-li se žalobkyně s nedoloženým prohlášením žalovaného o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech a nahlédnutím do registru dlužníků, nedostála povinnosti věřitele ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, je správný.“ 9. Na tyto závěry Nejvyššího soudu navázal i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz). V něm rovněž Ústavní soud shrnul podobné závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015m č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne [datum] ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další). Podle nich má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Soud při svém rozhodování vycházel zejména z relevantní judikatury Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 4129/18 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) mj. shrnul závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, č. j. 1 As 30/2015-39 (dostupném www.nssoud.cz) či Soudního dvora Evropské unie (např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci [právnická osoba] v . [jméno] [příjmení] a další), podle nichž má poskytovatel úvěru„ povinnost posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může poskytovatel úvěru spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady).“ Ústavní soud dále v odst. 21. odůvodnění svého nálezu výslovně uvádí:„ Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.“ 10. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) skutečně vyčerpaných finančních prostředků (tj. 9 110,63 Kč), a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ve vztahu k částce 9 110,63 Kč má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. 11. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky, resp. v předžalobní výzvě, obojí ze dne 6. 2. 2020, obojí odeslané téhož dne, a to ve lhůtě do 3 dnů od doručení. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovanému nejdříve dne 11. 2. 2020; třídenní lhůta pro zap