7 C 185/2021-14 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Podanou žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 6. 5. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 7 776 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným dne 144. 11. 2017. Na základě této smlouvy byly žalovanému právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Pro případ, že by soud neshledal nárok žalobkyně důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. 2. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 3. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru/zápůjčce uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným vyplývá, že dne 14. 11. 2017 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému zápůjčku ve výši 5 000 Kč. Splatnost byla sjednána na den 14. 12. 2017. Poplatek za zápůjčku činil 1 335 Kč. Zápůjčka měla být dle smlouvy odeslána na účet žalovaného č. [bankovní účet] Smlouva neobsahuje podpis žalovaného. Z části výpisu z účtu právní předchůdkyně žalobkyně ze dne [datum] vyplývá, že převedla na účet č. [bankovní účet] označený jménem [celé jméno žalovaného] částku 5 000 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Dopisem ze dne 2. 2. 2021 oznámila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni a současně žalovaného vyzvala k zaplacení částky [částka] ve lhůtě tří dnů. Dopis byl žalovanému odeslán dne 2. 2. 2021. Žalovanému byla téhož dne zaslána i předžalobní výzva. 4. Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle ust. § 2390 a násl., § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně vůbec sice tvrdila, že žalovaného lustrovala ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, BRKI, avšak svá tvrzení nedoložila žádnými důkazy, ani tyto důkazy neoznačila. Za této situace soud uzavírá, že smlouva o zápůjčce je ve smyslu § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu (zejm. rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu (zejm. nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Soud ve věci nenařizoval jednání za účelem poučení žalobkyně dle § 118a odst. 3 o.s.ř. k prokázání zkoumání úvěruschopnosti žalovaného, neboť sama žalobkyně alternativně v žalobě navrhla, aby soud její nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. 6. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný na svůj dluh dosud neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o zápůjčce je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 5 000 Kč představující nesplacenou jistinu. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až po té, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o její splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v oznámení o postoupení pohledávky, resp. též v předžalobní upomínce ze dne 2. 2. 2021, odeslaných téhož dne s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v trvání tří dnů. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 5. 2. 2021. Splatnost proto nastala dne 8. 2. 2021 a od 9. 2. 2021 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 7. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 5 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 9. 2. 2021 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě zásady úspěšnosti účastníků ve věci obsažené v ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů řízení poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů řízení právo. Každý z účastníků byl úspěšný zhruba v polovině tohoto sporu, neboť žalována byla celkem částka 9 942,63 Kč (včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku) a přiznána byla žalobkyni částka 5 268,97 Kč (včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku). Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.