7 C 233/2021-18 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 10 000 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. 4. 2018 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, navrhla žalobkyně posoudit její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalované, na jejíž účet byla dlužná částka žalobkyní převedena. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ačkoliv k tomu byla soudem vyzvána. 3. V souladu s § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu soudu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 4. Z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně ([právnická osoba]) zaslala dne 25. 4. 2018 na účet žalované č. [bankovní účet] částku 10 000 Kč. Ze smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou dne [datum] bylo zjištěno, že žalované byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč s termínem splatnosti 25. 6. 2018 Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 1. 1. 2021 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni. Žalobkyně dále soudu předložila oznámení o postoupení pohledávky ze dne 2. 2. 2021, výzvu k úhradě před podáním žaloby z téhož dne a podací lístek ze dne 2. 2. 2021. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky ve lhůtě tří dnů. Soud dále vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná dosud na svůj dluh neuhradila ničeho. <i>5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> 6. Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ ve výši 10 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť [právnická osoba] jako právní předchůdkyně žalobkyně neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 7. V právě souzeném případě právní předchůdkyně žalobkyně vůbec sice tvrdila, že žalovanou lustrovala ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a BRKI, avšak svá tvrzení nijak nedoložila, ani neoznačila důkazy k jejich prokázání. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované nepředložila soudu ani jeden doklad. Vzhledem ke skutečnosti, že již v samotné žalobě žalobkyně navrhla možnost posoudit její nárok z titulu bezdůvodného obohacení, pokud jej soud neshledá důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, nevyzýval soud žalobkyni k doplnění žalobních tvrzení a věc rozhodl na základě jí předložených listin. Dospěl přitom k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť neposoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 25. 4. 2018 neplatná. Žalobkyně jako právní nástupkyně původní věřitelky má vůči žalované právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. S ohledem na skutečnost, že žalovaná dosud žalobkyni ani její právní předchůdkyni neuhradila ničeho, představuje bezdůvodné obohacení celou jistinu úvěru, tj. 10 000 Kč. Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až po té, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru jsou neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v oznámení o postoupení pohledávek ze dne 2. 2. 2021, resp. v předžalobní výzvě z téhož dne. Žalované byla stanovena lhůta k zaplacení v trvání 3 dnů od doručení. Oznámení, resp. výzva byly žalované podle podacího lístku odeslány dne 2. 2. 2021. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tj. 5. 2. 2021 a dne 6. 2. 2021 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení. Lhůta proto uplynula dne 8. 2. 2021 a ode dne 9. 2. 2021 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 10 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 10 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 9. 2. 2021 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu co do zbytku úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 8. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně. Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. 9. Podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to ve výši 100 Kč v souvislosti s každým úkonem právní služby (§ 14b odst. 5 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 300 Kč, a podle § 137 odst. 3 o. s. ř. náhrada za daň z přidané hodnoty, jíž je zást