4 C 12/2022-24 — Okresní soud v Třebíči

Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení jistiny ve výši 16 000 Kč s příslušenstvím, představující zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny, smluvní pokutu ve výši 2 224 Kč, paušální náhradu nákladů na upomínání ve výši 150 Kč a náklady vynaložené za mimosoudní vymáhání nároku ve výši 217 Kč z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně spol. [právnická osoba], jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem dne 9. 8. 2020 pomocí prostředků elektronické komunikace, tato smlouva se stala platnou a účinnou ve znění smlouvy o úvěru ze dne 9. 8. 2020. Na základě uvedené smlouvy byl poskytnut žalovanému úvěr ve výši 16 000 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit do 30 dnů. Žalovaný své povinnosti z uzavřené smlouvy o úvěru nesplnil, když do sjednané doby splatnosti řádně neuhradil částku, k jejímuž plnění se zavázal. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 29. 3. 2021 byla pohledávku z původního věřitele postoupena na žalobkyni, přičemž změna v osobě věřitel byla žalovanému oznámena přípisem původního věřitele ze dne 14. 4. 2021. Žalobkyně po žalovaném požaduje vedle dlužní jistiny úvěru ve výši 16 000 Kč, zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný za období od 10. 9. 2020 do 6. 4. 2021 ve výši 752,22 Kč a dále plynoucí od 8. 4. 2021 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 2 224 Kč, paušální poplatek náhrady nákladů za upomínání ve výši 150 Kč a náhradu nákladů souvisejících s mimosoudním vymáháním pohledávky ve výši 217 Kč. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (žalobkyně), resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože oba byli vyzváni k vyjádření se podle § 101 odst. 4 o. s. ř. (žalovaný). Podáním ze dne 9. 2. 2022 žalobkyně vzala žalobu co do částky ve výši 2 374 Kč (představující poplatek za upomínání ve výši 150 Kč a smluvní pokutu ve výši 2 224 Kč) zpět. Soud podle ustanovení § 96 odst. 2, věty první, o. s. ř. řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby zastavil a věcně rozhodl o zbývající části žaloby. V rámci zjištěného skutkového stavu věci soud po provedeném řízení učinil závěr, že žalovaný jako dlužník uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně [anonymizováno] [právnická osoba] jako věřitelem dne 9. 8. 2020 smlouvu o úvěru a z ní poskytnuté finanční prostředky ve výši 16 000 Kč se zavázal vrátit ve sjednaném termínu, což však posléze řádně nečinil. Z uvedeného důvodu mu soud stanovil povinnost k úhradě dlužné jistiny ve výši 16 000 Kč. Při hodnocení posuzovaného závazku co do jeho výše soud vycházel z toho, že výše dlužné jistiny úvěru zůstala mezi stranami v řízení nespornou. Jelikož se žalovaný dostal do prodlení s úhradou peněžního závazku, je povinen žalobkyni zaplatit též požadovaný úrok z prodlení z dlužné jistiny plynoucí ode dne následujícího po splatnosti úvěru, tj. ode dne 10. 9. 2020, kapitalizovaného ke dni 6. 4. 2021, ve výši 752,22 Kč, a dále plynoucího ve výši 8,25% od 8. 4. 2020 do zaplacení. Žalobkyně též v řízení prokázala vznik nákladů souvisejících s mimosoudním vymáhání pohledávky ve výši 217 Kč, a proto jí soud i tento žalobou uplatňovaný nárok přiznal. Po právní stránce soud projednávanou věc hodnotil v intencích ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, a otázku tzv.„ zákonného“ úroku z prodlení podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku. Otázku postoupení pohledávky a s ní související aktivní věcnou legitimaci žalobkyně k podání žaloby soud hodnotil v návaznosti na ustanovení § 1881 a násl. občanského zákoníku. O nákladech řízení soud rozhodoval na základě ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, dle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V té části, ve které byla žaloba vzata zpět, žalobkyně z procesního hlediska zavinila, že řízení muselo být zastaveno, a ve zbývající části řízení byla plně úspěšná. Částka 2 374 Kč, ohledně které byla žaloba vzata zpět, představuje po zaokrouhlení 11,6% původně žalované částky, a žalobkyně tak má právo na zaplacení 76,8% jí vzniklých nákladů řízení. Náklady vzniklé žalobkyni přitom představují zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč, odměnu advokáta ve smyslu ustanovení § 14b) odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu za 3 úkony právní služby ve výši 3 x 300 Kč a 3 x 100 Kč jako paušální částky náhrady výdajů podle ustanovení § 14b odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, s připočtením 21% DPH, jichž je právní zástupce žalobkyně plátcem. Celkové náklady řízení vzniklé žalobkyni tak představují částku 2 252 Kč a 76,8% z této částky činí (po zaokrouhlení) 1 730 Kč. Právě v této výši soud proto žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení přiznal.