5 C 188/2022-15 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 5. 5. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 52 202 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazků ze smlouvy o studiu uzavřené mezi účastníky. Žalobu odůvodnil tím, že žalobce jako soukromá vysoká škola uzavřel se žalovanou dne 30. 9. 2020 smlouvu o studiu, jejíž součástí byly všeobecné podmínky studia [číslo] [rok]. Na základě této smlouvy se žalobce zavázal zabezpečit žalované od akademického roku 2020 2021 (v žalobě nesprávně uvedený rok 2019 2020) výuku v bakalářském studijním programu„ bezpečnostní management“ v kombinované formě a žalovaná se zavázala zahájit studium a hradit žalobci sjednané školné v jím stanovených termínech. Školné bylo za akademický rok 2020 2021 sjednáno na 43 800 Kč s tím, že bylo dále s odkazem na všeobecné podmínky studia sjednáno, že školné se po dobu účinnosti smlouvy může zvyšovat z důvodu inflace. V těchto smluvních podmínkách byl dále v případě prodlení žalované s úhradou školného sjednán smluvní úrok z prodlení ve výši 0,1% z dlužné částky za každý byť i započatý den prodlení a smluvní úrok z prodlení se vztahuje i na poplatky spojené se studiem. V souvislosti s akademickým rokem 2021 /2022 vystavil žalobce žalované daňové doklady [číslo] za školné na částku 45 202 Kč s termínem splatnosti do 31. 8. 2021, [číslo] jako poplatek za zaslání druhé upomínky na částku 2 000 Kč s termínem splatnosti do 11. 10. 2021 a [číslo] jako poplatek za opakovaný zápis předmětu na částku 5 000 Kč s termínem splatnosti do 25. 11. 2021 s tím, že nárok žalobce na oba vyúčtované poplatky se opírá o opatření rektorky žalobce [číslo] [rok] obsahující sazebník poplatků pro zimní semestr 2021 [číslo]. Žalovaná dosud žalobci spornou částku ani částečně nezaplatila a nereagovala ani na písemnou výzvu žalobce zaslanou jí před zahájením řízení. 2. Žalobce i žalovaná se práva účasti na jednání soudu vzdali a soud proto dle § 115a o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti. 3. Z listinných důkazů předložených žalobcem, a to smlouvy o studiu ze dne 30. 9. 2020, její přílohy [číslo] obsahující všeobecné podmínky studia včetně ceníku studia a přílohy [číslo] obsahující základní informace o průběhu studia (obou podepsaných stejného dne žalovanou), opatření rektorky [číslo] [rok] ze dne 26. 7. 2021 obsahující sazebník poplatků spojených se studiem pro zimní semestr akademického roku 2021 [číslo], výpisu z registru vysokých škol ohledně žalobce, daňových dokladů žalobce [číslo] [číslo] [číslo] výzvy žalobce zaslané žalované z 17. 12. 2021 včetně podacího archu vzal soud za prokázaná skutková tvrzení žalobce v žalobě. Žalovaná se přes výzvu soudu zaslanou jí dle § 114a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. k věci nevyjádřila, správnost skutkových tvrzení žalobce nezpochybnila, a tudíž ani netvrdila, že by předmětná smlouva o studiu zanikla výpovědí či jiným právně relevantním způsobem a žalobou uplatněné nároky tak nebyly dány. 4. Je proto třeba dovodit, že i za akademický rok 2021 [číslo] žalobci vzniklo právo na zaplacení školného ve sjednané výši. Toto školné bylo ve smlouvě sjednáno na 43 800 Kč za akademický rok s tím, že dle článku III. bodu 3 všeobecných studijních podmínek žalobce je žalobce oprávněn zvýšit školné z důvodu inflace o tolik procent, kolik procent činila inflace v předchozím kalendářním roce zjištěná Českým statistickým úřadem. Tato inflace činila za rok 2020 dle zjištění ČSÚ 3,2 %, což ve finančním vyjádření odpovídá částce 1402 Kč. Daňový doklad [číslo] na částku 45 202 Kč představující součet částek 43 800 Kč a 1 402 Kč jako školné za akademický rok 2021 [číslo] byl tak vystaven žalované oprávněně, byť se soud domnívá, že by bylo vhodnější v takovém daňovém dokladu v zájmu jeho přezkoumatelnosti odlišit sjednané školné od částky představující aplikaci inflační doložky. 5. Žalobu považuje soud za důvodnou i v části týkající se smluvních poplatků za zaslání druhé upomínky ve výši 2 000 Kč a poplatku za opakovaný zápis předmětu ve výši 5 000 Kč. Oba tyto poplatky mají oporu v článku III. bodu 6 a článku IV. bodu 4 opatření rektorky [číslo] [rok] obsahujícího sazebník poplatků pro zimní semestr akademického roku 2021 /2022 a žalobci na ně v důsledku zjevné nečinnosti žalované vznikl nárok. V části týkající se zaplacení částky 52 202 Kč proto soud žalobě jako důvodné vyhověl a uložil žalované zaplatit žalobci tuto částku s přiznaným příslušenstvím pohledávky v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř., neboť neshledal důvody pro případné stanovení výjimečné lhůty k plnění delší nebo umožnění plnění žalované ve splátkách. 6. Žalovaná se rovněž dnem následujícím po splatnosti jednotlivých nároků žalobce uvedených v jednotlivých daňových dokladech ocitla vůči žalobci v prodlení se splněním peněžitého dluhu a žalobci proto dále vzniklo dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění, přičemž žalobce uplatnil v žalobě nárok na zaplacení smluvních i zákonných úroků z prodlení. 7. Podle § 1970 věta druhá občanského zákoníku výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Z tohoto ustanovení dle názoru soudu jednoznačně vyplývá, že věřiteli prodlením dlužníka vzniká právo buď na zaplacení smluvních úroků nebo úroků zákonných vyplývajících z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. v platném znění, nemohou však tyto nároky vzniknout současně u stejného dluhu. Soud se proto dále zabýval otázkou, které z úroků z prodlení lze žalobci přiznat. 8. Ze shora citovaného ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že přednost mají smluvní úroky, avšak pouze, pokud byly sjednány platně. Aktuální soudní judikatura dovodila již například v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 9. 2020 ve věci vedené u něj pod sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, že ujednání o výši úroku z prodlení výrazně se odchylující od sazby úroku z prodlení stanovené nařízením vlády způsobem, jenž by znamenal, že vzhledem k okolnostem dané věci úrok z prodlení již neslouží pouze k plnění jeho funkcí, ale má zneužívající (šikanózní) charakter, lze posoudit jako ujednání rozporné s dobrými mravy. 9. Shora uvedené závěry dle názoru soudu plně dopadají i na projednávanou věc. Účastníky v předmětné smlouvě sjednané úroky z prodlení 0,1% denně, tedy 36,5% ročně, více než čtyřnásobně převyšují úroky z prodlení zákonné činící dle § 2 nař. vl. č. 351/2013 Sb. při repo sazbě ČNB platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí, ve kterém došlo k prodlení žalované, 8,50% ročně. Smlouva uzavřená mezi účastníky je přitom nepochybně spotřebitelskou smlouvou dle § 1810 a následujících občanského zákoníku, přičemž žalovaná ji uzavřela jako slabší nepodnikající strana, která neměla reálnou možnost ovlivnit obsah smluvních podmínek žalobce. Smluvní úrok z prodlení 0,1% denně přitom již zjevně neplní pouze svoji funkci sankčně – motivační a kompenzační vynucující řádné plnění závazků, ale je zdrojem zisků, kterým neodpovídá žádné plnění ze strany žalobce, a má tak zneužívající charakter. Ujednání o smluvním úroku z prodlení proto soud považuje za neplatné pro rozpor s dobrými mravy dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje, přičemž k této neplatnosti musel dle § 588 občanského zákoníku přihlížet i bez návrhu. Soud proto žalobě vyhověl pouze v části týkající se zákonných úroků z prodlení ve výši 8,50% ročně a v části týkající se smluvních úroků z prodlení žalobu jako nedůvodnou zamítl. 10. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Převážně úspěšný byl v řízení žalobce, jehož náklady řízení představovaly zaplacený soudní poplatek ve výši 2 089 Kč, odměnu advokáta ve výši 9 660 Kč za tři hlavní úkony (převzetí a příprava zastoupení, zaslání výzvy žalované před zahájením řízení obsahující skutkový i právní rozbor věci) po 3 220 Kč dle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění platném ke dni zahájení řízení, tři paušální náhrady po 300 Kč dle § 13 odst. 3 téže vyhlášky a 21% DPH z odměny a náhrad ve výši 2 218 Kč, neboť zástupce žalobce osvědčením o registraci plátce DPH prokázal, že je plátcem této daně. Celkem tak náklady řízení vzniklé žalobci činily 14 867 Kč. Soud však musel přihlížet i k zamítnuté části žaloby. Ke dni rozhodnutí soudu činila výše smluvního úroku z prodlení ve finančním vyjádření 17 258 Kč (11 803 Kč za 359 dnů prodlení z částky 45 202 Kč, 1 715 Kč za 313 dnů prodlení z částky 2 000 Kč a 3 740 Kč za 273 dnů prodlení z částky 5 000 Kč). Pro účely rozhodování o nákladech řízení tak činila tarifní hodnota sporu 69 460 Kč, přičemž žalobce byl úspěšný z 75,2% a žalovaná z 24,8%. Žalobci tak přísluší právo na zaplacení 50,