7 C 128/2022-13 — Okresní soud v Třebíči

<b>ve smyslu ustanovení § 157 odst. 4 občanského soudního řádu:</b> 1. Podanou žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 29. 11. 2021 se žalobkyně domáhala vydání rozsudku, jímž bude žalovanému uložena povinnost zaplatit jí částku 7 605 Kč s příslušenstvím ve formě zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalovaného vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 19. 5. 2020. Na základě této smlouvy byly žalovanému žalobkyní poskytnuty finanční prostředky ve výši 6 000 Kč. Pro případ, že by soud neshledal nárok žalobkyně důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. 2. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). 3. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému poskytla spotřebitelský úvěr ve výši 6 000 Kč. Úrok z úvěru nebyl ve smlouvě sjednán. Úvěr byl splatný jednorázově ve splátce 7 605 Kč. Výše poplatku za sjednání úvěru činila 1 440 Kč a výše poplatku za vybrané volitelné služby byla sjednána v částce 165 Kč. Úvěr měl být vyplacen bezhotovostním bankovním převodem. Žalovaný přitom ve smlouvě uvedl číslo svého účtu: [bankovní účet]. Splatnost úvěru byla sjednána do 16. 1. 2021. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 17. 12. 2020 vyplývá, že společnost [právnická osoba] převedla na účet č. [bankovní účet] částku 6 000 Kč. Z výplatních pásek žalovaného za měsíce červen až srpen 2020 bylo zjištěno, že čistý měsíční příjem žalovaného od zaměstnavatele [právnická osoba] činil v průměru cca 19 000 Kč. Z výpisu posouzení úvěruschopnosti žalovaného vyplývá výše pravidelných měsíčních výdajů v částce 3 000 Kč. Žalobkyně zaslala dne 30. 7. 2021 žalovanému předžalobní výzvu k úhradě. <i>4. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> 5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně předložila soudu pouze listinu označenou jako„ výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti [právnická osoba]“, který doplnila o 3 výplatní pásky žalovaného za měsíce červen až srpen 2020. Úvěr byl však žalovanému poskytnut až v prosinci 2020. Z předložených listin nevyplývají konkrétní údaje o výdajích žalovaného (na bydlení atp.) a příp. o jeho dalších závazcích, resp. o jeho platební morálce. Žalobkyně neprovedla ani lustraci žalovaného v ISIR a CEE, což soud považuje za naprosté minimum při zkoumání úvěruschopnosti jakéhokoliv žadatele o úvěr. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně sama v žalobě navrhla, aby soud alternativně posoudil její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, nevyzýval ji soud k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů k jejich prokázání a ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o úvěru neplatná, neboť žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalovanému úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaný bude schopen jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše uvedených právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen„ SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- Finance s.r.o. v. GK. Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na rozhodnutí SDEU navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 7. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalovanému právo na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaný na svůj dluh dosud neuhradil ničeho. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 6 000 Kč představující nesplacenou jistinu. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 30. 7. 2021, odeslané téhož dne s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v trvání tří dnů. Z pravidelného chodu věcí a z ust. § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 4. 8. 2021. Splatnost proto nastala dne 7. 8. 2021 a od 8. 8. 2021 je žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. 8. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 6 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 9. 8. 2021 ve výši odpovídající § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu soud výrokem II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 9. Žalobkyně při vyčíslení náhrady nákladů řízení vycházela z odměny právního zástupce za jeden úkon právní služby ve výši 1 500 Kč (tedy ve smyslu § 7 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále též jen„ AT“) a dále z paušální sazby náhrady hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (dle § 13 odst. 3 AT). Soud však dospěl k závěru, že co do výpočtu odměny právního zástupce žalobkyně a výše náhrady jeho hotových výdajů za právní úkony učiněné do podání žaloby včetně je třeba postupovat podle § 14b AT ve znění vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 120/2014 Sb., neboť toto řízení bylo zahájeno po 30. 6. 2014, a to návrhem podaným na ustáleném vzoru, přičemž předmětem plnění není částka převyšující 50 000 Kč. Obdobné nároky přitom žalobkyně uplatňuje u zdejšího soudu opakovaně (viz sp. zn. 4 C 24/2022 nebo 5 C 14/2022). Jsou tedy naplněny všechny předpoklady obsažené v § 14b odst. 1 písm. a) až c) AT. 10. Podle § 14b odst. 1 bodu 1 AT žalobkyni přísluší náhrada nákladů vynaložených na zastupování advokátem spočívající v odměně advokáta za tři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, výzva k plnění před podáním žalobního návrhu a podání soudu s návrhem ve věci samé) ve výši 600 Kč (tedy 200 Kč za každý z úkonů), dále pak paušální náhrada hotových výdajů právního zástupce, a to