7 C 284/2021-18 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 11 320 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne 22. 5. 2019 mezi právní předchůdkyní žalobkyně ([právnická osoba]) a žalovaným. 2. Soud usnesením ze dne 8. 12. 2021, č. j. 7 C 284/2021-9, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalovaného splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Reakcí na tuto výzvu bylo částečně zpětvzetí žaloby. 3. Podáním ze dne 20. 12. 2021 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 1 940 Kč (kapitalizovaný úrok) a částky 3 320 Kč (smluvní pokuta). 1. V souladu s ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. neměli k tomuto postupu námitky. 2. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla dne 22. 5. 2019 elektronickými prostředky komunikace na dálku prostřednictvím internetových stránek www.zaplo.cz uzavřena smlouva o úvěru [číslo]. Na základě této smlouvy byly právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému na jeho účet č. [bankovní účet] poskytnuty finanční prostředky v celkové výši 8 000 Kč, což má soud za prokázané jednak smlouvou o úvěru, v níž je tento účet uveden a jednak výpisem z účtu právní předchůdkyně žalobkyně č. 97. Žalovaný úvěr do dne podání žaloby žalobkyni ani její právní předchůdkyni neuhradil. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 přešla pohledávka za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný byl k úhradě dlužné částky poprvé vyzván dne 8. 9. 2020 v oznámení o postoupení pohledávky. <i>3. Podle ustanovení § 96 odst. 1 o.s.ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví.</i> 4. S ohledem na citovaná zákonná ustanovení a procesní postup žalobkyně, soud výrokem I. řízení zastavil co do kapitalizovaného úroku ve výši 1 940 Kč a částky 3 320 Kč Stanovisko žalovaného k tomuto postupu soud nevyžadoval s ohledem na to, že ve věci samé dosud neproběhlo žádné jednání. 5. Po právní stránce soud zbytek žalobou uplatněného nároku posoudil podle ust. § 2395 a násl., § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a dále podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb., resp. dle ust. § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 1. 12. 2016. Otázku úroku z prodlení pak soud posuzoval dle § 1970 o. z. a nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, resp. neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně na výzvu soudu nedoplnila svá tvrzení ohledně úkonů, které učinila k posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Smlouva o úvěru je proto ve smyslu zákonných ustanovení uvedených v odst. 8 neplatná. 7. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (zejm. z rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dostupného na www.nsoud.cz), Ústavního soudu ČR (zejm. z nálezu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 dostupného na http://nalus.usoud.cz) a též z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, [anonymizováno] [právnická osoba] GK. 8. S ohledem na shora uvedené je smlouva o úvěru neplatná a žalobkyně tak má vůči žalovanému právo pouze na to, aby jí žalovaný zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků (tj. 8 000 Kč), a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z.. Ve vztahu k této částce má pak má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaný zaplatil úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení žalovaného. 9. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaný dostal až poté, co byl k zaplacení vyzván, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o splatnosti úvěru. Žalovaný byl prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzván nejdříve oznámení o postoupení pohledávky ze dne 8. 9. 2020, odeslané dne 9. 9. 2020. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že se zásilka obsahující takovou výzvu mohla dostat do sféry žalovaného nejdříve dne 14. 9. 2020. Splatnost byla stanovena v trvání 10 dnů od doručení. Pohledávka se proto stala splatnou dne 24. 9. 2020 a od 25. 9. 2020 je tedy žalovaný v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 8 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 25. 9. 2020. 10. Ve zbylém rozsahu požadovaných úroků z prodlení soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. 11. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. a § 146 odst. 1, 2 o.s.ř. Žalovaná částka včetně veškerého kapitalizovaného příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku činila 15 104,59 Kč, přičemž žalobkyně byla úspěšná pouze co do částky 8 909,05 Kč (opět včetně příslušenství kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku). Každý z účastníků měl tedy úspěch zhruba v polovině předmětu řízení, a proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku IV.