7 C 137/2023-49 — Okresní soud v Třebíči

1. Podanou žalobou (ve formě návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) doručenou zdejšímu soudu dne 6. 10. 2022 se žalobkyně domáhá vydání rozsudku, jímž bude žalované uložena povinnost zaplatit jí částku 24 406 Kč s příslušenstvím ve formě smluvních úroků z prodlení ve výši 0,1 % denně a zákonných úroků z prodlení z titulu dosud nesplněné povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou dne 21. 10. 2021. Na základě této smlouvy poskytla žalobkyně žalované finanční prostředky ve výši 18 000 Kč. 2. K jednání nařízenému na 26. 7. 2023 se bez omluvy nedostavila žalovaná, a z účasti se omluvila též žalobkyně prostřednictvím svého právního zástupce. Soud proto věc projednal v nepřítomnosti obou účastníků řízení. 3. Soud žalobkyni vyzval usnesením ze dne 30. 5. 2023, aby doplnila svá tvrzení ohledně toho, jakým způsobem zkoumala úvěruschopnost žalované a dále aby navrhla důkazy k prokázání svých tvrzení. Žalobkyně na to soudu sdělila, že zjišťovala u žalované informace o její domácnosti, jejích příjmech a výdajích a dále že ověřila, že se žalovaná nenachází v Centrální evidenci exekucí (CEE), insolvenčním rejstříku (ISIR) a ověřovala údaje o žalované též v dalších registrech. K prokázání těchto doplněných tvrzení předložila žalobkyně výpis z účtu žalované za období od října 2020 do října 2021. 4. Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl učinil soud následující skutková zjištění. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně žalované poskytla spotřebitelský úvěr s postupným čerpáním až do výše 18 000 Kč. Úvěr byl sjednán jako bezúčelový, úroková sazba činila 0 %, RPSN byla sjednána ve výši 1140,33 %. Úvěr měl být splacen dne 20. 11. 2021 v jediné splátce ve výši 22 804 Kč. Uvedená částka se skládala z jistiny ve výši 18 000 Kč, poplatku za služby sjednané v bodě II. smlouvy (Klidné spaní, Presto a SMS servis) ve výši 304 Kč a z poplatku za sjednání úvěru ve výši 4 500 Kč. Žalovaná smlouvu podepsala SMS kódem. Z přehledu bankovních transakcí bylo zjištěno, že dne 21. 10. 2021 byla na účet [číslo] [bankovní účet] zaslána částka 18 000 Kč s poznámkou [příjmení] [jméno] půjčka. Z dokumentu označeného jako„ Identifikované příjmy“ vyplývá, že byl ověřen měsíční příjem spotřebitele (bez uvedení jakýchkoliv identifikačních údajů) ve výši 23 490 Kč. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti žalované bylo zjištěno identifikační číslo případu ([číslo]), její identifikační údaje, počet členů v domácnosti (4, z toho 2 s příjmem), výše pravidelných měsíčních výdajů na půjčky (9 000 Kč), pravidelných měsíčních výdajů na bydlení (2 000 Kč) a ostatních nezbytných výdajů (1 500 Kč). Žalobkyně počítala s minimálními výdaji ve výši 8 830 Kč a označila posouzení úvěruschopnosti za úspěšné. Z výpisů z účtu žalované č. [bankovní účet] bylo zjištěno, že žalovaná měla v průběhu roku 2021 celou řadu dalších úvěrů/zápůjček a u mnoha z nich platila poplatky za prodloužení jejich splácení (např. dne 13. 7. 2021 – [právnická osoba], 2. 6., 11. 6., 8. 7. 2021 – COOL Credit atd. Z výpisů z účtu přitom nevyplývá, že by žalovaná měla pravidelný měsíční příjem ve výši 23 490 Kč. Žalobkyně zaslala dne 25. 8. 2022 žalované předžalobní výzvu k úhradě. <i>5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2390 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> 6. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Předně je nutno uvést, že ačkoliv žalobkyně označuje předmětnou smlouvu za smlouvu o úvěru, fakticky se jedná o smlouvu o zápůjčce dle ust. § 2390 o. z., neboť smlouva o úvěru nemůže být sjednána jako bezúročná. I přesto se na projednávanou věc vztahuje ZoSÚ. Soud však nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovaným smlouva o zápůjčce byla platně uzavřena. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet zápůjčku, resp. neprokázala, že by tak učinila. Žalobkyně již byla soudem poučena, že má svá tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované doplnit, což sice učinila, avšak nedostatečně. Žalobkyně soudu předložila pouze výpis posouzení úvěruschopnosti, z něhož nevyplývá, že by uvedené údaje poskytla skutečně žalovaná – není zde její podpis. Nadto není vůbec zřejmé, jakým způsobem žalobkyně zjistila výši příjmu žalované a jak ji ověřila. Taktéž výdaje na bydlení a domácnost jsou zcela nereálné, resp. resp. nepřiměřeně nízké a tyto navíc nebyly vůbec ověřeny. Pokud žalobkyně tvrdila, že žalovanou lustrovala v CEE, ISIR apod., pak tato svá tvrzení neprokázala. Z výpisů z účtu žalované předložených žalobkyní navíc vyplývá, že žalovaná nemá příjmy, které jsou uvedeny ve výpisu posouzení úvěruschopnosti a že si neustále bere nové půjčky a nové úvěry, které navíc ani nesplácí v dohodnutých lhůtách a musí proto platit poplatky za prodloužení jejich splatnosti. K nařízenému jednání se nedostavila a nemohla tak být soudem poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.s.ř.“). S ohledem na vše shora uvedené je smlouva o zápůjčce ve smyslu ust. § 9 odst. 1 ZoSÚ neplatná. 7. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše citovaných právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu. 8. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že ve smyslu ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ je smlouva o úvěru neplatná, neboť žalobkyně s odbornou péčí neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel nejen ze znění výše uvedených právních předpisů, ale i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a Ústavního soudu ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Byť se uvedená judikatura vztahovala k zákonu č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinnému do 30. 11. 2016, je s ohledem na téměř totožné znění dotčených ustanovení plně použitelná i při aplikaci zákona o spotřebitelském úvěru z roku 2016. Co se týče dílčího rozdílu, a to věty druhé a třetí § 87 odst. 1 ZoSÚ, dle nichž spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy; spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k tomu se vyjádřil Soudní dvůr Evropské unie (dále též jen„ SDEU“) v rozsudku ze dne 5. 3. 2020, ve věci C -679/18, OPR- [právnická osoba] Soudní dvůr se v uvedené věci zabýval výkladem článků 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS a jejich dopadu na aplikaci § 86 a 87 ZoSÚ. Vyložil, že vnitrostátní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a musí z toho vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu. Přitom nelze připustit takovou vnitrostátní právní úpravu, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Na rozhodnutí SDEU navázal též Nejvyšší soud ČR svým usnesením ze dne 31. 5. 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021. 9. S ohledem na shora uvedené tak má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí žalovaná zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Ze žalobních tvrzení vyplývá, že žalovaná na svůj dluh dosud uhradila částku 2 000 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru je neplatná a žalobkyně má nárok pouze na vydání bezdůvodného obohacení, byla žalobkyni přiznána částka 16 000 Kč představující dosud nesplacenou část jistiny. Ve vztahu k této částce má proto má žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o zápůjčce je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o její splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve v předžalobní výzvě ze dne 25. 8. 2022, odeslané téhož dne s tím, že lhůta k plnění byla stanovena v trvání tří dnů. Z pravid