7 C 103/2024-23 — Okresní soud v Třebíči

Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 23 471,14 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a smluvního úroku z úvěru z titulu smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání kreditní karty č. , hodnota, uzavřené dne 10. 7. 2005 mezi právním předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, , Anonymizováno, , a.s.) a žalovanou.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, ačkoliv jí byla doručena.V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).Na podkladě listin dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla dne 10. 7. 2005 řádně uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru a vydání a užívání platební karty. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla úvěrový rámec ve výši 75 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala hradit úrok z úvěru ve výši 23,88 % ročně dle platného úrokového lístku právní předchůdkyně žalobkyně. Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná si své povinnosti ze smlouvy neplnila, vypověděla právní předchůdkyně žalobkyně smlouvu o úvěru písemně dne 11. 11. 2006. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 6. 2019 přešla pohledávka za žalovanou na žalobkyni ke dni 21. 6. 2019. Postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno písemně dopisem ze dne 3. 7. 2019. Předžalobní výzva k plnění byla žalované zaslána dne 13. 12. 2023.Po právní stránce soud žalobou uplatněný nárok posoudil podle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, a to s odkazem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen „o. z.“), podle něhož není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti. Soud proto postupoval podle ust. § 497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“) a § 524 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“). Otázku zákonného úroku z prodlení pak posoudil podle ust. § 517 téhož právního předpisu ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb.Na základě žalobních tvrzení a listin předložených žalobkyní dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, když má za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou došlo dne 10. 7. 2005 k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru a vydání a užívání platební karty. Právní předchůdkyně žalobkyně dostála svým povinnostem, jež jí ukládá ustanovení § 497 obch. zák. a jemu následující, jakož i svým sjednaným povinnostem smluvním. Žalovaná však sjednané podmínky smlouvy o úvěru porušila, zejména tím, že poskytnuté finanční prostředky nesplácela řádně a včas. Pohledávka za žalovanou na žalobkyni platně přešla smlouvou o postoupení pohledávek. Při stanovení výše dlužné částky vycházel soud ze žalovanou nezpochybněných tvrzení žalobkyně a z výpisů z úvěrového účtu žalované.Vzhledem ke skutečnosti, že se žalovaná ocitla vůči žalobkyni v prodlení se splněním peněžitého závazku, vzniklo žalobkyni dle § 517 obč. zák. právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení vedle plnění. Žalobkyně přitom požadovala úrok z prodlení ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení. Rovněž v části týkající se zákonných úroků z prodlení proto soud žalobě jako důvodné vyhověl.O náhradě nákladů řízení soud rozhodoval dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a dle ust. § 146 odst. 2 o.s.ř. Důvody hodné zvláštního zřetele opodstatňující mimořádnou aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. soud v projednávaném případě neshledal. V případě plného úspěchu ve věci by měla žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení, vyčíslenou jako součet následujících položek: soudní poplatek ve výši 940 Kč, odměna advokáta ve smyslu ustanovení § 7vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále též jen „AT“) ve výši 3 x 2 060 Kč za tři poskytnuté úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, písemné podání soudu týkající se věci samé), celkem 6 180 Kč, paušální částky náhrady výdajů ve výši 3 x 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 4 AT, příslušející jednotlivě za shora uvedené úkony právní služby, celkem 900 Kč.Shora přiznané náklady řízení (s výjimkou zaplaceného soudního poplatku jako hotového výdaje) jsou dále navýšeny o 21 % jako částku odpovídající sazbě daně z přidané hodnoty, neboť právní zástupce žalobkyně je coby registrovaný plátce daně z přidané hodnoty povinen tuto daň odvést dle zvláštního právního předpisu.Způsob úhrady nákladů řízení k rukám advokáta žalobkyně nachází své opodstatnění v ustanovení § 149 odst. 1 o.s.ř.; lhůta k jejich úhradě vychází z ustanovení § 160 odst. 1 téhož právního předpisu, když soud v této souvislosti neshledal žádné důvody pro aplikaci věty za středníkem tohoto ustanovení.