7 C 272/2023-20 — Okresní soud v Třebíči

Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 23 745 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené dne 17. 6. 2022 mezi žalobkyní a žalovanou. V případě, že soud nebude mít za prokázaný nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, navrhla žalobkyně, aby jej posoudil jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Soud usnesením ze dne 3. 11. 2023, č. j. 7 C 272/2023-9, vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení o tom, jakým způsobem a jaké informace byly získány o schopnosti žalované splácet úvěr a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení s tím, že pokud tak neučiní, může být se svým nárokem neúspěšná. Podáním ze dne 10. 11. 2023 žalobkyně soudu sdělila, že skutková tvrzení doplňovat nebude a alternativně navrhla vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované. V souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen„ o. s. ř.“), soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť ve věci bylo možno rozhodnout na základě žalobkyní předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, resp. ohledně tohoto postupu neměli námitky, přestože byli vyzváni k vyjádření (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Na podkladě listinných důkazů předložených žalobkyní dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 17. 6. 2022 uzavřena smlouva o zápůjčce. Smlouva byla uzavřena elektronickými prostředky komunikace na dálku prostřednictvím internetových stránek [webová adresa]. Na základě této smlouvy byly žalobkyní žalované na její účet č. [bankovní účet] dne 17. 6. 2022 zaslány finanční prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaná dosud žalobkyni uhradila pouze částku 7 000 Kč. Oznámením ze dne 20. 8. 2022 zepslatnila žalobkyně úvěr a následně opakovaně zasílala žalované výzvy k úhradě spojené s pokusem o smír. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalované dne 22. 5. 2023. <i>Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2390 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále též jen„ ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.</i> Po provedeném řízení soud dospěl k závěru, že žaloba je zčásti důvodná a zčásti nedůvodná. Mezi žalobkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o úvěru jako smlouvy spotřebitelské ve smyslu § 1810 o. z. Na základě této smlouvy byl žalované poskytnut spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 ZoSÚ v celkové výši 15 000 Kč za podmínek specifikovaných ve smlouvě. Soud však dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je ve smyslu citovaného § 87 odst. 1 ZoSÚ neplatná, neboť žalobkyně neposoudila schopnost žalované jako spotřebitele splácet úvěr, resp. poskytla žalované úvěr za okolností, z nichž nebylo možno dovodit, že žalovaná bude schopna jej splácet. Soud přitom vycházel zejména z novelizovaného ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, které s účinností od 29. 5. 2022 zní:„ Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ V právě souzeném případě žalobkyně ani netvrdila, že by úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy jakkoli zkoumala. Již v samotné žalobě navrhla možnost posoudit její nárok z titulu bezdůvodného obohacení, pokud jej soud neshledá důvodným z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru. Soud i přesto žalobkyni vyzval k doplnění žalobních tvrzení, kdy žalobkyně tvrzení nedoplnila a opětovně navrhla věc posoudit jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení. Soud proto věc rozhodl na základě žalobkyní předložených listin. Dospěl přitom k závěru, že žalobkyně nedostála své povinnosti dle citovaných ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, tedy že žalované poskytla spotřebitelský úvěr, byť neposoudila její schopnost spotřebitelský úvěr splácet. S ohledem na to je smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 17. 6. 2022 absolutně neplatná. Žalobkyně má proto vůči žalované právo toliko na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. S ohledem na skutečnost, že žalovaná dosud žalobkyni (dle jejího tvrzení) uhradil částku 7 000 Kč, představuje bezdůvodné obohacení částku 8 000 Kč (15 000 Kč – 7 000 Kč). Ve vztahu k této částce má pak žalobkyně právo na to, aby jí žalovaná zaplatila i úroky z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Do prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení se přitom žalovaná dostala až poté, co byla k zaplacení vyzvána, neboť smlouva o úvěru je neplatná jako celek, tedy i co do ujednání o jeho splatnosti. Žalovaná byla prokazatelně k vrácení dlužné částky vyzvána nejdříve ve výzvě k úhradě před podáním žaloby ze dne 22. 5. 2023, neboť k předchozím výzva žalobkyně nedoložila doklady o odeslání. Žalované byla stanovena lhůta k zaplacení v trvání 3 dnů od doručení. Výzva byla žalované podle podacího lístku odeslána dne 22. 5. 2023. Z pravidelného chodu věcí a ustanovení § 573 o. z. je možno očekávat, že zásilka obsahující takovou výzvu došla do sféry žalované třetí pracovní den po odeslání, tj. 25. 5. 2023 a dne 26. 5. 2023 započala běžet třídenní lhůta pro zaplacení. Lhůta proto uplynula dne 29. 5. 2023 a ode dne 30. 5. 2023 je žalovaná v prodlení s vrácením bezdůvodného obohacení ve výši 8 000 Kč. Soud proto žalobě vyhověl ve výroku I. co do částky 8 000 Kč a z ní plynoucích úroků z prodlení ode dne 30. 5. 2023 dle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Ve zbylém rozsahu co do zbytku úroků z prodlení, soud ve výroku II. žalobu jako nedůvodnou zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodoval soud dle ust. § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Vzhledem k tomu, že úspěšnější ve věci byla žalovaná, náležela by jí dle uvedeného zákonného ustanovení náhrada nákladů řízení vůči žalobkyni v poměrné výši. Žalovaná byla však po celou dobu řízení nekontaktní a ze spisu nevyplývá, že by jí nějaké náklady řízení vznikly. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.