5 C 60/2026-16 — Okresní soud v Třebíči

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 14. 10. 2025 domáhal vydání rozhodnutí, kterým bude žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 21 744 Kč s příslušenstvím z titulu splnění závazku ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným. Žalobu odůvodnil tím, že mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 24. 6. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč s termínem splatnosti do 30 dnů od vyplacení úvěru. Dále se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 300,16 Kč a úrok ve výši 443,84 Kč. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána z veřejně dostupných databází, přičemž nedošlo k pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 7. 2025 byla předmětná pohledávka vůči žalovanému postoupena společnosti , právnická osoba, ., a tato společnost následně další smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2025 postoupila předmětnou pohledávku žalobci. Postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dosud na splnění svých závazků z předmětné smlouvy nic nezaplatil a nereagoval ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení.2. Žalobce i žalovaný souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a soud proto dle ů§ 115 a/ o.s.ř. věc projednal a rozhodl v jejich nepřítomnosti.3. Soud provedl dokazování smlouvou o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, ze dne 24. 6. 2024, formulářem pro standardní informace o úvěru, potvrzením o vyplacení úvěru z 24. 6. 2024, smlouvami o postoupení pohledávek z 25. 7. 2025 a 28. 7. 2025, oznámením o postoupení pohledávky z 21. 8. 2025 a výzvou žalobce zaslanou žalovanému ze stejného dne včetně potvrzení o jejím předání k poštovní přepravě. Z těchto důkazů a skutkových tvrzení žalobce, jejichž správnost nebyla žalovaným zpochybněna, vzal soud za prokázané, že mezi právním předchůdcem žalobce , právnická osoba, ., a žalovaným byla dne 24. 6. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , která je posouzeno podle obsahu spotřebitelskou smlouvou dle § 1810 a následujících občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 15 000 Kč s termínem splatnosti do 30 dnů od vyplacení úvěru. Dále se žalovaný zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 6 300,16 Kč a úrok ve výši 443,84 Kč, RPSN představující roční procentní sazbu nákladů na úvěr obsahující jistinu úvěru, smluvní úrok a poplatek za sjednání úvěru dle smlouvy činila 4 330,25 %. Úvěruschopnost žalovaného byla zkoumána z veřejně dostupných databází, přičemž nedošlo k pochybám ohledně platební schopnosti žalovaného. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 25. 7. 2025 byla předmětná pohledávka vůči žalovanému postoupena společnosti , právnická osoba, ., a tato společnost následně další smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2025 postoupila předmětnou pohledávku žalobci. Postoupení pohledávek bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalovaný dosud na splnění svých závazků z předmětné smlouvy nic nezaplatil a nereagoval ani na výzvu žalobce zaslanou mu před zahájením řízení.4. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobce se soud musel zabývat v první řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu jako její celek je třeba shledat absolutně neplatnou pro rozpor s dobrými mravy v souladu s ustanovením § 580 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. K neplatnosti právního jednání, které se příčí dobrým mravům, soud přihlédne dle § 588 občanského zákoníku i bez návrhu. Následkem jednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto právního jednání.5. V projednávané věci je zřejmé, že žalovaný při uzavření smlouvy s žalobcem vystupoval v pozici spotřebitele podle § 419 občanského zákoníku. Ze smlouvy o úvěru přitom vyplývá, že RPSN úvěru činila 4 330,25 Kč. Tyto náklady úvěru mnohonásobně převyšují úrokové sazby a poplatky požadované bankami v době uzavření předmětné smlouvy. Smlouva tak byla koncipována jednoznačně nevyváženě v neprospěch spotřebitele a soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy nemůže takové právní jednání požívat právní ochranu s odkazem na autonomii vůle účastníků závazkového vztahu, která nemůže být bezbřehá a usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem. V důsledku absolutní neplatnosti předmětné smlouvy se tak právní vztah mezi účastníky řídí ustanoveními o bezdůvodném obohacení.6. Podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 věta první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.7. Ze shora uvedeného vyplývá, že žalovanému na úkor žalobce vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši jistiny úvěru představující 15 000 Kč. Dnem následujícím po splatnosti jistiny, tedy dnem 25. 7. 2024, se žalovaný vůči žalobci ohledně jistiny dluhu ocitl v prodlení se splněním peněžitého dluhu. Tímto dnem tak dle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku žalobci vzniklo právo na zaplacení úroků z prodlení vedle plnění, přičemž k tomuto dni činila zákonná výše úroků z prodlení odpovídající ustanovení § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. i repo sazbě ČNB platné k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí 12,75 % ročně. Ohledně částky 15 000 Kč a zákonných úroků z prodlení od 25. 7. 2024 do zaplacení proto soud žalobě jako důvodné vyhověl a uložil žalovanému povinnost zaplatit přiznanou částku s příslušenstvím v obecné třídenní lhůtě k plnění dle § 160 odst. 1 o.s.ř. neboť neshledal důvody pro případné výjimečné stanovení lhůty delší nebo umožnění plnění žalovanému ve splátkách. Ve zbývající části pak žalobu jako nedůvodnou zamítl.8. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť každý z účastníků měl ve věci úspěch pouze částečný. Převážně úspěšný byl v řízení žalobce, jehož náklady řízení představují zaplacený soudní poplatek ve výši 870 Kč, odměnu advokáta za tři hlavní úkony (převzetí a příprava zastoupení, zaslání výzvy žalovanému před zahájením řízení obsahující skutkový i právní rozbor věci a podání žaloby) po 400 Kč dle § 14 b/ odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. v platném znění, neboť se jedná o řízení zahájené žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně obdobných věcech a tarifní hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč a tři paušální náhrady po 100 Kč dle § 14 b/ odst. 6 téže vyhlášky. Celkem tak náklady řízení žalobce činí 2 370 Kč. Žalobce byl po zaokrouhlení ve věci úspěšný z 69 % a přísluší mu tak právo na přiznání 38 % jemu vzniklých nákladů (100 – 31 – 31), což ve finančním vyjádření odpovídá částce 901 Kč. Právě v této výši proto soud žalobci právo na náhradu nákladů řízení přiznal.