7 C 73/2025-22 — Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalované na zaplacení částky 67 100 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru uzavřené dne 5. 1. 2025 mezi žalobkyní a žalovanou. Na základě této smlouvy byly žalobkyní žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 38 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala uhradit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 26 600 Kč. Žalovaná žalobkyni do dne podání žaloby neuhradila ničeho. Žalobkyně po ní kromě nesplacené jistiny úvěru a sjednaného poplatku požaduje též zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 500 Kč. Žalobkyně přitom sama navrhla, aby soud její nárok posoudil jako bezdůvodné obohacení na straně žalované pro případ, že její nárok neshledá důvodným z titulu smlouvy o podnikatelském úvěru.2. Žalovaná podala odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu a namítla, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy, resp. je až lichevní. Dále poukázala na to, že žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala její úvěruschopnost.3. Soud ve věci nařídil jednání, k němuž se však dostavila pouze zástupkyně žalované. Za žalobkyni se bez omluvy nedostavil nikdo, ani její právní zástupce, ačkoli byla žalobkyně jeho prostřednictvím k jednání řádně a včas předvolána. Soud proto projednal věc v její nepřítomnosti.4. Na základě provedeného dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům: Mezi žalobkyní a žalovanou byla dne 5. 1. 2025 za použití prostředků komunikace na dálku uzavřena smlouva o podnikatelském úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, . Žalobkyně žalované na základě této smlouvy poskytla finanční hotovost ve výši 38 000 Kč za poplatek ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru (bod 3.1 smlouvy). V bodě 5.2 smlouvy je pak tabulka z níž vyplývá, že úvěr měl být uhrazen v 5ti měsíčních splátkách po 12 920 Kč, z čehož jistina vždy činila 7 600 Kč a poplatek činil 5 320 Kč. Poslední splátku měla žalovaná uhradit dne 15. 3. 2025. V bodě VIII. byly sjednány sankce za prodlení v podobě denního úroku z prodlení ve výši 0,5 % a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z nesplacené jistiny. Žalobkyně zaslala dne 5. 1. 2025 částku 38 000 Kč na účet č. , č. účtu, (viz potvrzení o provedené platbě). Toto číslo účtu se shoduje s číslem účtu žalované uvedeným ve smlouvě. Výzvou k úhradě před podání žaloby ze dne 16. 5. 2025, odeslanou téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení částky 96 284 Kč z titulu předmětné smlouvy o úvěru.5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 6. 2017 (dále též jen „ZoSÚ“). Přestože je smlouva nazvána jako smlouva o podnikatelském úvěru, byla poskytnuta žalované jako podnikateli – osobě samostatně výdělečně činné, soud ji dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu posuzoval jako spotřebitelský úvěr dle ZoSÚ.6. Po právním zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi žalobkyní a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí (resp. vůbec) úvěruschopnost žalované před poskytnutím úvěru neposoudila. S ohledem na skutečnost, že se žalobkyně, ani její právní zástupce k nařízenému jednání nedostavili, nemohla být žalobkyně soudem poučena dle ust. § 118a odst. 1, 3 o.s.ř., aby doplnila svá tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy. Žalobkyně zřejmě žádnými takovými doklady nedisponuje, neboť sama již v podané žalobě navrhla, aby soud její nárok eventuelně posoudil jako bezdůvodné obohacení. Nadto se soud ztotožňuje s názorem žalovaná, že smlouva je zcela nevyvážená v neprospěch žalované, kdy prakticky veškeré sankce jdou k její tíži. Poplatky za poskytnutí úvěry, které mají být hrazeny postupně, přitom dle názoru soudu nahrazují úrok z úvěru, který by byl při jeho příliš vysoký a žalobkyně si je toho evidentně vědoma. Za této situace je smlouva rovněž neplatná pro rozpor s dobrými mravy.7. S ohledem na shora uvedené má žalobkyně vůči žalované právo na to, aby jí zaplatila zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Žalovaná žalobkyni na svůj dluh ničeho neuhradila (resp. nic takového neprokázala) a bezdůvodné obohacení proto představuje celou částku poskytnuté jistiny, tj. 38 000 Kč.8. Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo, přestože se žalovaná o uzavření takové dohody snažila (viz námitky dlužníka ze dne 14. 4. 2025 (č.l. 20). S ohledem finanční situaci žalované, jak ji prezentovala při jednání soudu její zástupkyně, umožnil soud žalované splácet dluh v měsíčních splátkách ve výši 2 000 Kč. Nárok na případný úrok z prodlení by žalobkyni vznikl až v případě prodlení žalované s úhradou jednotlivých splátek (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021, bod 17. odůvodnění).9. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 38 000 Kč (výrok I.), ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).10. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byl každý z účastníků úspěšný zhruba v jedné polovině sporu. Proto bylo rozhodnuto, jak je uvedeno ve výroku III.