Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 16 780 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,50 % ročně od 3. 2. 2026 do zaplacení. Nárok odvozovala ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, -, Anonymizováno, , uzavřené se žalovaným dne 9. 12. 2024. Podle žalobkyně byla žalovanému poskytnuta hotovost ve výši 10 000 Kč; vedle této jistiny měl žalovaný podle smlouvy uhradit též souhrnný poplatek 8 180 Kč. Žalovaný zaplatil celkem 1 400 Kč. Žalobkyně tuto platbu podle smluvních podmínek započetla přednostně na náklady vymáhání, sankce a poplatky.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.Soud rozhodl bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř.Žaloba je důvodná pouze zčásti.Z úvěrové smlouvy, potvrzení o předání hotovosti a z tvrzení žalobkyně soud zjistil, že žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč. Dále bylo zjištěno, že žalovaný žalobkyni uhradil 1 400 Kč.Soud se nejprve zabýval platností úvěrové smlouvy. Poskytovatel smí spotřebitelský úvěr poskytnout pouze tehdy, neplynou-li z důkladného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Při tomto posouzení je nutné vycházet z nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací a porovnat zejména příjmy, výdaje, závazky a způsob plnění dosavadních dluhů (§ 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru).Žalobkyně tvrdila, že úvěruschopnost žalovaného prověřila zejména kontrolou v databázi neplatných dokladů Ministerstva vnitra, prostřednictvím systému , právnická osoba, , nahlédnutím do Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, kontrolou platební historie klienta, údajů uvedených v Evidenční kartě klienta a posouzením zdrojů příjmu žalovaného. Žalobkyně rovněž doložila, že žalovanému byly v říjnu 2024 připsány příjmy ve výši 13 697 Kč a v listopadu 2024 ve výši 16 984 Kč.Tyto podklady však samy o sobě nepostačují k závěru, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného řádně posoudila. Žalobkyně ani přes výzvu soudu dostatečně nekonkretizovala, z jakých ověřených podkladů vycházela při zjišťování pravidelných výdajů žalovaného, nákladů na bydlení, vyživovacích povinností a dalších závazků. Z předložených údajů není zřejmé, jaká část příjmů žalovanému po úhradě běžných životních nákladů a případných dalších dluhů skutečně zbývala k dispozici pro splácení úvěru. Samotná kontrola insolvenčního rejstříku, Centrální evidence exekucí a dalších databází bez dalšího nevypovídá o skutečné schopnosti spotřebitele řádně hradit pravidelné splátky.Soud proto uzavřel, že žalobkyně neprokázala splnění povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného podle § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Úvěrová smlouva je proto podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatná; soud k této neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti.V důsledku neplatnosti smlouvy žalobkyni nenáleží souhrnný poplatek 8 180 Kč ani jiné plnění založené na smluvních ujednáních. Smluvní ujednání o přednostním započtení plateb žalovaného na náklady, sankce a poplatky se rovněž neuplatní. Žalovaný je povinen vrátit pouze skutečně poskytnutou jistinu. Z poskytnuté částky 10 000 Kč je třeba odečíst žalovaným již uhrazených 1 400 Kč. Žalovaný tak na úkor žalobkyně získal bezdůvodné obohacení ve výši 8 600 Kč, které je povinen vydat podle § 2991 odst. 1 a 2 občanského zákoníku.Žalobkyni nenáleží ani požadovaný zákonný úrok z prodlení. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel vrací nesplacenou jistinu v době přiměřené jeho možnostem. Tato doba představuje novou dobu splatnosti; výpověď neplatné smlouvy ani výzva věřitele samy o sobě prodlení spotřebitele nezakládají. Zákonný úrok z prodlení může vzniknout až v okamžiku, kdy se spotřebitel dostane do prodlení s vrácením jistiny ve lhůtě určené dohodou nebo soudem podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Ke dni rozhodnutí žalovaný v prodlení s vrácením takto určené jistiny nebyl.Dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti soudem přiznané částky nebyla žádným z účastníků tvrzena, natož prokázána (je v podstatě vyloučena jen samotnými okolnostmi sporu), a proto ji určil soud. Jelikož žalovaný netvrdil v průběhu řízení žádné skutečnosti, které by soud vedly k tomu, aby se odchýlil od obecné lhůty k plnění podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 87 odst. 1 ZSÚ), rozhodl soud tak, že žalovaný je povinen dlužnou jistinu vrátit ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku, když neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně měla úspěch co do částky 8 600 Kč, zatímco co do částky 8 180 Kč a požadovaného příslušenství úspěšná nebyla. Úspěch účastníků byl přibližně srovnatelný, a soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.