3 C 47/2022-62 — Okresní soud v Uherském Hradišti

1. Žalobkyně se žalobou podanou dne [datum] domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil částku 61 659 Kč s příslušenstvím a nahradil náklady řízení. Svoji žalobu zdůvodnila tak, že žalovaný uzavřel dne [datum] s žalobkyní smlouvu o úvěru [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč, který byl splatný ve 48 měsíčních splátkách ve výši 3 279 Kč spolu s úrokem za poskytnutí úvěru. Žalovaný uhradil na dluh pouze 21 363,11 Kč. Vedle toho požadovala žalobkyně smluvní pokutu dle bodu 6.1 smlouvy z prodlení žalovaného se splátkou [číslo] delší než 30 dní ve výši 499 Kč a náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením dle bodu 6.2. smlouvy v celkové výši 800 Kč, tj. 200 Kč za splátku [číslo] u kterých byl žalovaný v prodlení o délce 15 dnů. V důsledku prodlení došlo k zesplatnění úvěru ke dni [datum] s tím, že k tomuto dni činila tzv. nová jistina zahrnující nezaplacenou jistinu a veškeré dosud nezaplacené úroky částku 49 106 Kč. Dle bodu 6.5 smlouvy požadovala žalobkyně dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny od [datum] do dne podání žaloby ve výši 19 501 Kč a od [datum] také úrok z úvěru ve výši 95,92 % ročně. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu výzvou ze dne [datum]. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, i když mu byla žaloba řádně doručena do vlastních rukou dle ustanovení § 49 odst. 2 o.s.ř. 3. U jednání soud provedl všechny listinné důkazy, ze kterých po zhodnocení dle ustanovení § 132 o.s.ř. dospěl k následujícímu skutkovému závěru: Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalovaným jako dlužníkem žalobkyní jako věřitelem vyplývá, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč s tím, že celková částka, kterou má žalovaný zaplatit, je včetně poplatků z úvěru 157 392 Kč, a to v 48 splátkách po 3 279 Kč měsíčně. Žalovaný obdržel formulář pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru. Úvěr byl poskytnut dne [datum], jak vyplývá z výpisu z účtu a Karty klienta. Žalovaný uhradil na úvěr částku 21 363,11 Kč. Jelikož žalovaný sjednanou částku v termínu splatnosti v plné výši neuhradil, byla mu zaslána prostřednictvím právního zástupce žalobkyně výzva k úhradě před podáním žaloby dne [datum], o čemž svědčí podací arch. Dle smlouvy, a to bodu 6.1, 6.2 a 6.5 vznikl žalobkyni nárok na smluvní pokuty a náklady spojené s prodlením. Ze smlouvy také vyplynul závazek žalovaného uhradit úrok z úvěru ve výši 151,62 % ročně. Žalobkyně požadovala na úroku z úvěru pouze 95,92 % ročně, a to do okamžiku, kdy celkový úrok z úvěru dosáhne 120 % částky, kterou měl žalovaný dle smlouvy celkově zaplatit, tj. do částky 188 870 Kč. Soud dle ustanovení § 120 odst. 2 o.s.ř. z analýzy Ministerstva financí České republiky zjistil, že v roce 2017 byla běžná výše úroku u spotřebitelských úvěrů 11,4 % ročně. Z dokladů týkajících se zkoumání úvěruschopnosti, a to pracovní smlouvy včetně dodatků, výplatních lístků a dokladů o úhradě příjmů a potvrzení o příjmu soud zjistil, že žalovaný byl od roku 2014 zaměstnán u [právnická osoba] s.r.o. a že průměrný příjem žalovaného v období před poskytnutím úvěru byla částka 22 021 Kč. Z karty klienta vyplynulo, že žalovaný byl ženatý, měl dvě děti, dále že bydlel ve vlastní nemovitosti, kdy po odečtení výdajů mu zbývala z volných prostředků částka cca 6 000 Kč měsíčně. <i>4. Podle ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne, na jeho požádání a v jeho prospěch, peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> <i>5. Podle ustanovení § 2399 odst. 1 občanského zákoníku, úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.</i> <i>6. Podle ustanovení § 124 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, stane-li se spotřebitelský úvěr v důsledku prodlení spotřebitele splatným, týká se tato splatnost pouze nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, nikoli i budoucích nákladů spotřebitelského úvěru. Věřitel spotřebitele před tím, než se úvěr stane v důsledku prodlení spotřebitele splatným, vyzve k uhrazení dlužné splátky a poskytne mu k tomu lhůtu alespoň 30 dnů.</i> <i>7. Podle ustanovení § 122 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, věřitel může pro případ prodlení spotřebitele s plněním dluhu vyplývajícího ze smlouvy o spotřebitelském úvěru sjednat pouze</i> <i>a) právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s prodlením spotřebitele; pokud byla ujednána náhrada vyšší, považuje se v této části za smluvní pokutu;</i> <i>b) úroky z prodlení, jejichž výše nesmí přesáhnout výši stanovenou právním předpisem upravujícím úroky z prodlení nebo</i> <i>c) smluvní pokutu.</i> <i>Podle odst. 2 uplatněná smluvní pokuta nesmí přesáhnout 0,1 % denně z částky, ohledně níž je spotřebitel v prodlení, je-li spotřebitel v prodlení s plněním povinnosti peněžité povahy.</i> <i>8. Podle ustanovení § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.</i> <i>9. Podle ustanovení § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.</i> <i>10. Podle ustanovení § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního ujednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.</i> 11. Soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu, zejména z listinných důkazů a s přihlédnutím k výše citovaným zákonným ustanovením k závěru, že nárok uplatněný v podané žalobě je důvodný pouze částečně. V souzené věci bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným vznikl smluvní vztah na základě uzavřené smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 občanského zákoníku Smlouva o úvěru byla shledána platnou s výjimkou níže uvedenou. Ze strany žalobkyně byl smluvní závazek splněn řádně, byla tedy oprávněna domáhat se splnění povinnosti na žalovaném. Žalovaný však svým závazkům z úvěrové smlouvy nedostál, když neplnil sjednané podmínky úvěrové smlouvy tím, že včas a řádně nesplatil v termínu splatnosti úvěr, který mu byl na základě sjednané smlouvy poskytnut ve výši 40 000 Kč ani nezaplatil další platby spojené s úvěrem. Co do jistiny neměl soud pochyb o tom, že nárok žalobkyně je dán, a stejně tak i nárok na smluvní pokutu dle bodu 6.1 smlouvy ve výši 499 Kč a na náklady za prodlení ve výši 800 Kč dle bodu 6.2 smlouvy. Soud taktéž přiznal žalobkyni i nárok ze smluvní pokuty dle bodu 6.5 smlouvy ve výši 0,1 % denně z dlužné částky za prodlení žalovaného s úhradou dluhu, nicméně výši dlužné částky korigoval v návaznosti na níže posouzenou neplatnost části smlouvy. Soud jako neplatnou posoudil část smlouvy týkající se úroku z úvěru, který žalobkyně po vlastním přepočtu požadovala nikoliv ve smluvené výši 151,62 % ročně, ale ve výši 95,92 % ročně, a to až do okamžiku, kdy celková výše úroku z úvěru dosáhne částky 188 870 Kč. Soud přistoupil ke změně v rozhodování v obdobných věcech po vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 89/2020 a 20 Cdo 644/2021 (byť zde se jednalo o řízení exekuční). Z těchto rozhodnutí a také z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, které za únosnou míru považuje maximálně trojnásobek úrokové míry oproti úrokům, uplatňovaným bankami pro poskytování úvěrů v dané době, soud dospěl k posouzení dohody o úroku z úvěru ve výši 151,62 % resp. po přepočtu žalobkyně 95,92 % ročně, jako úroku v rozporu s dobrými mravy, neboť takový úrok odporuje obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a právním principům společenského řádu, když poskytnutou částku navyšuje na více než dvojnásobek (151,62 %), resp. téměř na dvojnásobek (95,92 %). Smyslem úroků z úvěru je pro poskytovatele získat oprávněný zisk, nicméně o oprávněnosti při dvojnásobku poskytnuté částky nelze hovořit. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, za mravnou výši lze považovat 2-3 násobek úroků uplatňovaných bankami pro poskytování úvěrů v dané době. Jak soud z analýzy Ministerstva financí zjistil, tak v roce poskytnutí úvěru, tj. 2017 byla taková míra 11,4 %. Trojnásobek by činil 34,2 %, což je násobně méně než požado