29 C 381/2021-121 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne [datum] se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši 23 811,62 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně (resp. její právní předchůdce [právnická osoba]) prostřednictvím webových stránek [webová adresa] poskytla dne [datum] žalovanému revolvingový úvěr na sjednaný úvěrový rámec ve výši 50 000 Kč. Pohledávka za žalovaným přešla na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum]. Žalovaný čerpal úvěr v celkové výši 23 811,62 Kč. Žalovaný se zavázal předmětnou částku vrátit spolu s úrokem, což neučinil. Žalovaný se zavázal žalobkyni (resp. jejímu právnímu předchůdci) vrátit úvěr včetně úroků z úvěru, poplatku za čerpání úvěru z každé čerpané částky. Dlužná částka ke dni postoupení činila celkem částku ve výši 23 811,62 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se tak po žalovaném domáhala zaplacení částky 23 811,62 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 23 811,62 Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,25 % (ve znění opravy žaloby) a náhrady nákladů řízení. 2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 3. Jelikož se žalovaný, ač řádně obeslán, k jednání nedostavil, neomluvil se a nepožádal ani z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl o ní v nepřítomnosti žalovaného, vycházeje přitom z provedených důkazů a z obsahu spisu (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu). 4. Na základě provedených listinných důkazů (smlouvy o revolvingovém úvěru, obchodních podmínek, smlouvy o postoupení pohledávky, platební informace, potvrzení o provedené platbě a dalších listinných důkazů) dospěl soud k závěru, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru v elektronické podobě s tím, že žalovaný čerpal finanční prostředky v různé výši na bankovní účet č.: [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] v období mezi [datum] – [datum] a na bankovní účet č.: [bankovní účet] pod variabilním symbolem [číslo] nebo [číslo] v období od [datum] do [datum]. Dle faktury žalobkyně (jejího předchůdce, čl. 65, 40), splatné dne [datum], dlužil žalovaný k uvedenému dni částku ve výši 23 811,62 Kč. Tato částka se skládá ze součtu výběrů a poplatků za výběry žalovaného dle smlouvy o revolvingovém úvěru (dále jen„ smlouva“) v celkové výši 17 834,15 Kč již snížených o případné úhrady, dále z náhrady účelně vynaložených nákladů 250 Kč dle čl. VI odst. 1 písm. a) smlouvy (tyto nároky soud posoudil jako důvodné a žalobkyni přiznal) a z úroků za období čerpání ve výši 5 727,47 Kč dle čl. II odst. 4 smlouvy (tyto soud žalobkyni nepřiznal, viz dále). Dle sdělení [název banky] pak účet, na který byla zaslána peněžní částka dle smlouvy, patří skutečně žalovanému. 5. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal, že nárok žalobkyně je co do částky 18 084,15 Kč s příslušenstvím důvodný a podložený příslušnými důkazy. 6. Při právním posouzení soud vycházel zejména z příslušných ustanovení občanského zákoníku, zejména § 2395 a následující občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. upravujících úvěrovou smlouvu. Věc soud právně posoudil podle § 2395 a následující občanského zákoníku dle smlouvy o úvěru (dle rámcové smlouvy podepsané sms elektronickým podpisem), pokud jde o příslušenství pohledávky, § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb. Podle § 2395 obč. z. platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2399 odst. 1 platí, že úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. 7. Výrokem pod bodem II. rozsudku soud zamítl nárok žalobkyně na částku ve výši 5 727,47 Kč – nazvaný jako úrok za období čerpání úvěru (včetně odpovídajícího úroku z prodlení z této částky Kč od [datum] do zaplacení ve výši 8,5 % ročně). 8. V rozsudku č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. 9. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele - zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 2014 ve věci C -565/12 či rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí]). 10. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. 11. Dále, dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III.ÚS 4129/18 pak dále plyne, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soudu uvedl, že podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková… Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli 12. Výkladem ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, lze dovodit, že dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. 13. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86), resp. toto žalobkyně neprokázala, tedy nepostupovala (resp. její právní předchůdce) s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, vyšel-li z ničím neověřených informací žalovaného poskytnuté při uzavírání smlouvy, resp. pouze obecně v obchodních podmínkách v čl. 5 sjednal ověření klienta, aniž jakkoliv posoudil schopnosti žalovaného splácet sp