8 C 275/2020-83 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 60 592,69 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný nesplnil povinnost vyplývající ze smlouvy o úvěru č. 9102210287 platně uzavřené mezi účastníky po posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr. Žalovaný na dluh uhradil toliko částku 20 605 Kč. Uplatněný nárok sestává z dlužné jistiny úvěru (49 869 Kč), smluvních pokut (998 Kč, 9 325,69 Kč), nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením (400 Kč), úroku a úroku z prodlení. 2. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. 3. Soud nařídil jednání na den 25. 10. 2021 a účastníky k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se jednání účastnila prostřednictvím svého zástupce. Žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v jeho nepřítomnosti. 4. Soud má z žalobkyní tvrzených skutečností za prokázané následující. Žalovaný prostřednictvím formuláře žalobkyně navrhl dne 27. 4. 2019 žalobkyni uzavření smlouvy o úvěru, podle níž mu měl být poskytnut úvěr ve výši 45 000 Kč, za což měl zaplatit 98 904 Kč při úrokové sazbě 139,98 % ročně; návrh byl žalobkyní přijat dne 30. 4. 2019 (zjištěno z předsmluvního formuláře, z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru č. 9102210287 a z oznámení o schválení úvěru). Úvěr v částce 45 000 Kč byl žalovanému poskytnut dne 30. 4. 2019 (zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru). Před akceptací smlouvy dne 27. 4. 2019 žalobkyně provedla hodnocení klienta, přičemž vycházela z údajů uvedených klientem, podle něhož měl žalovaný pravidelný čistý měsíční příjem ze zaměstnání (na dobu určitou u zaměstnavatele [právnická osoba]) ve výši 23 000 Kč a jeho výdaje tvořily pouze„ životní minimum“ ve výši 3 410 Kč a nájemné bytu 2 000 Kč, jeho volné zdroje tedy činily 16 590 Kč (zjištěno z hodnocení klienta z 27. 4. 2019). Trvání pracovního poměru a výši příjmů žalovaného žalobkyně ověřila v pracovní smlouvě, písemném pokynu o dočasném přidělení zaměstnance, mzdovém výměru, výplatních páskách a výpisech z plateb příchozích na účet žalovaného¸ podle nichž žalovanému za práci na pozici operátora výroby náležela od 1. 4. 2019 mzda ve výši 24 748 Kč měsíčně + příplatek za odpolední či noční směnu a smlouva byla uzavřena na dobu určitou po dobu dočasného přidělení zaměstnance u [právnická osoba] a.s., maximálně však na dobu 12 měsíců. Solventnost žalovaného žalobkyně dále ověřila výpisem záznamů z registru SOLUS, podle něhož žalovaný registrem neprocházel, a prostřednictvím interní Score Card, podle níž byl však žalovaný v registru příliš nový nebo měl rozpracované žádosti. Dne 8. 7. 2020 byl žalovaný vyzván, aby dluh ze smlouvy splnil do 15 dnů od data odeslání, přičemž tato výzva žalobkyně byla dne 9. 7. 2020 podána na poště za účelem doručení žalovanému (zjištěno z předžalobní výzvy z 8. 7. 2020 a z podacího archu z 9. 7. 2020). 5. O pravosti a pravdivosti žalobkyní předložených provedených listinných důkazů soud neměl v řízení důvod pochybovat. Soudu však není zřejmé, jak přesně žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného a jak se při tom zaměřila na tvrzenou a zjevně neúplně ba až nepravdivě žalovaným uváděnou výdajovou stránku. Žalobkyně byla o nutnosti doplnění svých tvrzení a důkazních návrhů při jednání poučena, avšak svou procesní povinnost nesplnila. 6. S ohledem níže specifikovaný právní závěr aplikovaný na výše uvedený zjištěný skutkový stav soud pro nadbytečnost neprováděl navržené důkazy výzvami k zaplacení z 18. 12. 2019 a ze 17. 1. 2020 a oznámením z 21. 1. 2020, když k těmto chybí doklad o odeslání žalovanému a žalobkyně jej nedoplnila, přestože byla soudem při jednání vyzvána, aby uvedla, kdy poprvé žalovanému odeslala výzvu k úhradě dluhu. Soud neprovedl důkaz tzv. vyjádřením znalce k problematice úročení pohledávek, protože se jedná v předmětné věci o naprosto bezcennou listinu. A neprovedl ani důkaz žalobkyní vygenerovanou kartou klienta, když obsah této listiny měl být obsahem žaloby. 7. Soud učinil na základě provedených důkazů a v kontextu tvrzení žalobkyně tento závěr o skutkovém stavu. Žalovaný požádal o poskytnutí úvěru dne 27. 4. 2019, přičemž uvedl své příjmy, které doložil, a uvedl i své výdaje, avšak tyto zcela nedoložil a žalobkyně se jejich tvrzenou výší nezabývala. Úvěr v částce 45 000 Kč byl žalovanému vyplacen dne 30. 4. 2019 a žalovaný žalobkyni vrátil 20 605 Kč. Dne 8. 7. 2020 žalobkyně sepsala výzvu k zaplacení dluhu ze smlouvy a následujícího dne ji podala na poště k doručení žalovanému. 8. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. 9. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem a jejím předmětem byl úvěr, jednalo se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. 10. Podle § 86 odst. 1 ZSÚ je poskytovatel úvěru před zavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného paragrafu ZSÚ poskytovatel úvěru při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 75 ZSÚ je poskytovatel úvěru povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. 11. Nesplnění předsmluvní povinnosti poskytovatelem úvěru podle § 86 odst. 1 ZSÚ má za následek dle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatnost smlouvy. Toto ustanovení vychází z čl. 8 a čl. 23 harmonizované směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a zrušení směrnice Rady 87/102 EHS. Dle rozsudku Soudního dvora Evropské unie vydaného dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18, pak zmíněná harmonizovaná ustanovení směrnice brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne. 12. Nesplnění zmíněné předsmluvní povinnosti poskytovatelem úvěru má tak za následek neplatnost absolutní ve smyslu § 588 o. z. Takové nesplnění povinnosti totiž odporuje citovanému ustanovení zákona o spotřebitelskému úvěru a současně zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelům, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a konečnému zachycení do sítě státem poskytované sociální podpory, což má pak negativní dopad na celou společnost a je ve zjevném rozporu se zájmem na ekonomicky zdravé a solventní společnosti a jejích členech. 13. V posuzované věci žalobkyně coby poskytovatelka úvěru svou předsmluvní povinnost posuzovat před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru s žalovaným úvěruschopnost žalovaného neplnila s dostatečnou odbornou péčí. Žalobkyně se nezaobírala tvrzenými výdaji žalovaného, který neuvedl kromě neskutečně nízkého nájemného (2 000 Kč), jehož výši nedoložil, vůbec žádné jiné výdaje, ačkoli je z běžného běhu věcí zřejmé, že každá osoba má též jiné výdaje než nájemné. Žalobkyně dle provedeného dokazování nepřihlédla ani k tomu, že žalovaný o úvěr požádal pouhé čtyři měsíce po nabytí zletilosti a tři a půl měsíce po nástupu do zaměstnání sjednaného s pracovní agenturou na dobu určitou dle potřeby klienta pracovní agentury, tedy na dobu zcela nezávislou na vůli žalovaného či jeho zaměstnavatele, což nad výše uvedené z mladého žadatele o úvěr činilo osobu s velice nejistým pravidelným příjmem. Žalobkyně dle provedeného dokazování nezkoumala, z jakého důvodu osmnáctiletý žalovaný o úvěr žádal, a přesto mu jej bez okolků poskytla, ačkoliv o jeho platebních schopnostech nemohla mít dostatečné povědomí. Právě proti takovému jednání poskytovatelů úvěrů ustanovení § 86 ZSÚ směřuje. Soudu proto konstatoval, že ochrana spotřebitele nebyla žalovanému před uzavřením smlouvy poskytnuta, poskytovatelka úvěru postupovala v rozporu se zákonem, její jednání vedlo ke zjevnému narušení veřejného pořádku, a uzavřená smlouva o úvěru je proto podle § 588 o. z. absolutně neplatná. 14. Žalobkyně má za žalovaným pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení. Kdo se podle § 2991 odst. 1 o. z. na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí