30 C 382/2022-19 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou soudu dne [datum] domáhala na žalovaném zaplacení 10.000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, tj. [právnická osoba], uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému poskytla peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, které měl žalovaný vrátit nejpozději dne [datum]. Žalovaný však ve stanovené lhůtě, jakož ani později, ničeho nevrátil, třebaže byl vyzván ke zjednání nápravy. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. Ta se tak podanou žalobou domáhala 10.000 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celé řízení byl zcela pasivním. 3. Účastníci řízení na základě výzvy soudu svým postojem dali najevo souhlas s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o.s.ř.”), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 4. Z žalobkyní předložených listinných důkazů soud po skutkové stránce zjistil, že žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, tj. [právnická osoba], uzavřel dne [datum] smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému dne [datum] převodem na bankovní účet poskytla peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, které měl žalovaný vrátit nejpozději dne [datum]. Žalovaný však ve stanovené lhůtě, jakož ani později, ničeho nevrátil, třebaže byl vyzván ke zjednání nápravy. Z hlediska posouzení úvěruschopnosti soud zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěrové možnosti žalovaného ověřila toliko prostřednictvím lustrace veřejně dostupných databází - ISIR, CEE, CRKI, BRKI. K tomuto žádné další důkazy žalobkyně nenavrhla. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena na žalobkyni. 5. Lze shrnout, že žalovaný dosud nevrátil peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč. 6. Dle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ ZSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 7. Dle § 87 odst. 1 ZSÚ platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 8. V projednávané věci dospěl soud k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně porušila povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 věta druhá ZSÚ, tj. povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného. Z předložených listin nikterak nevyplynulo, že by právní předchůdkyně žalobkyně relevantním a současně i prokazatelným způsobem ověřovala úvěruschopnost žalovaného předtím, než mu poskytla peněžní prostředky. Samotná skutečnost, že právní předchůdkyně žalobkyně ověřila úvěrové možnosti (schopnosti) žalovaného lustrací veřejně dostupných databází - ISIR, CEE, CRKI, BRKI, aniž by současně pro takové tvrzení označila a předložila důkaz, nepostačuje k učinění závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně skutečně prověřila úvěruschopnost žalovaného. 9. Navíc – i kdyby snad žalobkyně takový důkaz označila a předložila, navzdory tomu by přesto nebylo možno učinit závěr, že právní předchůdkyně žalobkyně postupovala v souladu s § 86 odst. 1 ZSÚ, pakliže by právní předchůdkyně žalobkyně současně nedisponovala prokazatelnou informací ohledně příjmu a výdajů žalovaného. Ničím takovým žalobkyně nedisponuje, když takovou skutečnost v žalobním návrhu nijak netvrdila. 10. Pakliže právní předchůdkyně žalobkyně postupovala tak, jak bylo naznačeno v předchozích odstavcích, má tato skutečnost za následek, když právní předchůdkyně žalobkyně jednala v rozporu s § 86 odst. 1 ZSÚ, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně, jakožto poskytovatelem peněžních prostředků, a žalovaným, jakožto spotřebitelem, nebyla platně v písemné formě uzavřena smlouva o úvěru dle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ NOZ“). Smlouva, jež byla uzavřena mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, je v důsledku rozvedených skutečností dle § 87 odst. 1 ZSÚ neplatná, přičemž se jedná o absolutní neplatnost smlouvy, k níž je soud povinen přihlédnout z úřední činnosti. 11. Právě uvedené znamená, že jestliže právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 10.000 Kč, přičemž tyto byly žalovanému poskytnuty (od počátku) bez platného právního důvodu, potom tato okolnost dále znamená, že na straně žalovaného došlo ve smyslu § 2991 odst. 1 NOZ k bezdůvodnému obohacení ve výši 10.000 Kč, které je žalovaný povinen vydat, neboť o částku v této výši se obohatil. Soud nezjistil, že by u žalovaného byl dán spravedlivý důvod, na jehož podkladě by žalovaný nebyl povinen peněžní prostředky, o něž se obohatil, vydat. 12. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.4.2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, plyne, že samotný zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, byl do českého právního řádu přijat jako implementace aktuálních směrnic Evropského společenství požadujících zvýšenou ochranu spotřebitele v prostředí spotřebitelských úvěrů, jejichž poskytovatelé často požadují po spotřebiteli nepřiměřené úroky a podmínky splatnosti takovýchto úvěrů. Konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text„ v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). 13. Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů„ lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době spla