34 C 5/2023-35 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ústí nad Labem se žalobce původně domáhal zaplacení částky 30 904,23 Kč. Uvedl, že je vlastníkem bytové jednotky [číslo] v domě [adresa] na adrese [adresa žalovaného a žalované] Nájemní smlouvou ze dne [datum] žalobce přenechal tuto bytovou jednotku do užívání žalovaným na dobu neurčitou. Měsíční nájemné bylo sjednáno ve výši 4 582 Kč se splatností k poslednímu dni v běžném kalendářním měsíci. Společně s nájemným žalovaní měli hradit částku 45 Kč za pronájem inventáře. Zálohy na služby činily od [datum] částku 4 537 Kč. Žalovaní neuhradili nájemné za měsíc říjen 2022 ve výši 4 017 Kč a zálohu na služby ve výši 4 537 Kč. Dále dluží po provedeném ročním vyúčtování služeb nedoplatek za rok 2019 ve výši 5 358 Kč, za rok 2020 ve výši 5 943,13 Kč, za rok 2021 ve výši 11 993,66 Kč. Nedoplatky byly splatné k 31.7. běžného kalendářního roku, v němž došlo předepsání vyúčtování nedoplatku za předcházející období. 2. Žalovaní nárok co do částky 20 850,23 Kč uznali a dále uvedli, že uhradili částku 10 054 Kč. 3. Podáním ze dne [datum] žalobce vzal žalobu částečně zpět co do částky 30 904,23 Kč s odůvodněním, že žalovaní dne [datum] uhradili částku 1 500 Kč, dne [datum] částku 8 554 Kč, dne [datum] částku 20 851 Kč. 4. Soud ve věci nařídil jednání na den [datum]. K jednání se dostavily žalobkyně a žalovaná 2). 5. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci. Žalobce je vlastníkem bytové jednotky [číslo] v domě [adresa] na adrese [adresa žalovaného a žalované] (informace o stavbě). Žalobce s žalovanými uzavřel dne [datum] nájemní smlouvu, na základě níž byla bytová jednotka dána do užívání žalovaným na dobu neurčitou (nájemní smlouva). Výše nájemného byla sjednána částkou 4 582 Kč a výše nájemného za pronájem inventáře částkou 45 Kč (nájemní smlouva). Služby spojené s nájmem bytu činily částku 2 585 Kč měsíčně a od [datum] částku 4 537 Kč (nájemní smlouva, výpočtový list). Dle článku III. odst. 6 nájemní smlouvy se žalobkyně zavázala vyúčtování měsíčních záloh na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu provést nejpozději do 30. června běžného kalendářního roku a zaslat nájemcům na jejich adresu. Nedoplatky byly splatné k 31.7 běžného kalendářního roku, v němž došlo předepsání vyúčtování nedoplatku za předcházející období. Za rok 2019 vznikl žalovaným nedoplatek na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši 5 358 Kč, který byl splatný ke dni 31. 7. 2020. Za rok 2020 vznikl žalovaným nedoplatek na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši 5 943,13 Kč, který byl splatný ke dni 31. 7. 2021 (vyúčtování). Za rok 2021 vznikl žalovaným nedoplatek na úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši 11 993,66 Kč, který byl splatný ke dni 31. 7. 2022. 6. Usnesením ze dne 14. 3. 2023, č.j. 34 C 5/2023-34 soud řízení částečně zastavil co do částky 30 904,23 Kč z důvodu zpětvzetí žaloby v uvedeném rozsahu žalobcem. 7. Předmětem řízení byl nadále nárok na úhradu příslušenství - zákonného úroku z prodlení. 8. Po právní stránce soud věc posoudil tak, že mezi účastníky byla uzavřena o smlouvu o nájmu bytu dle § 2201 a § 2235 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“). Obsahem tohoto vztahu byla, mimo jiné, i povinnost ze strany nájemce (žalovaní) uhradit zálohy na služby spojené s užíváním bytu a nedoplatky ve vyúčtování služeb (§ 2201, § 2217 odst. 1 a § 2246, § 2247 o. z.) Tím, že uvedená povinnost uhradit nájemné a služby za říjen 2022 a nedoplatek ve vyúčtování za plnění poskytovaná s užíváním bytu za rok 2019, 2020, 2021 byla žalovanými porušena, ocitli v prodlení (§ 1968 o. z.) dnem následujícím po splatnosti jednotlivých vyúčtování. Za období prodlení tak žalovaným vznikla povinnost zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.) ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., který za období prodlení činí v kapitalizované podobě částku 2 982,40 Kč. 9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen„ o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci nárok na náhradu nákladů řízení v částce 1 900 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1 000 Kč (237 Kč soudem vráceno) a nákladů řízení uplatněných v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb., dle které účastníkovi řízení, jenž nebyl zastoupen zástupcem podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a nedoložil výši hotových výdajů, náleží částka 900 Kč představující 300 Kč za každý ze tří úkonů dle § 2 odst. 3 uvedené vyhlášky (žaloba, účast na jednání, částečné zpětvzetí žaloby). 10. Soud nepřiznal paušální částku za předžalobní výzvu, neboť ta není součástí soudního spisu. 11. Soud poukazuje na závěry Ústavního soudu, obsažené v řadě jeho rozhodnutí (např . ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010), kde konstatoval, že„ v ustanovení § 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), plyne obci přímá povinnost pečovat o zachování a rozvoj svého majetku a chránit jej před neoprávněnými zásahy. Péče o majetek a výkon vlastnického práva k němu není ponecháno obci na volné úvaze, jako je tomu u jiných vlastníků. Kvalifikovaná starost o majetek obce je naplněním jednoho z veřejných zájmů, k jehož zabezpečení si obec musí vytvořit materiální a personální předpoklady, a to v rozsahu a kvalitě, která je přímo úměrná množství (hodnotě) a charakteru (svěřeného) majetku. U statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým.“ nebo IV.ÚS 2434/19„ Přiznáním náhrady nákladů právního zastoupení statutárnímu městu jako nákladů účelně vynaložených soud„ prolamuje“ pravidlo a uplatňuje z něj výjimku; má tak za vyvrácenou judikatorně dovozenou právní domněnku, že statutární město je dostatečně personálně a materiálně vybaveno k tomu, aby bylo schopno kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by muselo využívat právní pomoci advokátů. Není vyloučeno, že pro průběh konkrétního (složitého) řízení může být zastoupení advokátem žádoucí – o to přesvědčivější však musí být odůvodnění rozhodnutí soudu, který výjimku uplatní, vyhodnotí náklady právního zastoupení jako účelně vynaložené a přizná jejich náhradu. Z rozhodnutí musí být zřetelně patrno, v čem spočívá jedinečnost, unikátnost, složitost případu, a proč konkrétní statutární město není schopno výkon svých účastnických práv zajistit vlastními silami a z vlastních zdrojů. V opačném případě soud nedodrží ústavní požadavek náležitého odůvodnění plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“ 12. Žalobce je velkou veřejnoprávní korporací, která presumuje existence právního oddělení, které je schopno zajistit kvalifikované zastoupení kraje před soudem, lze od něj (stejně jako od advokáta jako právního profesionála) důvodně očekávat znalost relevantní judikatury. 13. Žalobce nedoložil dostatečným způsobem účelnost jím vynaložených nákladů. Soud nebyl v daném případě povinen poskytovat žalobci poučení ve smyslu ustanovení § 118a o.s.ř. tvrdit a prokazovat účelnost jím vynaložených nákladů za právní zastoupení, neboť důvody, které jej vedly k nepřiznání náhrady nákladů za zastoupení advokátem, vyplývají z nálezové judikatury Ústavního soudu, jež je obecně závazná, veřejně přístupná a její znalost advokáty je presumována. 14. Soud tedy přiznal žalobci náklady řízení ve výši, které by žalobce vynaložil sám i v případě, že by nebyl zastoupen advokátem. 15. Lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení byla stanovena jako třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť soud neshledal důvod pro stanovení jiné lhůty. 16. Podle § 149 odst. 1 o. s. ř. soud rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně. 17. Žalovaní navrhli, aby při rozhodování o nákladech řízení bylo postupováno v souladu s § 150 o. s. ř., když žalovaní jsou v invalidním důchodu, přičemž nárok na výplatu důchodu má pouze žalovaná 2) a příjem domácnosti je dále tvořen příspěvkem na bydlení. Soud neshledal důvody hodné zvláštního zřetele pro použití § 150 o. s. ř. z jimi uvedených důvodů.