37 C 121/2023-39 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala shora uvedené částky včetně příslušenství s odůvodněním, že nabyla tuto pohledávku od právního předchůdce, společnosti [právnická osoba], [IČO] (dále také jako„ původní věřitel“), na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022. Pohledávka měla vzniknout z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 8. 2016, kterou spolu uzavřeli původní věřitel a žalovaný. Na základě této smlouvy poskytnul původní věřitel žalovanému částku 15 000 Kč v hotovosti a žalovaný se zavázal splatit dlužnou jistinu včetně smluvního úroku a poplatků souvisejících s administrací úvěru, celkem 23 310 Kč, a to ve 43 týdenních splátkách po 555 Kč Poslední splátka připadala na 19. 6. 2017. Žalobkyně dále uvedla, že původní věřitel s odbornou péčí prověřoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splácet v souladu zejména s § 9 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZSÚ“), a to zejména vyhodnocením informací získaných od žalovaného a dále nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celou dobu řízení pasivní. Soud k projednání věci nařídil jednání na den 17. 5. 2023, z něhož se žalobkyně prostřednictvím jejího advokáta omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud tedy věc projednal bez přítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soud na jednání provedl listinné důkazy předložené žalobkyní a dospěl k následujícím zjištění o skutkovém stavu. Mezi původní věřitelem a žalovaným došlo ke sjednání smlouvy ze dne 22. 8. 2016, jejímž obsahem bylo poskytnutí 15 000 Kč v hotovosti původním věřitelem žalovanému a žalovaný se zavázal tuto částku splatit včetně úroků a dalších poplatků. Konkrétně se zavázal zaplatit poplatek za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 500 Kč a smluvní úrok ve výši 1 365 Kč – celkem 8 865 Kč. Dlužnou částku měl splácet formou 43 týdenních splátek ve výši 555 Kč. Rovněž bylo sjednáno, že přílohou č. 1 této smlouvy jsou Smluvní podmínky (smlouva o půjčce ze dne 22. 8. 2016). Ve smluvních podmínkách bylo sjednáno, že smluvní úrok v případě půjčky splácené ve 43 splátkách činí 20,98 % (smluvní podmínky). Před sjednáním uvedené smlouvy žalovaný vyplnil kartu zákazníka za účelem posouzení jeho bonity. V té mimo jiné uvedl, že bydlí formou nájmu, za níž platí 5 000 Kč měsíčně a že jeho měsíční výdaje (telefon, jídlo, léky, doprava, oblečení) činí 4 200 Kč. Ohledně příjmů uvedl, že je zaměstnán na dobu neurčitou v hlavním pracovním poměru coby detektiv a jeho měsíční příjem činí 18 000 Kč měsíčně. Tyto údaje měly být ověřeny na základě výplatních pásek, pracovní smlouvy a nájemní smlouvy žalovaného. Na závěr žalovaný prohlásil, že proti jeho osobě nejsou vedeny exekuce (karta zákazníka ze dne 22. 8. 2016). Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že žalovaný nesplatil ničeho. Pohledávka původního věřitele byla následně postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o poskytnutí pohledávek ze dne 7. 1. 2022 (smlouva o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022). Dne 4. 2. 2022 původní věřitel odeslal žalovanému oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni s výzvou k úhradě dlužné částky k rukám žalobkyně coby novému věřiteli (oznámení o postoupení pohledávky ze dne 3. 2. 2022 + podací lístek ze dne 4. 2. 2022). Dne 19. 4. 2022 odeslal advokát žalobkyně předžalobní výzvu k plnění žalovanému (výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě ze dne 14. 4. 2022 + podací lístek ze dne 19. 4. 2022). Zjištěný skutkový stav soud po právní stránce zhodnotil následovně. Soud se v prvé řadě zabýval aktivní legitimací žalobkyně k podání projednávané žaloby. Protože původní věřitel smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 postoupil spornou pohledávku dle 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“), za žalovaným na žalobkyni, nezbývá než uzavřít, že žalobkyni svědčí aktivní legitimace k podání projednávané žaloby, jež tak byla podána osobou oprávněnou. Poté soud přistoupil ke zkoumání merita věci. Soud učinil závěr, že mezi původním věřitelem, a žalovaným, jako dlužníkem, byla uzavřena smlouva o zápůjčce podle § 2390 a násl. o. z. Žalovaný pak vystupoval v pozici spotřebitele ve smyslu § 419 o. z. pročež je nutné uzavřít, že se jedná o smlouvu spotřebitelskou. S ohledem na spotřebitelský charakter smlouvy o zápůjčce se na daný závazkový právní vztah aplikuje rovněž ZSÚ. Původní věřitel tedy byl povinen posoudit s odbornou péčí schopnost žalovaného-spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr (§ 9 ZSÚ), který představuje popsaná zápůjčka ve výši 15 000 Kč. Posouzení schopnosti splácet úvěr je přitom závislé na disponibilních příjmech žalovaného, tedy příjmech po zohlednění pravidelných měsíčních výdajů. Soud je toho názoru, že posouzení úvěruschopnosti musí vycházet z doložených údajů o skutečném poměru mezi příjmy a výdaji žadatele o úvěr. Smyslem této povinnosti věřitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucí zadluženosti domácností. Soud v této souvislosti odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, podle nějž věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Soud dospěl k závěru, že v projednávané věci původní věřitel nedostál povinnosti stanovené mu v § 9 ZSÚ, jelikož před poskytnutím zápůjčky s odbornou péčí neposoudil schopnost žalovaného splatit poskytnutou zápůjčku. Žalobkyně sice uvedla, že původní věřitel zkoumal příjmy a výdaje žalovaného, a to na základě jím poskytnutých informací, jehož tvrzení si následně ověřila, což měl být zaneseno v zákaznické kartě. Soud však musí konstatovat, že ze zákaznické karty se podává, že původní věřitel ověřil tvrzení žalovaného pouze částečně ve vztahu k jeho příjmům (pracovní smlouva a výplatní pásky), avšak původní věřitel se již nedostatečně zajímal o tvrzené výdaje žalovaného (předložena měla být pouze nájemní smlouva). Zejména tvrzené odhadované výdaje„ na běžnou spotřebu“ ve výši 4 200 Kč měsíčně působí velice podezřele, když si lze stěží představit, že by žalovaný, byl schopný žít pouze za částku 4 200 Kč měsíčně, a to i s přihlédnutím k datu uzavření smlouvy o zápůjčce. Bylo přitom na původním věřiteli, aby se doložením výdajů žalovaného skutečně zabýval a náležitě tak mohl posoudit schopnost žalovaného poskytnutou zápůjčku splatit. To však původní věřitel neučinil a plně se spolehl na tvrzení žalovaného, která si pouze částečně ověřil. Soud podotýká, že nijak nezpochybňuje skutečnost, že za určitých okolností pro splnění povinnosti dle § 9 ZSÚ postačuje uvedení podkladů, z nichž byla schopnost dlužníka poskytovaný úvěr splatit ověřena, aniž by věřitel musel současně pořizovat fotokopie dlužníkem předložených podkladů. V daném případě se však ze zákaznické karty, kterou žalobkyně soudu předložila jako jediný doklad prokazující řádné posouzení úvěruschopnosti žalované, podává, že původní věřitel sice získal určité dílčí informace o žalovaném, ale tyto již řádně neprověřil a nehodnotil a spolehl se pouze na nepodložená tvrzení žalovaného bez jakéhokoliv kritického zkoumání. Je přitom na první pohled podezřelé, jak malé měsíční výdaje žalovaný uvedl. Žalobkyně se pak svojí omluvenou neúčastí na jednání dobrovolně připravila o možnost být soudem vyzvána k doplnění tvrzení a označení důkazů a rovněž poučena podle § 118a o. s. ř. Soud tedy uzavírá, že původní věřitel před uzavřením smlouvy o zápůjčce nepostupoval s odbornou péčí, jelikož řádně nezkoumal schopnost žalované splácet poskytnutou zápůjčku podle § 9 ZSÚ. Jelikož tedy soud dospěl k závěru, že původní věřitel jako poskytovatel úvěru neposoudil schopnost žalovaného splácet úvěr s odbornou péčí, posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou podle § 9 odst. 1 ZSÚ ve spojení s § 580 odst. 1 o. z. a s § 588 o. z. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o zápůjčce neplatnou, avšak bylo prokázáno, že původní věřitel žalovanému poskytl částku 15 000 Kč, posoudil soud právní vztah mezi původním věřitelem, resp. žalobkyní a žalovaným jako bezdůvodné obohacení podle § 2991 a násl. o. z. Ve zbylém rozsahu soud žalobu zamítnul. Zákonný úrok z prodlení soud žalobkyni přiznal od 2. 5. 2022, tedy dni následujícím po posledním dni lhůty poskytnuté žalobkyní k plnění před podáním žaloby. V bodě III. výroku rozhodl o právu na náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná méně než z poloviny a žalované, jež byla v řízení zcela úspěšná, žádné náklady řízení nevznikly.