37 C 211/2023-15 — Okresní soud v Ústí nad Labem

1. Žalobkyně se žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 17. 2. 2023 domáhala na žalovaném zaplacení částky 15 554 Kč s příslušenstvím, což odůvodnila tím, že uzavřela s žalovaným dne 11. 6. 2021 smlouvu o úvěru, na základě které mu poskytla částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit žalobkyni uvedenou částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 180 Kč, a to formou týdenních splátek po 303 Kč. Žalovaný zaplatil žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 2 626 Kč, a dále již přes zaslanou předžalobní výzvu ničeho, a proto se žalobkyně též domáhá zaplacení úroku z prodlení z celé zbývající částky, po splatnosti poslední splátky. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal po celé řízení zcela pasivní. 3. Soud podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), rozhodl věc bez nařízení jednání, když žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný se na výzvu soudu podle § 101 odst. 4 o. s. ř. ve stanovené lhůtě nevyjádřil, proto soud předpokládá, že proti rozhodnutí bez nařízení jednání nemá námitek. Soud zároveň učinil závěr, že ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, ze kterých dostatečně vyplývá skutkový stav. 4. Soud na základě provedeného dokazování zjistil ve věci následující: 5. Z listiny označené jako Smlouva o spotřebitelském úvěru datované dnem 11. 6. 2021, č. 429823, (dále jen„ Smlouva“), soud zjistil, že byla podepsána žalovaným a žalobkyní. Předmětem smlouvy byl závazek žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč a závazek žalovaného tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 180 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Žalovaný podpisem Smlouvy potvrdil, že převzal celou částku. 6. Z listiny označené jako Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud soud učinil toliko zjištění, že tyto informace byly žalovanému v den podpisu smlouvy poskytnuty, jak stvrdil svým podpisem. 7. Z listiny označené jako Evidenční karta klienta podepsané žalobkyní a žalovaným dne 17. 10. 2019 soud zjistil následující. Žalobkyně zde zachytila proces posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Žalovaný byl v době podpisu zaměstnaný v plném pracovním poměru na dobu neurčitou s čistou měsíční mzdou ve výši [částka] měsíčně což doložil pracovní smlouvou a výplatní páskou. Jeho měsíční výdaje na bydlení činí [částka], dále životní minimum ve výši [částka] a měsíčně splácí nebankovní závazek ve výši 1 313 Kč. Žalovaný má být bez nezaopatřených dětí, nemovitostí a vozu, bydlící v domácnosti sám, když další údaje o osobním a majetkovém stavu žalobce absentují. 8. Z nedatované předžalobní výzvy, informací o smlouvě a tabulky odeslaných přípisů má soud za prokázané, že dne 19. 9. 2022 zaslal zástupce žalobkyně žalovanému předžalobní výzvu k úhradě dlužné částky nejpozději do 7 dnů od doručení této výzvy. 9. Z tvrzení žalobkyně má soud za prokázané, že ověřovala žalovaného prostřednictvím systémů databáze neplatných dokladů, [název] [anonymizováno], insolvenčního rejstříku, platební historie u žalobkyně. 10. Na základě provedeného dokazování učinil soud následující závěr o skutkovém stavu. Žalobkyně a žalovaný podepsali dne 11. 6. 2021 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 10 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku spolu se souhrnným poplatkem ve výši 8 180 Kč vrátit v pravidelných 60 týdenních splátkách po 303 Kč. Žalovaný převzal celou částku. Žalovaný zaplatil žalobkyni v rámci tohoto smluvního vztahu částku celkem 2 626 Kč. Žalobkyně zkoumala úvěruschopnost žalovaného prostřednictvím shora uvedených informačních systémů a na základě jeho tvrzení uvedených v evidenční kartě klienta a jím předložených listin. Žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení pohledávky před podáním žaloby výzvou odeslanou dne 19. 9. 2022. 11. Soud po provedeném doplnění dospěl k závěru, že žalobkyně řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného, nicméně z výsledků tohoto posouzení vyplynuly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. 12. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, přičemž ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni sjednání smlouvy o úvěru (dále jen„ zák. č. 257/2016 Sb.“) 13. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 14. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 15. Podle § 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších změn a doplnění (dále jen„ o. z.“), bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 16. Soud se předně zabýval otázkou, zda žalobkyně dostála své povinnosti ověřit úvěruschopnost žalovaného. Aplikoval přitom zákon o spotřebitelském úvěru. 17. Z dokazování vyplynulo, že se žalobkyně skutečně řádně zabývala posouzením úvěruschopnosti žalovaného, když ho lustrovala v uvedených veřejných i privátních databázích a vyžádala si od něj prohlášení o jeho majetku, osobních poměrech a příjmech a výdajích. Své příjmy doložil žalovaný pracovní smlouvou a výplatní páskou – celkem [částka]. Ohledně výdajů uvedl částku na bydlení ve výši [částka], dále životní minimum ve výši [částka] a měsíční splátku nebankovního závazku ve výši [částka] – celkem tedy [částka]. Z uvedeného žalobkyně dovodila, že rozdíl mezi příjmy a výdaji činí 2 303 Kč, což je dostatečná částka pro splácení poskytnutého úvěru. 18. S tímto zhodnocením údajů o úvěruschopnosti žalovaného ale soud nemůže souhlasit. Podle § 86 odst. 1 věta druhá zák. č. 257/2016 Sb.:„ Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“ Z údajů uvedených samotným žalovaným je však zřejmé, že důvodné pochybnosti o jeho schopnosti splácet úvěr zjevně existovaly. Životní minimum (uvedené žalovaným coby výdaje mimo nákladů na bydlení) vyjadřuje peněžní částku nezbytnou k „ holému přežití“ a slouží zejména jako kritérium k určení oprávněnosti nároků v oblasti sociální pomoci státu. Jako údaj pro posouzení úvěruschopnosti je proto naprosto nevhodný a navíc velice nedůvěryhodný, neboť prakticky nikdo nemůže dlouhodobě držet běžné měsíční výdaje v takto nízké výši. Dále je potřeba uvést, že příjmy žalovaného byly natolik nízké, že samy o sobě měly být důvodem pro závěr o existenci důvodných pochybností o jeho úvěruschopnosti, neboť sotva pokrývaly náklady existenčního minima a výdajů na bydlení a závazků žalovaného. Zároveň z prohlášení žalovaného vyplynula existence měsíční splátky u jiného nebankovního subjektu, což zjevně indikuje potřebu žalovaného půjčovat si peníze na své výdaje za nevýhodných podmínek. Kontext situace, kdy žalovaný ve snaze získat úvěr u nebankovního poskytovatele spotřebitelských úvěrů (tj. že není schopen dosáhnout úvěru u bankovní instituce za pro něj znatelně výhodnějších podmínek), představuje skutečnost odůvodňující vyšší obezřetnost těchto poskytovatelů při hodnocení klienty uváděných údajů. Indicií vedoucích k důvodným pochybnostem o schopnosti žalovaného splácet i takto relativně nízký úvěr tedy bylo mnoho a žalobkyně přesto s žalovaným smlouvou uzavřela. 19. Soud tedy na věc aplikoval § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. a smlouvu vyhodnotil i bez námitky žalovaného jako absolutně neplatnou. V případě porušení povinnosti stanovené v § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak soud dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní. Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazujíc