77 C 54/2023-24 — Okresní soud v Ústí nad Labem

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 7 616 Kč s příslušenstvím s tím, že žalovaný nesplnil povinnost vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené dne [datum], na základě níž byla žalovanému poskytnuta částka 5 000 Kč, když na dluh uhradil toliko 5 156 Kč, přestože k úhradě dále zbývá 3 955 Kč na jistině, 396 Kč na poplatcích za bezpečnou splátku, 735 Kč na úrocích, 1 030 Kč na účelně vynaložených nákladech, 1 500 Kč na smluvních pokutách a úrok z prodlení. Žalovaný se nevyjádřil a zůstal nečinný. Soud nařídil jednání na den [datum] a účastníky k němu řádně a včas předvolal. Žalobkyně se z účasti na jednání omluvila z důvodu procesní ekonomie, souhlasila s projednáním a rozhodnutím věci ve své nepřítomnosti. Neúčastí na jednání, na něž žalobkyně byla řádně předvolána, se žalobkyně dobrovolně připravila o případné dobrodiní poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též „o. s. ř.“). Žalovaný se bez omluvy nedostavil. Soud proto jednal a rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř., v nepřítomnosti účastníků, vyšel z obsahu spisu a provedených důkazů. Soud učinil tento skutkový závěr. Žalobkyně a žalovaný se dohodli na poskytnutí úvěru v částce 5 000 Kč. Ten byl žalovanému vyplacen převodem na účet dne [datum]. Žalovaný na dluh uhradil částku 5 156 Kč. Žalobkyně tvrdila, že před uzavřením smlouvy posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr. Žádné důkazy k tomu však nepředložila a jelikož se z jednání omluvila, připravila se dobrovolně o dobrodiní poučení ve smyslu § 118a o. s. ř. Tvrzení žalobkyně o posuzování úvěruschopnosti žalobkyně tak zůstala neprokázaná. Po právní stránce posoudil soud věc následovně. Žalobkyně a žalovaný coby spotřebitel uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Vzhledem k tomu, že smlouva byla uzavřena mezi podnikatelem a spotřebitelem, jednalo se o spotřebitelský úvěr ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále též„ ZSÚ“), kterýžto zákon je tak na věc nutno aplikovat. Poskytovatel úvěru je podle § 86 odst. 1 ZSÚ povinen před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele, přičemžúvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěru splácet. V předmětné věci žalobkyně neprokázala, že coby poskytovatelka úvěru splnila povinnosti podle § 86 odst. 1 ZSÚ, smlouva je proto podle § 87 odst. 1 neplatná, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží i bez návrhu. Jedná se o neplatnost absolutní ve smyslu § 588 o. z. Takové nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru totiž odporuje citovanému ustanovení zákona o spotřebitelskému úvěru a současně zjevně narušuje veřejný pořádek, neboť poskytování úvěrů bez prověření úvěruschopnosti spotřebitelům, kteří nejsou schopni tyto včas splácet, může vést k jejich dalšímu zadlužování a konečnému zachycení do sítě státem zajištěného systému sociální podpory, což má pak negativní dopad na celou společnost a je ve zjevném rozporu se zájmem na ekonomicky zdravé a solventní společnosti a jejích členech. Žalobkyně měla tudíž za žalovaným pohledávku toliko z titulu bezdůvodného obohacení. Kdo se podle § 2991 odst. 1 o. z. na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Žalobkyně podle absolutně neplatné smlouvy žalovanému dle provedených důkazů poskytla peněžní prostředky v částce 5 000 Kč. Z této částky bylo dle tvrzení žalobkyně žalovaným vráceno 5 165 Kč. Žalovaný, jenž se o tuto částku obohatil na úkor žalobkyně, tedy svou povinnost vydat bezdůvodné obohacení již splnil a právo žalobkyně na jeho vydání tak již zaniklo. Žalobkyně neprokázala své tvrzení o posuzování úvěruschopnosti žalovaného před poskytnutím úvěru, smlouvu o úvěru je tedy neplatná, žalobkyni vzniklo toliko právo na vydání bezdůvodného obohacení, žalovaný však již bezdůvodné obohacení vydal, čímž svůj závazek splnil a žaloba je proto nedůvodná. Soud tak žalobu zamítl. Žalovanému, jenž byl v řízení ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. procesně zcela úspěšný, žádné náklady nevznikly a proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.