Okresní soud v Ústí nad Labem 22 C 121/2026-43 – Náklady řízení

Předmětem řízení, jak byl uplatněn žalobou podanou dne 16. 2. 2026, byl nárok žalobkyně na zaplacení 21 743,93 Kč s příslušenstvím. Dle žalobkyně tento nárok vznikl z titulu spotřebitelského úvěru, když žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně, společností , Anonymizováno, , IČO , IČO, (dále jen „právní předchůdce“), smlouvu o úvěru prostřednictvím prostředků elektronické komunikace (webové stránky www., Anonymizováno, .cz), na základě které poskytl právní předchůdce žalované jistinu ve výši 15 000 Kč, převedenou na bankovní účet žalované č. , č. účtu, dne 22. 11. 2024, kterou se žalovaná zavázala právnímu předchůdci vrátit spolu s příslušenstvím dohodnutým způsobem do 22. 12. 2024, což neučinila. K prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr před jeho poskytnutím žalobkyně uvedla toliko obecně, že žalovaná byla povinna doložit listiny k ověření příjmů a právní předchůdce žalobkyně ji lustroval v dostupných databázích, aniž by konkrétně uvedla a doložila, z jakých konkrétních údajů o příjmech, výdajích, závazcích a celkové finanční situaci žalované právní předchůdce vycházel. Právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávky z uzavřené úvěrové smlouvy dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 1. 2026 na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována přípisem, a proto se nyní žalobkyně domáhá zaplacení dlužné jistiny spolu s úrokem z prodlení, dále poplatku za sjednání úvěru ve výši 6 300,16 Kč a úroku stanoveného dle smlouvy ve výši 443,77 Kč. Pro případ, že by soud neměl nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru za prokázaný, požadovala žalobkyně, aby soud tento nárok v části jistiny žalované částky posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované, na jejíž bankovní účet byla původním věřitelem dlužná částka převedena.2. Žalovaná zůstala po celou dobu neaktivní a přes výzvu soudu se k žalobě nevyjádřila.3. Soud ve věci nařídil jednání na den 15. 6. 2026, na které se žalovaná, ač řádně předvolána, bez omluvy nedostavila a žalobkyně se z jednání omluvila, a proto soud věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků, jen na základě obsahu spisu a předložených listinných důkazů (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu - dále jen „o. s. ř.”).4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , spisová značka, ze dne 22. 11. 2024 soud zjistil, že žalovaná a právní předchůdce jednali způsobem elektronické komunikace na dálku, prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně (webové stránky www., Anonymizováno, .cz), o poskytnutí spotřebitelského úvěru žalované ve výši 15 000 Kč, který měl být žalovanou splacen do 30 dnů. Úvěr byl sjednán jako bezúčelový spotřebitelský úvěr, s pevnou úrokovou sazbou 36 % ročně, smluvním úrokem 443,84 Kč, jednorázovou splátkou při překročení doby splatnosti ve výši 21 744 Kč, RPSN 9 059,1 % při překročení doby splatnosti a s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 6 300,16 Kč. Žalovaná měla smlouvu potvrdit elektronickým kódem 88100 dne 22. 11. 2024. Totéž ohledně základních parametrů úvěru odpovídá formuláři pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 11. 2024 [viz Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , spisová značka, ze dne 22. 11. 2024 na č. l. 30-33; Formulář pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru ze dne 22. 11. 2024 na č. l. 26-28].5. Z listiny k prověřování úvěruschopnosti klienta k půjčce č. , hodnota, ze dne 22. 11. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně evidoval u žalované zdroj příjmů „pracující důchodce“, příjem 23 306 Kč, výdaje celkem 14 000 Kč, z toho náklady na bydlení 13 000 Kč a ostatní výdaje 1 000 Kč. Současně je v této listině uveden výpočet maximální možné výše poskytovaného úvěru podle vzorce (příjem – výdaje celkem) × limit zadlužení, tedy (23 306 Kč – 14 000 Kč) × 0,9, s výsledkem 8 375,40 Kč (viz Úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, ze dne 22. 11. 2024 na č. l. 29).6. Z mimořádného výpisu účtu žalované za období od 2. 9. 2024 – 2. 12. 2024 soud zjistil, že účet číslo , č. účtu, byl veden pro žalovanou a že na tento účet byla žalované dne 22. 11. 2024 od právního předchůdce žalobkyně připsána částka 15 000 Kč, a to s poznámkou: „, Anonymizováno, pujcka ze dne 2024-11-22“, VS , var. symbol, . Tomu odpovídá i potvrzení o provedení transakce ze dne 22. 11. 2024, dle kterého právní předchůdce žalobkyně odeslal dne 22. 11. 2024 na účet žalované č. , č. účtu, částku 15 000 Kč s variabilním symbolem , var. symbol, a zprávou pro příjemce „, Anonymizováno, pujcka ze dne 2024-11-22“. Z informací o vlastníkovi soud zjistil, že u účtu č. , č. účtu, byla jako vlastník uvedena žalovaná. Ze zprávy banky ze dne 20. 5. 2026 soud zjistil, že účet č. , č. účtu, byl ke dni 15. 5. 2026 aktivním běžným účtem žalované. Po připsání částky 15 000 Kč dne 22. 11. 2024 z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalovaná tuto částku nebo její část právnímu předchůdci žalobkyně nebo žalobkyni vrátila (viz výpis účtu žalované za období od 2. 9. 2024 – 2. 12. 2024 na č. l. 21-24; Potvrzení o provedení transakce ze dne 22. 11. 2024 na č. l. 34; Informace o vlastníkovi na č. l. 39; zpráva banky ze dne 20. 5. 2026). Z popsaného výpisu soud dále zjistil, že žalovaná měla v rozhodném období pravidelný příjem ve formě starobního a vdovského důchodu ve výši 23 306 Kč měsíčně, dále jí byly připisovány platby od Úřadu práce , adresa, , zejména částky 14 800 Kč a 900 Kč, a současně z účtu odcházely pravidelné i nepravidelné platby, včetně plateb nájemného, dalších převodů, plateb kartou a výběrů hotovosti. Účet se v rozhodném období pohyboval i v záporném zůstatku (opět viz výpis účtu žalované za období od 2. 9. 2024 – 2. 12. 2024 na č. l. 21-24).7. Z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 1. 2026, včetně přílohy č. , hodnota, , soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil žalobkyni soubor pohledávek, mezi nimi též pohledávku identifikovanou loan ID , Anonymizováno, , rodným číslem žalované a jménem , Jméno žalované, . Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 1. 2026 soud zjistil, že žalované bylo oznamováno postoupení pohledávky ze smlouvy č. , hodnota, na žalobkyni a z výzvy k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 1. 2026 soud zjistil, že žalobkyně žalovanou vyzývala k úhradě dlužné částky. Z potvrzení o podání doporučené zásilky ze dne 20. 1. 2026 však soud zjistil, že tyto písemnosti byly odeslány žalované na adresu , Jméno žalované, , , adresa, , přičemž z obsahu spisu a především z lidtin předložených žalobkyní neplyne, z čeho měla tato adresa jako adresa žalované vyplývat, když v žalobě, ve smlouvě i ve zprávě banky je žalovaná spojována s adresou , adresa, (viz zejména Dílčí smlouva o postoupení pohledávek ze dne 2. 1. 2026, včetně přílohy č. , hodnota, na č. l. 35-36; Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 1. 2026 na č. l. 37; Výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 1. 2026 na č. l. 37 p. v.; Potvrzení o podání doporučené zásilky ze dne 20. 1. 2026 na č. l. 38).8. Na základě zjištění učiněných z provedeného dokazování dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé: Žalovaná dne 22. 11. 2024 jednala s právním předchůdcem žalobkyně o uzavření smlouvy o úvěru č. , spisová značka, , způsobem elektronické komunikace na dálku, prostřednictvím webových stránek právního předchůdce žalobkyně (www., Anonymizováno, .cz), na což jí bylo právním předchůdcem téhož dne na účet zaplaceno 15 000 Kč. Žalovaná tuto částku od právního předchůdce žalobkyně přijala a v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by ji právnímu předchůdci žalobkyně nebo žalobkyni vrátila. Dílčí smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 1. 2026 postoupil právní předchůdce žalobkyně pohledávku z popsané úvěrové smlouvy žalobkyni.9. Naopak soud nevzal za dostatečná konkrétní tvrzení žalobkyně uvedená ohledně prověření schopnosti žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr a taková skutečnost nevyplynula ani z provedeného dokazování. Žalobkyně před jednáním přes výzvu soudu nedoplnila konkrétní tvrzení a důkazní návrhy k tomu, z jakých konkrétních zjištěných a ověřených údajů o příjmech, výdajích, závazcích a celkové finanční situaci žalované právní předchůdce vycházel při závěru, že nejsou dány důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splatit. Žalobkyně se svou neúčastí na jednání vzdala dobrodiní výzvy o nedostatcích svých tvrzení a jejich doložení ohledně schopnosti žalované úvěr řádně splácet, jakož i ohledně výše a právního důvodu jednotlivých žalovaných nároků (§ 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.).10. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník - dále jen „o. z.“) a dále pak zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném ke dni uzavření smlouvy (dále jen „zák. č. 257/2016 Sb.“).11. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. je poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen důkladně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací; spotřebitelský úvěr smí poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet.12. Podle § 86 odst. 2 zák. č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.13. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Podle § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odst. 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odst. 2).16. Smyslem právní úpravy dle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. je princip odpovědného úvěrování, tedy zabránit tomu, aby byl úvěr poskytnut spotřebiteli, u něhož jsou důvodné pochybnosti o schopnosti jej řádně splácet. Ustanovení § 86 a § 87 zák. č. 257/2016 Sb. je přitom třeba vykládat eurokonformně. Z judikatury Soudního dvora Evropské unie, zejména z rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, plyne, že poskytovatel sice může při posouzení úvěruschopnosti vycházet i z údajů sdělených samotným spotřebitelem, avšak jen tehdy, jsou-li tyto údaje dostatečné a podložené příslušnými doklady. Nepostačují tedy ničím nepodložená prohlášení spotřebitele. Současně z rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18 plyne, že soud je povinen splnění této zákonné povinnosti zkoumat z úřední povinnosti a vyvodit z jejího porušení důsledky stanovené vnitrostátním právem, aniž by vyčkával na procesní obranu spotřebitele.17. Tomu odpovídá i ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ten v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, zdůraznil, že věřitel nedostojí požadavku odborné péče, spokojí-li se pouze s objektivně nepodloženým osobním prohlášením spotřebitele o jeho příjmech, výdajích a majetkových poměrech. Údaje sdělené spotřebitelem je nutno kriticky vyhodnotit, ověřit a posoudit v jejich souvislostech, zejména ve vztahu k jeho pravidelným příjmům, běžným výdajům, vyživovacím povinnostem, dalším závazkům a celkové finanční situaci. Nestačí tedy mechanicky převzít údaje uvedené žadatelem o úvěr, aniž by byly objektivně podloženy nebo alespoň konfrontovány s dalšími dostupnými informacemi.18. Současně však podle novější judikatury Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, pro závěr o neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. nepostačuje samotné zjištění, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti pochybil. Sankce neplatnosti se uplatní teprve tehdy, je-li postaveno najisto, že v době uzavření smlouvy zde byly důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele úvěr splácet, tedy že při řádném posouzení úvěruschopnosti neměl být úvěr vůbec poskytnut.19. Soud přitom otázku splnění povinnosti podle § 86 zák. č. 257/2016 Sb. zkoumá z úřední povinnosti. Pokud by tak nečinil, osoby poskytující spotřebitelské úvěry by mohly těžit ze svého vlastního pochybení, pokud by úvěruschopnost spotřebitelů řádně neposuzovaly a spoléhaly se na to, že spotřebitelé tento nedostatek v řízení nenamítnou. Primárně je to totiž věřitel, komu zákon ukládá povinnost před uzavřením smlouvy s odbornou péčí zjistit a vyhodnotit, zda spotřebitel bude schopen úvěr splácet. Nedostatek odborné péče na straně věřitele přitom sám o sobě nezhojí ani případné nepravdivé či neúplné údaje sdělené spotřebitelem, ani jeho podpis stvrzující správnost uvedených údajů. Je zjevné, že žadatel o úvěr má zájem na kladném výsledku posouzení své úvěruschopnosti, aby dosáhl uzavření smlouvy, a nelze po něm současně spravedlivě požadovat, aby sám hodnotil, zda poskytovatel při posouzení jeho úvěruschopnosti postupoval odborně a v souladu se zákonem.20. Současně nelze povinnost úvěrujícího s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost úvěrovaného podmiňovat poctivým chováním samotného úvěrovaného. Opačný výklad by vedl k nepřijatelnému závěru, že čím méně spolehlivé nebo úplné údaje spotřebitel poskytne, tím menší by byla odpovědnost věřitele za jejich ověření a tím spíše by se mohl vyhnout následkům porušení povinnosti stanovené v § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Takový výklad je však v rozporu se smyslem a účelem této právní úpravy. Jedním z hlavních účelů požadavku odborné péče je právě to, aby poskytovatel úvěru v případě pochybností o správnosti či úplnosti údajů předložených spotřebitelem tyto údaje kriticky prověřil a nespokojil se pouze s tvrzením žadatele. To platí tím spíše v situaci, kdy se spotřebitel obrací na nebankovního poskytovatele úvěru a je ochoten přijmout zjevně nevýhodné podmínky, což samo o sobě zpravidla nasvědčuje zhoršené finanční situaci a vyžaduje zvýšenou obezřetnost poskytovatele při posuzování jeho úvěruschopnosti. Ani případná nepoctivost spotřebitele tak nevylučuje povinnost věřitele stanovenou v § 86 zák. č. 257/2016 Sb., ani nebrání vyvození zákonných následků jejího porušení.21. V poměrech projednávané věci soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně této shora popsané povinnosti nedostál. Žalobkyně sice předložila listinu Úvěruschopnost klienta k půjčce č. , hodnota, , v níž jsou uvedeny údaje o příjmu žalované 23 306 Kč a výdajích 14 000 Kč, neprokázala však, na základě jakých konkrétních podkladů byly tyto údaje zjištěny a ověřeny, jak byly zjišťovány další závazky žalované, jak byla vyhodnocena její celková finanční situace a jakým způsobem právní předchůdce žalobkyně dospěl k závěru, že žalovaná bude schopna za 30 dnů splatit částku 21 744 Kč. Přitom právě z předložené listiny o úvěruschopnosti plyne, že při příjmu 23 306 Kč, výdajích 14 000 Kč a limitu zadlužení 90 % činila maximální možná výše poskytovaného úvěru podle výpočtu samotného právního předchůdce žalobkyně pouze 8 375,40 Kč, a přesto byl žalované poskytnut úvěr ve výši 15 000 Kč, tedy téměř dvojnásobek této částky, a celková částka ke splacení při překročení doby splatnosti činila 21 744 Kč a právní předchůdce se tak zjevně neřídil ani naznačenou vlastní metodikou posouzení úvěruschopnosti. Již tento zjevný rozpor měl vést právního předchůdce žalobkyně k důslednému ověření a vysvětlení schopnosti žalované úvěr řádně splatit, k čemuž však podle skutkových závěrů soudu nedošlo. Z vyžádaného výpisu z účtu žalované dále plyne, že šlo o osobu s pravidelným důchodem 23 306 Kč, současně však s významnými pravidelnými i nepravidelnými výdaji, mimo jiné na nájemné a další platby, a s účtem pohybujícím se v záporném zůstatku. V projednávané věci tak nešlo jen o formální nedostatky v procesu posouzení úvěruschopnosti, ale bylo postaveno najisto, že v době uzavření smlouvy zde existovaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalované úvěr splácet.22. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně před uzavřením smlouvy s odbornou péčí úvěruschopnost žalované neposoudil, čímž nedostál požadavku § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a smlouva je proto neplatná ve smyslu § 87 odst. 1 téhož zákona. Jelikož byla smlouva uzavřena dne 22. 11. 2024, je třeba důsledky této neplatnosti posuzovat právě podle citovaného ustanovení.23. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, představuje § 87 zák. č. 257/2016 Sb. zvláštní právní úpravu vůči obecnému režimu bezdůvodného obohacení. Z této úpravy plyne, že poskytovateli spotřebitelského úvěru v případě neplatnosti smlouvy nevzniká nárok na sjednané úroky, poplatky ani jiná smluvní plnění, nýbrž toliko na vrácení dosud nesplacené jistiny. Právní vztah mezi účastníky je tudíž třeba vypořádat jako vztah vrácení plnění bez právního důvodu podle § 2991 a § 2993 o. z., se zvláštní úpravou splatnosti podle § 87 zák. č. 257/2016 Sb.24. Žalobkyně, resp. její právní předchůdce, poskytla žalované částku 15 000 Kč. Žalovaná v řízení netvrdila ani neprokázala, že by na vrácení této částky žalobkyni nebo jejímu právnímu předchůdci cokoli uhradila, a žádná taková úhrada nevyplynula ani z provedeného dokazování. Žalobkyně má tudíž právo pouze na vrácení dosud neuhrazené jistiny ve výši 15 000 Kč.25. Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že pohledávka byla dne 2. 1. 2026 postoupena na žalobkyni. Podle § 1879 o. z. může věřitel pohledávku postoupit i bez souhlasu dlužníka a podle § 1880 o. z. s ní přechází i její příslušenství a práva s ní spojená; podle § 1884 o. z. však dlužníku zůstávají zachovány námitky, které měl proti pohledávce v době postoupení. Žalobkyně je tedy v řízení aktivně věcně legitimována, avšak pouze v tom rozsahu, v jakém pohledávka v době postoupení skutečně existovala. Byla-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., přešla na žalobkyni pouze pohledávka na vrácení dosud nesplacené části jistiny, nikoli právo na sjednané úroky, poplatky či jiná plnění odvozená od neplatné smlouvy.26. Zvláštní úprava obsažená v § 87 zák. č. 257/2016 Sb. se promítá i do otázky splatnosti této pohledávky. Jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a usnesení ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 3315/2023, spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem a prodlení s jejím vrácením nelze bez dalšího dovozovat již z pouhé jednostranné výzvy věřitele. Teprve marným uplynutím doby odpovídající možnostem spotřebitele může vzniknout prodlení a s ním spojený nárok na zákonný úrok z prodlení.27. V projednávané věci žalobkyně předložila výzvu k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 1. 2026, ta však byla podle potvrzení o podání doporučené zásilky doručována na adresu , Jméno žalované, , , adresa, , ačkoli z obsahu spisu neplyne, z čeho měla tato adresa pro žalobkyni jako adresa žalované vyplývat. Soud proto z této výzvy nevycházel jako z podkladu pro určení splatnosti nároku na vrácení poskytnuté jistiny. Žaloba byla žalované doručena dne 28. 5. 2026 a žalovaná zůstala i poté zcela pasivní, k žalobě se nevyjádřila, netvrdila žádné skutečnosti o své aktuální příjmové, majetkové ani sociální situaci a soudu nepředložila žádné důkazy, z nichž by bylo možno dovodit, že její nynější poměry odůvodňují stanovení delší lhůty k vrácení jistiny nebo její splácení ve splátkách. Soud měl k dispozici toliko skutková zjištění o poměrech žalované v době uzavření smlouvy, ta však sama o sobě bez dalšího nevypovídají o jejích aktuálních možnostech v době rozhodování. Za této procesní situace soud neměl žádný podklad pro určení jiné, pro žalovanou příznivější doby plnění. Proto v poměrech projednávané věci považoval za dobu přiměřenou možnostem žalované ve smyslu § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb. dobu do 29. 5. 2026, tedy den následující po doručení žaloby. Nejde přitom o to, že by splatnost nesplacené jistiny plynula přímo z doručení žaloby, nýbrž o to, že soud při absenci jakýchkoli tvrzení a důkazů o aktuálních poměrech žalované právě tuto dobu samostatně posoudil jako odpovídající jejím možnostem.28. Marným uplynutím takto určené doby k vrácení nesplacené jistiny se žalovaná dne 30. 5. 2026 dostala do prodlení. Teprve od tohoto okamžiku proto žalobkyni vzniklo právo na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění účinném k prvnímu dni prodlení. Nárok na zákonný úrok z prodlení od dřívějšího data, stejně jako nárok na smluvní úroky, poplatek za sjednání úvěru či jiné plnění odvozené od neplatné smlouvy, žalobkyni nevznikl.29. Soud proto žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 15 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ode dne 30. 5. 2026 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.30. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud třídenní podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť pro uložení lhůty jiné neshledal důvod.31. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142a o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení o splnění povinnosti částečně úspěšná, avšak právo na náhradu nákladů řízení proti žalované jí nevzniklo, neboť nebylo prokázáno, že by žalované ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním žaloby zaslala na adresu pro doručování, případně na její poslední známou adresu, výzvu k plnění. Z provedeného dokazování naopak vyplynulo, že výzva k úhradě před podáním žaloby ze dne 16. 1. 2026 byla žalované odesílána na adresu , Jméno žalované, , , adresa, , aniž by z obsahu spisu vyplývalo, že by se jednalo o adresu pro doručování žalované nebo její pro žalobkyni poslední známou adresu; v žalobě, smlouvě i zprávě banky byla žalovaná spojována s adresou , adresa, . Soud současně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo namístě žalobkyni náhradu nákladů řízení výjimečně přiznat i přes nesplnění podmínek § 142a odst. 1 o. s. ř., a proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.