Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) došlou zdejšímu soudu dne , datum, se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení částky ve výši , částka, se zákonným úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 11,5 % a částky , částka, a dále náhradu nákladů řízení. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný s žalobkyní prostřednictvím internetových stránek , webové stránky, uzavřel dne , datum, Smlouvu o revolvingovém spotřebním úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě žalobkyně půjčila a poskytla žalovanému částku ve výši , částka, s možností postupného čerpání, když konec kreditového rámce měl nastat dne , datum, . Žalobkyně poskytnutý úvěr převedla na bankovní účet žalovaného dne , datum, ve výši , částka, . Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když ve lhůtě splatnosti dlužnou částku neuhradil. Proto dle čl. 7 odst. 1 smlouvy žalobkyně vypověděla smlouvu, o čemž žalovaného informovala emailem ze dne , datum, , přičemž k výpovědi došlo téhož dne. Žalovaný se tak dostal do prodlení úhradou celého úvěru dne , datum, . Žalobkyně tak po žalovaném požadovala částku , částka, (jistina: , částka, , poplatek za vyplacení tranší úvěru: , částka, , smluvní úrok: , částka, , poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši , částka, a poplatek za službu „Presto“ ve výši , částka, a poplatek za službu „Informační SMS servis“ ve výši , částka, ) s přísl., dále smluvní pokutu ve výši , částka, a náhradu nákladů řízení.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Žalobkyně byla vyzvána usnesením Okresního soudu v , adresa, ze dne , datum, , j. č. , spisová značka, k doplnění žalobních tvrzení a označení důkazů, tedy upřesnila posouzení úvěruschopnosti žalovaného splácet úvěr, když takový nárok může být posouzen jako bezdůvodné obohacení a dále upřesnila a odůvodnila výši úroků a přiměřenost jeho výše, resp. zda na tomto nároku trvá či ho bere zpět, když takovýto nárok může být případně posouzen jako rozporný s dobrými mravy.4. Žalobkyně po následných urgencí svým podáním ze dne , datum, doplnila svou žalobu, kdy zejména uvedla, že u žalovaného prověřovala základní údaje a ověřila základní registry (evidenci exekucí, insolvenční rejstřík atd.). Dále uvedla, že bere žalobu částečně zpět, co do smluvního úroku ve výši , částka, .5. Soud ve věci nařídil na den , datum, jednání. Žalobkyně se k nařízenému jednání písemně omluvila, žalovaný se, ač řádně obeslán, k jednání nedostavil, neomluvil se a nepožádal ani z důležitého důvodu o odročení, soud věc projednal a rozhodl o ní v jejich nepřítomnosti, vycházeje přitom z provedených důkazů a z obsahu spisu (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu).6. Soud ve věci vycházel z do spisu založených listinných důkazů (listiny: smlouva o úvěru na č.l. 13-15, všeobecné obchodní podmínky na č.l. 36-40, identifikované příjmy na č.l. 27-30, obecné principy posuzování na č.l. 22-24, autorizace ověření na č.l. 20, souhlas se zpracováním osobních údajů na č.l. 33-35, výpis o posouzení úvěruschopnosti na č.l. 25, předžalobní upomínka na č.l. 41, údaje o poskytovateli úvěru na č.l. 42-43, předpis splátek na č.l. 21, přehled bankovních transakcí na č.l. 31, výpis z účtu na č.l. 54-77), ze kterých plynou dále uvedená zjištění.7. Provedeným dokazováním soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena dne , datum, smlouva o úvěru (k její platnosti viz dále), v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku až do výše , částka, s možností postupného čerpání a konec kreditového rámce měl nastat dne , datum, . Žalobkyně žalované poskytnutý úvěr v celkové výši , částka, převedla na bankovní účet žalovaného, což bylo potvrzeno , právnická osoba, . Žalovaný však porušil své smluvní povinnosti, když se dostal do prodlení s úhradou pravidelných splátek. Žalobkyně vypověděla žalovanému smlouvu, o čemž žalovaného informovala dopisem ze dne , datum, . Žalovaný se dostal do prodlení úhradou celého úvěru dne , datum, . Žalovanému vznikl vůči žalobkyni dluh, který dosud ani přes výzvu neuhradil.8. Podle § 1970 obč. z. platí, že po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Podle § 2991 odst. 1 obč.z. platí, že kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.9. S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud shledal, že nárok žalobkyně je co do částky , částka, důvodný a podložený příslušnými důkazy (výrok I.), a to jako částka bezdůvodného obohacení.10. Soud dále rozhodl, že žaloba se co do částky , částka, s úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 11,50 % ročně a dále částky , částka, zamítá (výrok II), s ohledem na neplatnost smlouvy (viz dále).11. Soud dále rozhodl, že žaloba se co do smluvního úroku ve výši , částka, zastavuje (výrok III.).12. V rozsudku č. j. 1 As 30/2015-39 ze dne 1. 4. 2015 Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je také posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností.13. Dále uvedl, že je třeba si uvědomit, že zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet, a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru (obdobně též rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 27. 3. 2014 ve věci C-565/12 či rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 22/2013-19 ze dne 29. 1. 2015).14. V rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018 Nejvyššího soudu České republiky konstatoval, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele (popřípadě osob na něm závislých) do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí.15. Dále, dle rozhodnutí Ústavního soudu ČR III.ÚS 4129/18 pak dále plyne, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soudu uvedl, že podle Ústavního soudu lze na základě výše uvedeného učinit dílčí závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn – jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Naopak obecné soudy - a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci - by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.16. Výkladem ust. § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, lze dovodit, že dostatečnými nejsou informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně existuje i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.17. Dle názoru soudu, v daném případě žalobkyně nedostála povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru (ust. § 86), resp. toto žalobkyně neprokázala, tedy nepostupovala (resp. její právní předchůdce) s odbornou péčí při posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, vyšel-li z ničím neověřených informací žalované poskytnuté při uzavírání smlouvy, resp. pouze obecně v obchodních podmínkách v čl. 5 sjednal ověření klienta, aniž jakkoliv posoudil schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, resp. toto soudu nedoložila. Pokud jde o charakter neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené po nedostatečném posouzení úvěruschopnosti žalované žalobkyní, je třeba, aby k neplatnosti takové smlouvy soud přihlédl i bez návrhu, neboť porušením svých povinností zakotvených v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru žalobkyně nezasáhla pouze do zájmů žalované jako spotřebitele, nýbrž zjevně narušil veřejný pořádek, když uvedené ustanovení chrání také celou společnost (viz výše).18. Navíc soud doplňuje, že z výpisu bankovního účtu žalovaného navíc plyne, že účet vykazuje atypické a pochybnosti vyvolávající transakce (např. , příjmy a výdaje, ) – bez kterých by žalovaný neměl dostatek prostředků, splátky úvěrů či půjček (např. , právnická osoba, , částka, ), a přesto počáteční stav , částka, a konečný blízký nule (, částka, ) – což nesvědčí pro dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného, resp. reálné schopnosti žalované splácet úvěr (nájem, elektřina a plyn např. činily na součtu , částka, , byť žalovanému přišel i příjem z práce (, částka, ). Žalobkyně se k jednání nedostavila (písemná omluva ze dne , datum, ) a ani tak v tomto směru nemohla být soudem příslušným způsobem dále procesně poučena a sama se tak tohoto práva zbavila. v tomto směru tak žalobkyně neunesla své důkazní břemeno, když ani nedoložila prověřování v registrech, které uvedla.19. Na podkladě uvedených zjištění soud uzavírá, že žalobkyně jako poskytovatel úvěru (resp. její právní předchůdce) nedostála odborné péče náležitě zjistit schopnost žalovaného splácet úvěr, resp. ho splácet ve sjednaných splátkách, a proto je spotřebitelská smlouva, která odporuje § 580 odst. 1 o. z., neplatná, a to i v části týkající se úroku a pokutě či ujednání o poplatcích; k této neplatnosti přihlédl bez návrhu (§ 588 o. z.). Vzhledem ke skutečnosti, že smlouva o úvěru mezi žalobkyní a žalovaným nebyla platně uzavřena, a žalobkyně soudu netvrdila ani neprokázala obvyklou výši úroku z úvěru, když k jednání soudu se nedostavila a sama se tak zbavila možnosti být příslušným způsobem soudem procesně poučena. Jelikož, jak výše uvedeno, žalobkyně neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno, resp. vzala návrh částečně zpět. Soud řízení co do smluvního úroku ve výši , částka, zastavil a ostatní nároky (poplatky a smluvní pokutu) s ohledem na vše výše uvedené pro neplatnost smlouvy dle výše uvedeného zamítl.20. Soud dále doplňuje, že za dostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného nelze považovat ani pouhé doložení výpisu z účtu žalovaného, který nedokládá všechny okolnosti nutné pro posouzení úvěru schopnosti žalovaného, resp. naopak (např. ve výpisu jsou příjmy a výdaje rovnocenné a není tak zřejmé, že by nějaká částka žalovanému zůstala k dispozici). žalobkyně také nedoložila žádné jiné důkazy ani výpisy z údajně prověřovaných registrů. Posouzení úvěruschopnosti je tak nedostatečné. Smlouva je tak neplatná a žalobkyně nemá nárok na požadované úroky a další nároky, resp. příslušenství z nich. Dále soud doplňuje, že výše sjednaného úroku 0,88 % denně je v rozporu s dobrými mravy a úvěrová smlouva by i z tohoto důvodu byla minimálně v části úroků neplatná, resp. by dle judikatury Soudního dvora EU (SDEU) byla neplatná smlouva celá (tedy i z tohoto dalšího důvodu), když změna neplatného ujednání o úroku pro jeho zneužívající povahu není judikatury SDEU přípustná, smlouva je tak i z tohoto důvodu neplatná jako celek a nelze oddělit pouhou neplatnost ujednání o úroku od zbytku smlouvy (viz rozsudek SDEU z 14.6.2012 č. C-618/10 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 29.6.2023, sp. z n. 47 Co 87/2023 a Městského soudu v Praze z 12.11.2020, č. j. 17 Co 271/2020-112).21. Žalobkyně má tak s ohledem na vše výše uvedené nárok pouze na bezdůvodné obohacení ve výši vyplaceného plnění včetně úroku z prodlení s ohledem na výzvu žalované (výzvu dle žaloby), tj. od , datum, . Tuto částku, tj. , částka, s úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do zaplacení ve výši 11,50 % ročně, soud žalobkyni přiznal (výrok I. tohoto rozsudku). Dále s ohledem na částečné zpětvzetí návrhu bylo řízení co do smluvního úroku ve výši , částka, zastaveno (výrok III. tohoto rozsudku) a ostatní nároky s ohledem na vše výše uvedené pro neplatnost smlouvy dle výše uvedeného zamítl (výrok II. tohoto rozsudku).22. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Zákonný úrok z prodlení tak byl žalobkyni přiznán dle § 2 vládního nařízení č. 351/2013 Sb.23. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl.24. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jenž byla v řízení zčásti úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce , částka, , přičemž tato částka představuje 81,62 % z jejich celkové výše , částka, (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 81,62 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 18,38 %, posuzováno z předmětu sporu po zpětvzetí žaloby). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce , částka, a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši , částka, sestávající z částky , částka, (počítáno z jistiny po zpětvzetí žaloby) za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po , částka, dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t.25. Za další písemné podání žalobce, obsahující doplnění žaloby na výzvu soudu, soud žalobci náhradu odměny (a hotových výdajů) advokáta již nepřiznal, neboť skutečnosti v něm uvedené měly být součástí žaloby, a nelze jej tak považovat za účelně provedený úkon právní služby z pohledu nákladů řízení.26. Lhůtu ke splnění rozsudkem uložených povinností určil soud žalovanému třídenní dle § 160 odst. 1 o. s. ř., jelikož pro uložení jiné lhůty neshledal důvod.27. Podle ustanovení § 149 odst. 1 občanského soudního řádu soud rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupce žalobkyně.