Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou soudu dne , datum, uplatila žalobkyně vůči žalovanému právo na zaplacení , částka, , kapitalizovaného „zákonného“ úroku z prodlení , částka, za období od , datum, do , datum, a úroku z prodlení ve výši 11,50 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalobkyně tvrdila, že dne , datum, uzavřela s žalovaným smlouvu bezúčelovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě vyplatila žalovanému dne , datum, na žalovaným ve smlouvě označený účet č. , č. účtu, úvěrovou jistinu , částka, , kterou se žalovaný zavázal splácet měsíčně spolu s pevně stanoveným úrokem 7*, částka, splatným vždy po , částka, v rámci druhé až osmé měsíční splátku, po dobu trvání úvěrové smlouvy v délce 24 měsíců; současně se měl žalovaný ve smlouvě zavázat k placení poplatků, a sice poplatku , částka, za „expres výplatu“ jednorázově, poplatku , částka, za poskytnutí úvěru (jednorázově), poplatků za celkem dva „korunové odklady“ vždy po , částka, ; dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvně sjednaných „účelně vynaložených nákladů“ v celkové výši , částka, (3*, částka, ), smluvní pokuty celkem , částka, (3*, částka, ). Po zohlednění úhrad žalovaného v celkové výši , částka, započtením na jednotlivé složky pohledávky dle smluvních ujednání žalobkyně uplatňuje žalobou právo na zaplacení dlužné jistiny , částka, a úroku , částka, , a výše uvedených poplatků a smluvní pokuty. Žalobkyně rovněž uvedla, že v procesu uzavírání smlouvy jí žalovaný zaslal verifikační platbu ve výši , částka, .2. Z hlediska posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením smlouvy žalobkyně v žalobě tvrdila, že k tomu přistoupila zejména kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích (v tom odkázala na přílohu žaloby označenou jako „karta klienta“), dále výpočtem tzv. „MLS“ jakožto částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá, a „důsledným zjišťováním kreditního skóre“ žalovaného. Odkázala na k žalobě přiloženou zprávu z Nebankovního registru klientských informací (dále jen „NRKI“). Dále žalobkyně argumentovala, že zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“) umožňuje úvěrujícímu ověřovat tvrzení klienta a jejich pravdivost mimo jiné i pomocí tzv. automatizovaných modelů, přičemž tuto možnost využívá i žalobkyně, která pomocí výpočtu tzv. credit scoringu dokáže velmi přesně určit pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta. Tímto modelem žalobkyně „posuzuje a verifikuje spotřebitelovu příjmovou a výdajovou stránku“. Žalobkyně podotkla, že „statistický model také umožňuje identifikovat pravděpodobnou výši příjmu, které je spotřebitel schopen dlouhodobě dosahovat“. Žalobkyně dále argumentovala ohledně funkčnosti a efektivity jí aplikovaného modelu.3. Usnesením ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , vyzval soud žalobkyni k doplnění žaloby o tvrzení, jakým způsobem a jaké získala informace o schopnosti žalovaného splácet úvěr, a k označení důkazů k prokázání doplněných tvrzení; zejména pak zda ověřovala sdělení žalovaného ohledně jeho čistého měsíčního příjmu ze zaměstnání ve výši , částka, , zda při posuzování úvěruschopnosti žalovaného přihlížela k žalovaným sdělenému příjmu „ostatních členů domácnosti“ ve výši , částka, měsíčně, a pokud ano, zda a jakým způsobem tyto příjmy ostatních členů domácnosti ověřovala. Současně soud žalobkyni vyzval, aby označila a předložila důkazy k prokázání tvrzení zachycených v listině „Karta klienta“ o tom, že byly provedeny lustrace v tam popsaných registrech a že jejich výsledek byl skutečně takový, jaký je v „Kartě klienta“ zaznamenán4. Žalobkyně doplnila žalobu podáním ze dne , datum, . V něm přiblížila podstatu a způsob výpočtu MLS, při němž vycházela z měsíčního příjmu žalovaného , částka, a příjmu „ostatních členů domácnosti“ ve výši dalších , částka, . Rovněž uvedla, že žalovaný byl lustrován v registru SOLUS s výsledkem „nenalezen žádný závazek po splatnosti“, v registru NRKI s výsledkem „nalezen – pozitivní vyhodnocení – měsíční splátka věřitelům , částka, (žalobce ve výpočtu MLS připočítal i nesplátkové úvěry a kreditní karty). Existující úvěry 5x, Odmítnuté úvěry 6x a 2x úvěrů úspěšně ukončeno“, dále v registru ISIR žalovaný nebyl nalezen, stejně jako v CRIBIS (výsledek „bez exekuce“). Žalobkyně zdůraznila, že podle úvěrové zprávy z NRKI se žalovaný nedostal do prodlení se splácením svých závazků. Předmětnou úvěrovou zprávu k danému doplnění žaloby přiložila.5. Žalovaný se k žalobě vyjádřil podáním z , datum, . Předně poznamenal, že na jistinu dosud uhradil již , částka, . Dále namítl nepřiměřenost úroku ve výši 61 % až 83 % a RPSN 49,2 % (v důsledku skrytého navyšování jistiny cestou poplatků). Rovněž namítl, že žalobkyně neověřila řádně jeho úvěruschopnost před uzavřením dané úvěrové smlouvy. Poukázal na to, že žalobkyně odmítla jím učiněný návrh na smír před zahájením soudního řízení.6. Soud provedl jednání ve věci samé dne , datum, , a to v nepřítomnosti účastníků, kteří se z jednání písemně omluvili, aniž požádali o odročení jednání.7. Soud z provedených listinných důkazů učinil následující dílčí skutková zjištění.8. Z listiny Karta klienta z , datum, soud zjistil, že tuto listinu (elektronický dokument) vyhotovila žalobkyně dne , datum, a zaznamenala v ní, jaké údaje měl žalovaný žalobkyni sdělit při uzavírání kontraktu a do jakých rejstříků a registrů se žalobkyně měla dotazovat na žalovaného před uzavřením smlouvy s žalovaným; žalobkyně dále v této listině (sama sobě) potvrzuje, že tato data využila pro ověření bonity žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru. Dle této listiny klientem byl žalovaný, který sdělil jako svůj příjem , částka, , jako zdroj příjmu uvedl zaměstnání, počet dětí uvedl „nula“ a druh bydlení „u rodičů“; příjem ostatních členů domácnosti uvedl , částka, , splátky jiným společnostem uvedl , částka, . Podle tabulky ve spodní části str. 1 listiny se mělo žalobkyni dne , datum, dostat z registru NRKI odpovědi „OK“, téhož dne z registru ISIR „rodné číslo není v ISIRu“, z registru SOLUS „Klient není v Solusu nebo má příznak C,Z“ a z resgiru DRIBIS „klient nemá exekuci“. Totožných odpovědí (kromě registru NRKI) se pak žalobkyni k žalovanému mělo dostat též dne , datum, . Soud k tomuto důkazu uvádí, že tento sám o sobě neprokazuje nic z tam zaznamenaných údajů. Listina sama o sobě prokazuje, že tuto vyhotovila sama žalobkyně, nikoli však že se úkony v ní zaznamenané staly tak, jak je v listině zachyceno. Dle soudu se uvedená listina v zásadě svou důkazní silou (co do v ní zaznamenaných údajných úkonů při ověřování úvěruschopnosti žalovaného) blíží prostému žalobnímu tvrzení. Soud přitom poznamenává, že je věcí účastníka řízení (zde žalobkyně), aby si opatřila k prokázání svých tvrzení relevantní důkazy, na čemž dle názoru soudu nemůže nic změnit tvrzení žalobkyně, že při negativním výsledku lustrace konkrétní osoby v příslušných registrech (tedy „osoba nenalezena“) o tomto výsledku neobdrží žalobkyně žádný samostatný výstup. Záznam výsledku lustrace „OK“ v interním systému žalobkyně neumožňuje soudu žádným způsobem ověřit, že tato lustrace skutečně proběhla, ani přezkoumat, zda výsledek takové lustrace byl skutečně „OK“. To lze ilustrovat na příkladu, kdy v listině zaznamenaná lustrace žalovaného v NRKI rovněž měla uvedený výsledek „OK“, a přesto žalobkyně v řízení předložila výstupy z NRKI (tzv. „úvěrovou zprávu“), tzn. že přinejmenším lustrace žalovaného v NRKI nebyla negativní (tedy že by žalovaný v daném registru snad nebyl nalezen), nýbrž že žalovaný nalezen byl, nicméně žalobkyně dle vlastního hodnocení přiřadila výsledku této lustrace hodnotu „OK“.9. Z listiny úvěrová zpráva (č. l. 38 až 40 soudního spisu) soud zjistil, že žalovaný byl neznámého dne lustrován v registru NRKI (Nebankovní registr klientských informací) s výsledkem „NALEZENO“. Dále soud z listiny zjistil, že u žalovaného daný registr evidoval dva ukončené kontraktů, pět existujících, jeden odvolaný, šest odmítnutých a také osm aktuálně čekajících žádostí žalovaného o splátkové, nesplátkové či kreditně-karetní kontrakty. V žádném případě kontraktu nebylo evidováno prodlení žalovaného s jeho splácením. Sumární měsíční splátka všech aktivních kontraktů činila , částka, , zbývající částka ke splacení pak , částka, . Žádosti o splátkové kontrakty se pohybovaly výší jistiny od , částka, do , částka, , při požadovaném počtu splátek v rozmezí od 6 do 120 měsíčních splátek. V době od , datum, do , datum, bylo žalovanému odmítnuty čtyři žádosti o takovéto úvěry, přičemž v dnech , datum, až , datum, si žalovaný podal další tři žádosti, o nichž nebylo ke dni lustrace v NRKI rozhodnuto. Dne , datum, si pak žalovaný podal tři žádosti o revolvingový úvěr vždy s rámcem , částka, , které se nacházely ve stavu „žádost“. Předtím dne , datum, požádal o kreditní kartu s rámcem , částka, (stav „žádost“) a dne , datum, o kreditní kartu s rámcem , částka, (stav „odmítnuto“).10. Z listiny formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru – ID žádosti , Anonymizováno, , ID klienta , Anonymizováno, (vč. úvěrové smlouvy na str. 5 až 12) soud zjistil, že žalobkyně a žalovaný se dne , datum, dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěrovou jistinu , částka, na účet žalovaného č. , č. účtu, , oproti povinnosti žalovaného tuto jistinu vrátit v měsíčních splátkách vč. sjednaného úroku a poplatků.11. Z listiny opis výpisu proplacení smlouvy (platba , datum, ) soud zjistil, že žalobkyně zaplatila uvedeného dne žalovanému na účet č. , č. účtu, částku , částka, pod variabilním symbolem , var. symbol, ; totéž zjištění soud učinil také z listiny tisková sestava výpis z účtu č. , hodnota, k účtu č. , hodnota, -, Anonymizováno, (č. l. 45 spisu) – konkrétně str. 32/34.12. Z listiny opis výpisu proplacení smlouvy (platba , datum, ) soud zjistil, že žalovaný zaplatil žalobkyni dne , datum, částku , částka, .13. Z listiny výpis čerpání, splátek a úhrad soud zjistil, jaká čerpání a úhrady evidovala žalobkyně ve svém systému k úvěrové smlouvě č. , hodnota, . Žalovaný zaplatil žalobkyni na danou úvěrovou smlouvu , částka, , přičemž žalobkyně poskytla žalovanému předtím (dne , datum, ) úvěrovou jistinu , částka, .14. Soud při jednání zamítl důkazní návrh listinami podací arch , právnická osoba, z , datum, ; podací arch , právnická osoba, z , datum, ; podací arch , právnická osoba, z , datum, ; posouzení úvěruschopnosti klienta – metodika, výklad (soud vzal jako součást žalobních tvrzení, nikoli jako důkaz); výzva před zahájením vymáhání celého úvěru z , datum, ; sazebník platný od , datum, ; informační memorandum o zpracování osobních údajů; předžalobní výzva; neboť skutečnosti, které jimi měly být prokázány, se ve světle již provedených důkazů a absence dalších důkazních návrhů žalobkyně k posuzování úvěruschopnosti jevily být nerozhodnými. Rovněž soud zamítl důkazní návrhy žalovaného listinami žádost o mimosoudní narovnání /návrh smíru (č. l. 16 spisu); informační memorandum o zpracování osobních údajů (č. l. 24 až 26 spisu); stanovisko žalobkyně z , datum, k návrhu žalovaného na smír (č. l. 27 spisu); neboť nesměřovaly k prokázání pro věc rozhodných skutečností.15. Na základě provedených důkazů, jež soud hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, dospěl soud k následujícímu závěru o relevantním skutkovém stavu věci. Žalobkyně a žalovaný se dne , datum, dohodli, že žalobkyně poskytne žalovanému úvěrový , částka, . Součástí dohody byly i podmínky splácení, smluvní pokuty, výše smluvního úroku a poplatky za další volitelné služby či produkty; úvěr měl být žalovaným čerpán na jeho bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný předtím žalobkyni sdělil, že dosahuje měsíčního čistého příjmu , částka, ze zaměstnání a ostatní členové domácnosti příjmů , částka, měsíčně. Žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného lustrovala žalovaného v prvním kvartálu roku 2025 v Nebankovním registru klientských informací, na základě čehož získala „úvěrovou zprávu“ z tohoto registru, z níž vyplývají dílčí zjištění (pro stručnost soud odkazuje na jejich výčet výše v odst. 9 odůvodnění tohoto rozsudku), která soud hodnotí tak, že žalovaný měl množství existujících finančních závazků a podstatné množství recentně odmítnutých i recentně podaných žádostí o nové finanční produkty typu splátkových kontraktů či revolvingových či karetních úvěrů; šest žádostí žalovaného o úvěr bylo odmítnuto, dalších osm žádostí čekalo na vyřízení. V řízení nebylo zjištěno, že by žalobkyně skutečně žalovaného lustrovala v evidenci exekucí či v insolvenčním rejstříku nebo registru SOLUS. Žalobkyně pak v řízení ani netvrdila, že by žalovaným sdělený údaj o výši jeho měsíčního příjmu jakkoli ověřovala u žalovaným tvrzeného zaměstnavatele či prostřednictvím výpisů z bankovního účtu žalovaného apod. Žalobkyně zaplatila žalovanému na účet č. , č. účtu, dne , datum, (zaúčtováno dne , datum, ) částku , částka, , a žalovaný zaplatil žalobkyni z titulu předmětné úvěrové smlouvy celkem , částka, .16. Po právní stránce soud věc posuzoval jako soukromoprávní vztah týkající se práv a povinností majetkové povahy, pročež ve věci aplikoval ustanovení občanského zákoníku (§ 9 odst. 2 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“) a z. s. ú.17. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.19. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.20. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. (ve znění účinném do , datum, ) platilo, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.21. Podle § 2 odst. 1 z. s. ú. spotřebitelským úvěrem je odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.22. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú., ve znění účinném do , datum, , poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.23. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú., ve znění účinném do , datum, , poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.24. Ust. § 86 a 87 z. s. ú. jsou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Soud proto musí tato ustanovení výklad v souladu s právem Evropské unie a judikaturou Soudního dvora Evropské unie (tzv. eurokonformní výklad). Soud v tomto směru odkazuje na rozsudek Evropského soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, ze kterého se podává, že pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Článek 8 odst. 1 směrnice 2008/48 musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Soud se ztotožňuje se závěry Soudního dvora Evropské unie a ve shodě s ním dospěl k závěru, že se nelze při posuzování úvěruschopnosti omezit pouze na ničím nepodložená tvrzení žadatele o úvěr, ale je nutné trvat na předložení listin, které tvrzení žadatele o úvěr osvědčují. Jiný výklad by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona, který má zabránit úvěrování bez dostatečného posouzení schopnosti žadatele o úvěr poskytnutý úvěr splácet.25. Články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (srovnej rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, OPR-, právnická osoba, ., dostupný na: http://curia.europa.eu/juris/recherche.jsf?language=cs).26. Soud dospěl k závěru, že v případě porušení povinnosti ke kontrole úvěruschopnosti se nejedná pouze o relativní neplatnost, které se musí žalovaný dovolat. Naopak dospěl k závěru, že smysl a účel zákona a zájem na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany vyžaduje, aby se jednalo o neplatnost absolutní (§ 580 odst. 1 a 588 o. z.). Jinak by se nejednalo o skutečně účinnou a odrazující sankci. Ustanovení na ochranu spotřebitele jsou součástí veřejného pořádku. Porušení povinnosti provést kontrolu úvěruschopnosti v souladu s požadavkem náležité péče je tak ve zjevném rozporu s veřejným pořádkem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).27. V daném případě bylo provedením dokazováním prokázáno, že žalobkyně v rámci prověřování a posuzování úvěruschopnosti žalovaného měla z provedené lustrace v dlužnické databázi (NRKI) ještě před uzavřením smlouvy o úvěru z , datum, k dispozici informace o tom, že žalovaný byl v době nedávně předcházející podání žádosti o úvěr mj. účastníkem množství splátkových kontraktů u finančních institucí (v podrobnostech viz dílčí skutková zjištění v odst. 9 odůvodnění tohoto rozsudku), které sice řádně a včas splácel, nicméně současně recentně žádal o množství nových půjček či úvěrů v řádech desítek tisíc korun českých. Jeho splátkové zatížení činilo , částka, měsíčně, což představovalo přibližně 43,5 % jeho tvrzeného měsíčního čistého příjmu. Pokud za této situace žalobkyně ani netvrdila, že by ověřila tvrzený příjem žalovaného, a úvěr mu poskytla i při vědomí tohoto signifikantního úvěrového zatížení a při vědomí množství dalších čekajících žádostí žalovaného o úvěry i množství recentně zamítnutých žádostí žalovaného o úvěry, postupovala zjevně v rozporu s povinností řádně prověřit schopnost žalovaného splácet úvěr. Z provedeného dokazování ani ze samotných žalobních tvrzení navíc není zřejmé, že by žalobkyně v rámci posuzování úvěruschopnosti žalovaného tyto skutečnosti, jež byly zjevné již z předmětné úvěrové zprávy, jakkoli relevantně zohlednila. Pokud se pak žalobkyně za této situace spolehla na svůj skóringový model a výpočet , jméno FO, , k nimž, jak je soudu známo z jeho činnosti a jak sama žalobkyně implikovala ve svých procesních podáních v projednávané věci, žalobkyně dospívá bez ověřování žadatelem (žalovaným) sděleného příjmu ze zaměstnání, nebylo dle názoru soudu takto provedené posouzení úvěruschopnosti (a to zejména v ohledu otázky dostatečnosti ověření žadatelem sdělených údajů o příjmové stránce jeho majetkové situace) provedeno řádně a dostatečně, a žalobkyně tak nedostála zákonným požadavkům § 86 odst. 1 a 2 z. s. ú.28. Současně soud připomíná, že optikou § 86 odst. 1 ve spojení s § 87 odst. 1 z. s. ú. není sankce absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy spojena s předpokladem, že spotřebitel úvěruschopný nebyl, ale naopak s předpokladem, že úvěrující jeho úvěruschopnost řádně neposoudil. Zákonodárce totiž evidentně zamýšlel vést úvěrující (finanční instituce) k zodpovědnému úvěrování, čehož by stěží mohlo být dosaženo tím, že by absolutní neplatnost postihla pouze takové úvěrové smlouvy, u nichž by se ukázalo, že žadatel nebyl schopen v době převzetí závazku úvěr splácet. V opačném případě by došlo k praktickému vyprázdnění zákonné povinnosti posuzování úvěruschopnosti, neboť úvěrovou smlouvu by nebylo možné shledat neplatnou například v situaci, kdy úvěrující sice neprovedl žádné posouzení úvěruschopnosti žadatele, avšak žadatel následně úvěr řádně splatil třebas i prostředky získanými z trestné činnosti (mezi které by bylo možné typově řadit o později čerpané úvěry, u nichž bylo spotřebiteli zřejmé, že je nebude s to splatit – tj. z úvěrových podvodů).29. Za těchto okolností žalobkyní a žalovaným uzavřená smlouva o úvěru je absolutně neplatná (§ 87 odst. z. s. ú., § 580 a § 588 o. z.).30. Z důvodu neplatnosti úvěrové smlouvy posoudil soud právní vztah mezi účastníky jako vztah z bezdůvodného obohacení (§ 2991 o. z.). Žalovaný je povinen bezdůvodné obohacení odpovídající dočasně poskytnutým prostředkům vydat žalobkyni (§ 2991 odst. 1 o. z.), a to ve formě poskytnuté (a dosud nevrácené) úvěrové jistiny (§ 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú.). Jelikož žalobkyně poskytla žalovanému z titulu předmětné neplatné úvěrové smlouvy , částka, , a žalovaný naopak zaplatil žalobkyni na svůj dluh z neplatné úvěrové smlouvy celkem , částka, a nadto též ověřovací platbu ve výši , částka, (při uzavření smlouvy), zbývá, aby žalovaný na jistině úvěru vrátil žalobkyni právě , částka, . Soud proto výrokem I tohoto rozsudku uložil žalovanému zaplatit žalobkyni uvedenou částku. Neuložil však žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení, neboť i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, dovodil, že nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů. Výzva věřitele k vrácení zbývající nesplacené části jistiny z neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru prodlení dlužníka sama o sobě nezakládá. Jelikož doba přiměřená možnostem žalovaného k vrácení zbývající jistiny úvěru nebyla v řízení (pro absolutní procesní pasivitu žalovaného) zjištěna, vyšel soud ze zákonné třídenní pariční lhůty dle § 160 odst. 1 o. s. ř., a uložil tedy žalovanému zaplatit žalobkyni zbývající jistinu do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. V důsledku toho však také platí, že splatnost povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni zbývající jistinu nastane až třetím dnem po právní moci tohoto rozsudku, a tedy v době vyhlášení tohoto rozsudku (před splatností) nemohl být žalovaný v prodlení se splněním této povinnosti, pročež ani žalobkyni nemohlo vzniknou právo na zaplacení úroků z prodlení.31. Výrokem II tohoto rozsudku proto soud zamítl nejen žalobkyní uplatněné právo na zaplacení úroku z prodlení, ale také na zaplacení smluvního kapitalizovaného úroku a veškerých dalších plateb, které převyšují částku uvedenou ve výroku I jakožto částku zbývajícího (dosud nevydaného) bezdůvodného obohacení. Soud připomíná, že podle závěrů již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky. Stejně tak nemá samozřejmě poskytovatel úvěru právo ani sjednanou smluvní pokutu či smluvně sjednané „účelně vynaložené náklady“. Soud proto ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.32. Jelikož žalovaný byl v řízení co do jeho předmětu převážně procesně zjevně úspěšnější, nežli žalobkyně, má dle § 142 odst. 2 o. s. ř. právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Míru úspěchu žalobkyně lze vyjádřit peněžitou hodnotou uvedenou ve výroku I tohoto rozsudku (, částka, ), zatímco míru úspěchu žalovaného reflektuje plnění zamítnuté výrokem II tohoto rozsudku – kapitalizované ke dni vyhlášení rozsudku (, částka, ). Je tedy zřejmé, že žalovaný byl v řízení úspěšnější nežli žalobkyně, a to poměrem 56,2 % ku 43,8 %. Náleží mu tak právo na náhradu 12,4 % účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z nákladů nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, při analogické aplikaci § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění od , datum, (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z , datum, , č. j. , spisová značka, , ve výši , částka, za podaný odpor a vyjádření. Poměrná část 12,4 % z těchto nákladů činí právě , částka, , které soud žalovanému přiznal oproti žalobkyni jako náhradu nákladů řízení výrokem III tohoto rozsudku. Lhůtu ke splnění této povinnosti soud určil podle § 160 odst. 1 o. s. ř. ve standardní třídenní délce.