10 C 276/2021-17 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 76.546 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze dvou smluv o spotřebitelském úvěru, které žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], a to částky 47.750 Kč ze smlouvy ze dne 2. 11. 2018 a částky 28.796 Kč ze smlouvy ze dne 13. 8. 2018. Soud vyzval žalovanou ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez jednání dle ust. § 115a o.s.ř. Žalovaná se nijak nevyjádřila, soud proto dle ust. § 101 odst. 4 o.s.ř. předpokládal, že nemá proti rozhodnutí bez jednání námitek. Vzhledem k tomu, že bylo možno rozhodnout jen na základě předložených důkazů a žalobce souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, rozhodl soud bez nařízení jednání. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 13. 8. 2018 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, jejím předmětem byl úvěr ve výši 20.000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit spolu s úrokem ve výši 3.400 Kč, administrativním poplatkem ve výši 4.000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 10.400 Kč a poplatkem za pojištění [anonymizována dvě slova] ve výši 546 Kč v pravidelných týdenních splátkách. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že část úvěru ve výši 7.748 Kč byla užita k úhradě dřívější smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi smluvními stranami. Z karty zákazníka ze dne 12. 8. 2018 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce hodnotil majetkové a sociální poměry žalované. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 2. 11. 2018 bylo zjištěno, že byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, jejím předmětem byl úvěr ve výši 30.000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit spolu s úrokem ve výši 6.000 Kč, administrativním poplatkem ve výši 6.000 Kč a poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 12.000 Kč v pravidelných týdenních splátkách. Ze smlouvy bylo dále zjištěno, že část úvěru ve výši 4.144 Kč byla užita k úhradě dřívější smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené mezi smluvními stranami (odlišné od smlouvy ze dne 13. 8. 2018). Z karty zákazníka ze dne 2. 11. 2018 soud zjistil, že právní předchůdce žalobce hodnotil majetkové a sociální poměry žalované. Právní předchůdce žalobce postoupil pohledávky za žalovanou žalobci smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 15. 1. 2021. Postoupení pohledávek žalobci bylo žalované oznámeno dopisem ze dne 19. 2. 2021. Výzvou ze dne 13. 5. 2021 vyzval žalobce žalovanou k úhradě dluhu a upozornil ji na možnost soudního vymáhání dluhu. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když spotřebitelským úvěrem je v souladu s ust. § 2 odst. 1 úvěr poskytovaný spotřebiteli. Dle ust. § 2395 o.z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Poskytovatel úvěru je před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy v souladu s ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru náležitě posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Ačkoliv by mohlo z ust. § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývat, že se jedná o neplatnost relativní, která se uplatí pouze v důsledku námitky spotřebitele, není tomu tak. Jedná se o neplatnost absolutní a soud je z úřední povinnosti povinen zkoumat, zda poskytovatel před uzavřením smlouvy řádně posoudil a zhodnotil úvěruschopnost spotřebitele. Uvedené vyplývá z ust. § 588 věty první o. z., judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) či judikatury Ústavního soudu (např. Nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), jakož i ze směrnic Evropského parlamentu a Rady a konstantní judikatury Soudního dvora Evropské unie (ke konkrétním směrnicím a rozhodnutím viz odůvodnění shora uvedených rozhodnutí). Soud má za to, že právní předchůdce žalobce při uzavírání obou smluv s žalovanou neprověřil úvěruschopnost žalované řádně, respektive z provedeného prověření vyvodil nesprávné závěry. Žalobce soudu předložil dvě smlouvy, ze kterých se svého žalobního nároku domáhá, z obou smluv je zřejmé řetězení úvěrových smluv, když obě byly uzavřeny též za účelem úhrady předchozích dluhů z úvěrových smluv uzavřených s právním předchůdcem žalobce. Tedy právní předchůdce žalobce uzavřel s žalovanou minimálně čtyři úvěrové smlouvy, z nichž minimálně dvě byly uzavřeny i za účelem úhrady dluhů z předchozích úvěrů. Též je třeba zohlednit, že smlouvy, z nichž se žalobce plnění domáhá, byly uzavřeny v krátkém časovém rozestupu tří měsíců. Je tedy zřejmé, že při uzavírání úvěrových smluv, ze kterých se žalobce svých nároků domáhá, již žalovaná byla v tzv. dluhové spirále, a uzavírala stále další a další úvěrové smlouvy, aby byla schopna splnit předchozí dluhy. Za takového stavu pak má soud za to, že právní předchůdce žalobce nejednal poctivě, nejednal v souladu se základními zákonnými požadavky na poskytování úvěrů a i přes zřejmou neschopnost žalované plnit své dluhy, uzavřel s žalovanou další dvě smlouvy. Smlouvy o úvěru jsou proto dle ust. § 588 o.z. absolutně neplatné (a to i v části tzv. pojištění [anonymizována dvě slova], neboť se jedná o nedělitelnou součást smlouvy o úvěru, viz ust. § 576 o.z. a contrario) a žalovaná je povinna v souladu s ust. § 87 odst. 1 věty poslední zákona o spotřebitelském úvěru vrátit toliko poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru. Soud uložil žalované zaplatit žalobci dlužné jistiny po odečtení úhrad žalované, tedy uložil žalované zaplatit žalobci částku 23.750 Kč (30.000 Kč – 6.250 Kč) a částku 10.450 Kč (20.000 Kč – 9.550 Kč). Dlužné částky pak soud žalované uložil zaplatit se zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., neboť je žalovaná s úhradou v prodlení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný ze 45 %, žalovaná z 55 %, žalobce je proto povinen nahradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 10 % nákladů žalované. Vzhledem k tomu, že žalované v řízení žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.