14 C 475/2021-17 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 38 152,96 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalovanému poskytnut na základě smlouvy uzavřené dne [datum], [číslo] Smlouvu o úvěru uzavřel se společností [právnická osoba], která následně svou pohledávku postoupila na žalobce. Učinila tak smlouvou o postoupení pohledávky ze dne [datum]. 2. Žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému neúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 40 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr zpět spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové částce 74 368 Kč ve 14 splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce po podpisu smlouvy. Poslední splátka měla být splatnou 25.3.2020. Žalovaný svůj závazek neplnil řádně a včas a ocitl se v prodlení. Zaplatil pouze částku 26 650 Kč. Dluh na jistině je tak představován částkou 26 458,36 Kč a dlužný kapitalizovaný úrok činí 26 065,64 Kč, dlužný poplatek za vyhodnocení úvěru 2 385,09 Kč a dlužný poplatek za poskytnutí úvěru 12 567,27 Kč, dlužný inkasní poplatek činí 4 619,87 Kč. Kapitalizovaný úrok z prodlení pak představuje částku 3 204 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, uplatnil žalobce také právo na zaplacení úroků z prodlení v zákonem stanovené výši od 20.7.2021 do zaplacení. Žalobce požaduje také smluvní pokutu ve výši 0,1% z dlužné částky za období 26.3.2020 – 11.6.2021 v celkové výši 11 694,60 Kč a náklady na uplatnění pohledávky ve výši 690 Kč. 3. Ve svém dalším vyjádření pak žalobce uvádí, že řádně posoudil úvěruschopnost žalovaného podle zákona o spotřebitelském úvěru. 4. Žalovaný se ve věci nevyjádřil. 5. Soud jednal a rozhodoval bez přítomnosti účastníků, když žalobce se omluvil, o odročení nepožádal, žalovaný se na doručené předvolání nedostavil, svou neúčast neomluvil, o odročení nepožádal (ust. § 101 odst.3 o.s.ř.) 6. Aktivní věcnou legitimaci žalobce prokázal smlouvou o postoupení pohledávek ze dne [datum]. 7. Smlouvou o úvěru ze dne [datum] prokázal své tvrzení o tom, že mezi právním předchůdcem žalobce, tj. společnost [právnická osoba] a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru. Smlouva o úvěru byla uzavřena ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se označená smlouva týká úvěru, jde o smlouvu o finanční smlouvě tak, jak ji definuje ustanovení § 1841 občanského zákoníku. Dle přesvědčení soudu byl žalovaný jako účastník smlouvy a spotřebitel při uzavření smlouvy náležitě seznámen se smluvními podmínkami pro poskytnutí úvěru. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru platnou, vznikla žalovanému povinnost úvěr žalobci vrátit. Jedná se o poskytnutý úvěr ve výši 40 000 Kč. Pokud se žalovaný ocitl v prodlení s jeho vrácením, vznikl žalobci nárok také na zaplacení úroku z prodlení v zákonem stanovené výši z dlužné jistiny. 8. Soud se dále zabýval platností ujednání vyplývající ze smlouvy o povinnosti žalovaného zaplatit úrok ve výši 3 851 Kč a další platby při poskytnutí úvěru. Při hodnocení těchto ujednání soud dospěl k tomu závěru, že požadavek žalobce na zaplacení nákladů v souvislosti s poskytnutím úvěru je nepřiměřený, zakládající významnou nerovnováhu v právech a povinnostech zúčastněných stran. V projednávané věci má soud za to, že ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit sjednaný úrok v celkové výši 3 851 Kč je přiměřené, neboť se jedná o úrok ve výši 8,25 % ročně. Soud proto dospěl k závěru, že povinností žalovaného bylo vrátit poskytnutý úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 3 851 Kč. Ohledně zbývajícího požadavku však soud neshledal nárok žalobce důvodný, a to pro jeho nepřiměřenost. 9. S ohledem na stav účastníků, kdy na straně žalobce vystupuje podnikatel a žalovaný je fyzickou osobou – spotřebitelem, je nutné v důsledku posouzení platnosti ujednání obsažených ve smlouvě aplikovat ustanovení § 1810 a následujících občanského zákoníku. S ohledem na postavení účastníků řízení jde o spotřebitelskou smlouvu. 10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 11. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována i z hlediska její přiměřenosti podle § 1813 a § 1814 občanského zákoníku. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání podnikatele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 12. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje hrubý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za něj podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání nepřiměřenosti ujednání je pouze významná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 13. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha„ v rozporu s požadavkem dobré víry“ je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem uctivě a přiměřeně, mohl očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. 14. V souzené věci lze dovodit, že ujednání o platbách za poskytnutí úvěru nebylo individuálně sjednáno. Žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Podpisem smlouvy se zavázal zaplatit žalobci úrok v celkové výši 3 851 Kč a dále platby za poskytnutí úvěru částkou 30 517 Kč. Ujednání o platbách za poskytnutí úvěru bylo připraveno stranou žalobce v předtištěné smlouvě o úvěru. To však ještě neznamená, že takové ujednání musí být vždy v rozporu s požadavkem přiměřenosti. 15. Podle § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Soud zkoumá, zda se k ujednání nepřihlíží z úřední moci. Opačný přístup by potíral význam ochrany spotřebitele. 16. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že předmětné ujednání o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci náklady za poskytnutí úvěru částkou ve výši 30 517 Kč je nepřiměřené a proto se k němu nepřihlíží. Nemá žádné právní účinky. Jde o ujednání zdánlivé (§ 551 občanského zákoníku). Žalobci tak pohledávka na zaplacení částky 30 517 Kč nevznikla. 17. Jak již bylo shora uvedeno, soud shledal důvodný nárok žalobce na vrácení poskytnuté jistiny ve výši 40 000 Kč a sjednaného úroku ve výši 3 851 Kč, tj. celkem částka 43 851 Kč. Pokud žalovaný zaplatil 26 650 Kč, zbývá mu k doplacení 17 201 Kč s úrokem z prodlení v zákonem stanovené výši podle § 1970 a nařízení vlády č. 351/2013, § 2, a to od data, kdy měl být úvěr doplacen. 18. Soud nepřiznal žalobci právo na zaplacení kapitalizovaného úroku ve výši přesahující sjednanou pevnou částku, neboť ujednání smlouvy o úroku je matoucí. Ve smlouvě je stanovena pevná částka úroku ve výši 3 851 Kč a nad tímto údajem je uvedeno, že se jedná o úvěr s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednaný na dobu určitou. Dále je uvedeno, že se dlužník zavazuje zaplatit úrok v celkové výši 3 851 Kč. Až na druhé straně smlouvy je pak uvedeno, že úroková sazba činí u úvěru na 14 měsíců 15% ročně a dále, že úrok je počítán denně ze skutečné výše vyčerpané a nesplacené jistiny úvěru. Není zde sjednáno, že má věřitel právo na úrok do splacení celé částky. Byť je běžné, že má věřitel právo na úrok do zaplacení, smlouva v celém svém kontextu vyznívá tak, že je dlužník povinen zaplatit pouze pevně stanovenou částku úroku. Soud takové ujednání nemá za neplatné, když výkladem smlouvy lze dojít k závěru, že sjednán byl pouze úrok daný pevnou částkou, nelze však smlouvu vykládat tak, že má věřitel právo i na úrok do budoucna. 19. Dále soud zkoumal výši smluvní pokuty. Ta byla sjednána v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru ve výši 0,1% denně z dlužné částky, jedná se tedy o platné ujednání. Smluv