210 C 8/2020 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 39.702 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tak, že s žalovaným uzavřel dne 22. 2. 2019 smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit s úroky ve výši 101,79 % ročně. Žalovaný do zesplatnění na dluh uhradil 4.158 Kč, po zesplatnění na dluh uhradil 9.400 Kč. Žalobce požaduje po žalovaném zaplacení dlužné jistiny ve výši 25.319,48 Kč, smluvní pokuty ve výši 1.497 Kč za prodlení se třemi splátkami, náhrady nákladů za prodlení se čtyřmi splátkami ve výši 800 Kč, smluvní pokuty za prodlení ve výši 12.086,98 Kč, a úroku ve výši 72,3 % ročně, maximálně do částky 88.905 Kč. Ústní jednání se konalo dne 28. 7. 2021. Žalobce setrval na podané žalobě, žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, proto soud rozhodoval v jeho nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru ze dne 22. 2. 2019 soud zjistil, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v 36 měsíčních splátkách v celkové částce 74.088 Kč, zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 101,79 % ročně. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou delší 30 dnů, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč u každé splátky a pro případ zesplatnění úvěru se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně s tím, že souhrn všech smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru. Žalobce poskytl žalovanému informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru dne 22. 2. 2019 a předsmluvní informace dne 22. 2. 2019 a téhož dne provedl hodnocení klienta. Dopisem ze dne 26. 2. 2019 oznámil žalobce žalovanému schválení úvěru se splácením dle přiloženého splátkového kalendáře. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobce úvěr vyplatil žalovanému dne 25. 2. 2019. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na dluh uhradil celkem 13.558 Kč. Ve výpisu záznamů z registru [příjmení] není u žalovaného vedena dlužná částka po splatnosti ani počet splátek, je zde uveden příznak Z a produkt Revolvingový úvěr a karty a poznámka D, při hodnocení CBS skóre je žalovanému přiřazen příznak 457. Výzvami ze dne 22. 7. 2019, ze dne 19. 6. 2019 a ze dne 20. 5. 2019 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost zesplatnění dluhu. Z oznámení ze dne 23. 7. 2019 soud zjistil, že žalobce pro prodlení s úhradou splátek dluh zesplatnil. Předžalobní výzvou ze dne 12. 8. 2020 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobce je držitelem povolení k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Žalobce dále soudu předložil vyjádření znalce k problematice úročení pohledávek, ze kterého soud nezjistil žádné skutečnosti rozhodné pro skutkové či právní posouzení věci. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souvislosti s uzavíráním smlouvy o úvěru žalobce vystupoval jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel, smlouva o úvěru byla smlouvou spotřebitelskou (ust. § 1810 a násl. o. z.). Jednalo se též o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem, viz ust. § 1798 a násl. o. z., žalovaný neměl skutečnou příležitost ovlivnit obsah základních podmínek smlouvy. Žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Žalobce požadoval zaplacení úroku ve výši 72,3 % ročně, ve smlouvě byla zápůjční úroková sazba vyčíslena na 101,79 %. Průměrná výše úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu byla v době uzavření smlouvy (říjen 2019) ve výši 8,44 % p.a. (viz statistika ČNB úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice – nové obchody). V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce \“ spokojí\“ - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá \“ zhodnotit\“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce \“ lichvářské\“ úroky. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dle citovaného rozsudku jsou nepřiměřené takové úroky, jejichž výše přesahuje (alespoň) trojnásobek obvyklé úrokové míry, přičemž je nerozhodné, zda žalobce označuje úroky v efektivní či nominální úrokové sazbě, když i ta nižší z těchto sazeb mnohonásobně přesahuje obvyklou úrokovou míru. Ujednání o úrocích, jejichž výše více jak osminásobně (sjednaná výše 72,3 % oproti 8,44 %) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry, je ujednáním v rozporu s dobrými mravy, a proto dle ust. § 588 odst. 1 o. z. ujednáním absolutně neplatným. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 30.000 Kč Smlouva o úvěru je z podstaty smlouvou úplatnou, úroky tedy mají být dle ust. § 2395 a ust. § 1802 o.z. plněny, a proto je žalovaný povinen platit úroky alespoň ve výši požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy, tedy ve výši viz shora. Žalovaný proto byl povinen zaplatit žalobci dlužnou jistinu spolu s úroky ve výši 8,44 % ročně. Soud proto uložil žalovanému zaplatit žalobci dlužnou jistinu spolu s úroky ve výši 8,44 % ročně a zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z., ve zbývající části požadovaného úroku převyšující tuto výši soud žalobu vzhledem k neplatnosti tohoto smluvního ujednání zamítl. Žalobce se dále domáhal zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek, náhrady nákladů za prodlení s úhradou splátek a smluvní pokuty za prodlení s úhradou dlužné částky. Žalobce sice sankcionuje následky jednoho prodlení několika různými následky, avšak zákon o spotřebitelském úvěru v ust. § 122 takové jednání věřitele aprobuje s tím, že je možné žádat smluvní pokutu i náhradu účelně vynaložených nákladů a nepřiměřená náhrada účelně vynaložených nákladů se v této části považuje za smluvní pokutu a souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Veškeré platby požadované žalobcem v souvislosti s prodlením žalovaného nepřevyšují polovinu jistiny a byly řádně v těle smlouvy ujednány, soud proto v souladu s ust. § 513 o.z. a ust. § 2048 a násl. o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobci též náhradu účelně vynaložených nákladů a smluvní pokuty. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 3 o.s.ř., kdy žalobce měl ve věci pouze nepatrný neúspěch, soud mu proto přiznal náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.986 Kč, z částky 1.500 Kč za 3 úkony právní služby po 500 Kč dle ust. § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 2.700 Kč za 1 úkon právní služby dle ust.§ 7 a ust. § 14b odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 300 Kč jako 3 paušální náhrady nákladů po 100 Kč a částky 300 Kč jako paušální náhrady nákladů dle ust. § 14b odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z částky 137 Kč jako náhrady cestovních výdajů a částky 200 Kč jako náhrady za promeškaný čas dvou půlhodin po 100 Kč. Náhrada nákladů je pak dle ust. § 137 o.s.ř. zvýšena o 21 % DPH, tedy o částku 1.079 Kč. Celková náhrada nákladů činí 8.202 Kč a dle ust. § 149 o.s.ř. je žalovaný povinen ji zaplatit k rukám právního zástupce žalobce.