5 C 176/2015-451 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobou doručenou soudu dne 12.8.2015 se žalobce domáhal toho, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci škodu vzniklou pracovním úrazem, a to jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti od 6.10.2014 do 30.6.2015 ve výši 53.264 Kč, ztrátu na dietách za období od 6.10.2014 do 30.6.2015 ve výši 138.753 Kč, náhradu věcné škody ve výši 12.214 Kč, účelně vynaložené náklady spojené s léčením v celkové výši 212.203 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako řidič v kamionové dopravě, přičemž dne 6.10.2014 byl vyslán na pracovní cestu do Německa. K odvozu nákladu z provozovny v [obec] u [obec] žalovaný přidělil žalobci tahač Volvo s návěsem. Při jízdě na dálnici A4 v Německu kolem 9. hodiny v úseku asi 15 km od Eisenachu se žalobce dostal s vozidlem do kolony a nadále popojížděl. Kolona se střídavě rozjížděla a stála. To se opakovalo několikrát. V jedné fázi, kdy se kolona rozjela, vozidlo jedoucí před žalobcem náhle změnilo směr jízdy, vybočilo do odstavného pruhu a žalobce svým vozidlem narazil do zadní části nákladního vozidla, které jelo ještě před ním. Podrobnosti nehody si žalobce vzhledem ke svému nepříznivému zdravotnímu stavu, který si přivodil v důsledku nehody, nepamatuje. Žalobce zůstal zaklíněn v kabině tahače po dobu asi 45 minut, poté byl převezen do nemocnice v Drážďanech s vážným poraněním hlavy a četnými zlomeninami. V Drážďanech byl dvakrát operován a teprve dne 23.10.2014 převezen k hospitalizaci do nemocnice v [obec]. Následně se podrobil dalším lékařským zákrokům a rehabilitacím. Rozhodnutím úřadu ze dne 8.4.2015 byl žalobce uznán za osobu závislou na pomoci jiné osoby, a to ve IV. stupni, tedy úplné závislosti. Současně mu byl přiznán průkaz osoby se zdravotním postižením označeným ZTP/P. Žalobu v průběhu řízení žalobce žalobu rozšiřoval o další nároky a ohledně některých nároků bral žalobu v průběhu řízení zpět. Takto byla žaloba rozšířena o náhradu za ztrátu na výdělku za období od 1.7.2015 do 20.10.2015, dále o odstupné ve výši 156.444 Kč s přísl., o náklady na zapůjčení kompenzačních pomůcek, dále o bolestné, ztížení společenského uplatnění, náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti od 21.10.2015 a dále o ošetřovné za období od 8.4.2015 až do 30.6.2021. Jednotlivé nároky i jejich výše, příp. zpětvzetí žaloby, budou pojednány níže samostatně. 2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 6.4.2016 č.j. 5 C 176/2015-92 žalobu zcela zamítl, když dospěl k závěru, že na straně žalobce vznikl pracovní úraz dne 6.10.2014, ovšem žalovaný úspěšně prokázal existenci liberačního důvodu podle § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce (nyní § 270 odst. 1 písm. a) zákoníku práce). Žalobce dle právního názoru soudu vysloveného v tomto rozsudku nemá nárok ani na náhradu věcné škody, neboť je původce škodní události a nenáleží mu ani odstupné při skončení pracovního poměru dohodou z důvodů uvedených v § 52 písm. d) zákoníku práce, neboť existence liberačních důvodů podle § 367 zákoníku práce zaměstnavatele povinnosti hradit zaměstnanci odstupné zbavuje. Zmíněný rozsudek okresního soudu byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 12.1.2017 č.j. 22 Co 232/2016-132, s výjimkou části, ve které byla žaloba zamítnuta ohledně nároku na ztrátě na dietách včetně úroků z prodlení, zrušen a v tomto rozsahu byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Podle krajského soudu podmínky úplného zproštění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou pracovním úrazem jsou v ustanovení § 367 odst. 1 zák. práce stanoveny v podstatě shodně jako v dřívějším § 191 zák. č. 65/1965 Sb., proto je i nadále použitelná judikatura k posléze uvedenému zákonnému ustanovení. Jak uvedl Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 2 Cdon 1265/96,„ v řízení o náhradu škody z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání má žalovaný zaměstnavatel povinnost tvrdit a prokázat, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody. Tato povinnost nemůže v průběhu řízení přejít na žalobce. To platí také tehdy, tvrdí-li zaměstnanec, že toto porušení nebylo jedinou příčinou škody, byť by bylo prokázáno, že zaměstnanec tyto předpisy porušil“ (v podstatě shodně též rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3330/2006). Z výše uvedeného vyplývá, že žalobci jako zaměstnanci postačí ve sporu o náhradu škody způsobené pracovním úrazem konkrétním způsobem tvrdit, že zde byla i jiná, byť třeba minoritní až nepatrná příčina škody, než porušení příslušné povinnosti zaměstnancem, a v takovém případě leží na zaměstnavateli důkazní břemeno k vyvrácení takového tvrzení, a to v takovém rozsahu, aby o tomto aspektu nebyly důvodné pochybnosti. Okresní soud na jednu stranu učinil z provedených listinných důkazů, zejména znaleckého posudku [anonymizována dvě slova], skutkové zjištění, že„ k zabránění nehody však mohl přispět i řidič před ním jedoucího vozidla, kdyby rovněž zvolil delší odstupovou vzdálenost od pomalu jedoucího kamionu, včas přizpůsobil svou jízdu jeho brždění a tím dal žalobci signál k zahájení obranné reakce.“ Dále okresní soud po skutkové stránce uzavřel, že„ rozhodující příčinou nehody byla pozdní reakce žalobce na vzniklou situaci v dopravě, kterou navíc umocnil nedostatečnou odstupovou vzdáleností od před ním jedoucích vozidel.“ Na druhou stranu okresní soud jako svůj právní závěr uvedl, že„ jedinou příčinou předmětné dopravní nehody bylo porušení právního předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci žalovaným.“ Mezi těmito skutkovými závěry na straně jedné a právním závěrem na straně druhé je podle názoru krajského soudu zjevný rozpor, patrně do značné míry způsobený nedostatečným rozlišením mezi„ rozhodující“ a„ jedinou“ příčinou škody. Mohl-li mít podle znalce [příjmení]. Tschirschwitze na průběh nehody vliv způsob jízdy jiného vozidla než žalobce, byť třeba jen za určitých okolností, pak nelze mít za prokázané bez důvodných pochybností, že porušení povinností žalobcem bylo jedinou příčinou škody (což ovšem nevylučuje, že takové porušení povinností žalobcem bylo rozhodující, resp. převážnou příčinou škody). Úvahy okresního soudu o tom, že nenastaly okolnosti, za nichž by způsob jízdy jiného vozidla měly vliv na nehodový děj (viz strany 7 a 8 rozsudku okresního soudu), pak jsou pouhými spekulacemi bez opory v provedeném dokazování. Obdobně dovozoval-li žalovaný, že„ porušení povinnosti žalobcem (nedodržení bezpečné vzdálenosti od před ním jedoucího vozidla) bylo jedinou příčinou škody (…) bez ohledu na způsob jízdy vozidla jedoucího před vozidlem žalobce, neboť kdyby toto nevybočilo do odstavného pruhu a začalo intenzivně brzdit tak, aby předešlo střetu s před ním jedoucím vozidlem, došlo by k ještě intenzivnějšímu nárazu vozidla žalobce, neboť vzdálenost mezi těmito vozidly byla menší, než vzdálenost vozidel ON 01 a ON 02 a žalobce by tak měl na brzdění ještě méně času“, pak tato jeho úvaha opět nemá oporu v provedeném dokazování. Takto formulovaný popis děje se na základě dosud provedeného dokazování jeví jako možný (nikoli však bez důvodných pochybností prokázaný), nicméně v takovém případě by zjevně nesprávný způsob jízdy vozidla, jež jelo před vozidlem žalobce, měl nepochybně vliv na průběh nehodového děje, a porušení povinností žalobcem by opět nemohlo být považováno za jedinou příčinu škody. Kromě možnosti uvedené v předchozím odstavci se totiž stejně možným (na základě dosud provedeného dokazování) jeví i to, že kdyby vozidlo jedoucí před vozidlem žalobce jelo takovým způsobem, že by bylo schopno zastavit, aniž by narazilo do vozidla ON 02, pak by žalobce měl podstatně více času na to, aby zahájil intenzivní brzdění – viděl by totiž, že vozidlo před ním brzdí. Pokud však vozidlo jedoucí před vozidlem žalobce pokračovalo v jízdě relativně vysokou rychlostí (bez náznaku brzdění) až do bodu, kdy již bylo zřejmé, že se bez vybočení nedokáže vyhnout srážce s vozidlem ON 02, aniž měl žalobce možnost sledovat způsob jízdy vozidla ON 02 (výhled na něj měl žalobce patrně do posledního okamžiku zakrytý), pak tím zjevně zkrátilo čas, který měl žalobce na adekvátní reakci. Situace totiž po žalobci náhle vyžadovala, aby reagoval nikoli na před ním jedoucí vozidlo zpomalující (byť velmi intenzivně) z přibližně stejné rychlosti, jakou mělo vozidlo žalobce, nýbrž aby reagoval na před ním náhle se zjevivší takřka stojící vozidlo ON 02. Je přitom zřejmé, že při jízdě dvou stejně rychle jedoucích vozidel postačí v souladu s § 19 odst. 1 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, menší odstupová vzdálenost (odpovídající přibližně vzdálenosti, kterou dané vozidlo urazí za dvě vteřiny, což lze považovat za obecně známou skutečnost), než je vzdálenost, na kterou je řidič vozidla schopen z dané rychlosti