6 C 238/2020-20 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení 8 438 Kč s příslušenstvím ve výši zákonného úroku z prodlení a náhrady nákladů řízení. Uvedl, že mezi účastníky sporu byla elektronicky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru dne 30.9.2019 pod č.: [číslo], ve které bylo ujednáno, že žalobce na žádost žalovaného poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a žalovaný se zavazuje, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí žalobci poplatek za čerpání úvěru a úrok, to vše za podmínek stanovených ve smlouvě. Dle žádosti žalovaného poskytl žalobce v jeho prospěch převodem na účet označený žalovaným finanční prostředky ve výši 5 000 Kč. Při uzavření smlouvy bylo v bodě 4.1 ujednáno, že žalovaný je povinen do konce každého kalendářního měsíce uhradit minimální splátku úvěru, která činí jednu pětinu částky dlužné k poslednímu předcházejícího kalendářního měsíce, nejméně však 300 Kč. Pokud bude částka připadající na splátku nižší než 300 Kč, je výše minimální splátky rovna částce dlužné k poslednímu dni předcházejícího měsíce. Podle bodu 4.5 smlouvy zasílal žalovanému žalobce každý měsíc výpis z úvěru, kde byla uvedena aktuální výše dluhu a to s předstihem před datem splatnosti. 2. Žalobce v žalobě dále uvedl, že pod bodem 5.1 smlouvy bylo ujednáno, že žalovaný je povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny, tedy celkem 1 000 Kč. Tento poplatek má pokrýt náklady související se zpracováním, vyhodnocením, přijetím a schválením žádosti o úvěr, dále zajištění zdrojů peněžních prostředků, jejich rezervaci pro úvěr a vyplacení žalovanému. V bodě 5.2 smlouvy bylo dále sjednáno, že poplatek za čerpání úvěru se ke konci každého kalendářního měsíce stává součástí jistiny dluhu žalovaného. Úrok za poskytnutí úvěru byl sjednán v bodu 6.1 smlouvy ve výši 20 % měsíčně a to za dobu od prvního dne druhého měsíce následujícího po čerpání peněžních prostředků až do jeho vrácení. Pro případ, že se stane celý dluh splatný postupem dle článku 6.5, je žalovaný povinen zaplatit úrok ve výši 15 % ročně místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Žalobce uvedl, že celková výše úroků účtovaných měsíčně dle výpisu k revolvingovému účtu činí v daném případě 2 075 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaný ocitl v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, uplatnil po něm žalobce rovněž zaplacení úroku z prodlení v zákonem stanovené výši. Taková sankce byla dohodnuta v bodě 6.2 smlouvy o úvěru. 3. Předmětnou žalobou rovněž žalobce požádal soud o přiznání smluvní pokuty ve výši 121 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení. Nárok na smluvní pokutu vznikl po dobu 3 měsíců prodlení žalovaného. Uvedl, že součástí celkové dlužné částky je smluvní pokuta ve výši 363 Kč. 4. Žalobce dále uvedl, že žalovaný nezaplatil ve prospěch žalobce ničeho. Případná úhrada by byla použita na zaplacení pohledávky žalobce v následujícím pořadí: 1. smluvní pokuty, 2. úroky z prodlení, 3. náklady spojené s uplatněním pohledávky, 4. úroky z úvěru, 5. poplatky za čerpání úvěru, 6. jistina úvěru. Vzhledem k tomu, že žalovaný dlužnou částku v době splatnosti neuhradil, ocitl se od 1.1.2020 v prodlení a žalobce je oprávněn požadovat splacení celé dlužné částky. Žalovaný svůj dluh nezaplatil ani na základě předžalobní upomínky ze dne 8.4.2020. 5. Usnesením ze dne 14. května 2021, č. j. 6 C 238/2020-14 a 6 C 238/2020-15 soud vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 14 dnů od doručení tohoto usnesení písemně vyjádřil k žalobě, která je připojena a v téže lhůtě soudu sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. 6. S ohledem na nečinnost žalovaného a s přihlédnutím k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud tak učinil podle § 115a) o.s.ř. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 7. Z listin předložených žalobcem, zejména smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] podepsané žalovaným dne 30.9.2019 a výpisu k revolvingovému úvěru vzal soud za prokázané, že mezi účastníky sporu byla platně uzavřena smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku a s ohledem na datum jejího uzavření také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy. Smlouva o úvěru byla uzavřena s ohledem na povahu obou subjektů jako spotřebitelský úvěr. Žalobce se zavázal, že poskytne žalovanému v jeho prospěch peněžní prostředky do celkové výše úvěrového limitu 50 000 Kč za podmínek dohodnutých ve smlouvě, tj. za úplatu. S ohledem na znění ustanovení § 2395 občanského zákoníku vznikla žalovanému povinnost žalobci poskytnutý úvěr vrátit. Jedná se o smlouvu o úvěru, která byla mezi účastníky sporu uzavřena distančním způsobem podle § 1820 a § 1844 občanského zákoníku. Žalobce prokázal, že odeslal ve prospěch účtu žalovaného částku ve výši 5 000 Kč a žalovaný na dluh ničeho nezaplatil. 8. V projednávané věci má soud za to, že bylo prokázáno půjčení peněz žalovanému ze strany žalobce v uvedené výši. Soud se však s ohledem na nezbytnost zajistit ochranu spotřebitele zabýval přiměřeností ujednání smlouvy o úvěru a to z úřední moci, tedy bez toho, že by se spotřebitel takové ochrany dovolával. Žalobce prokázal, že ve smlouvě o úvěru byla dohodnuta výše úrokové sazby a to 20 % z čerpané jistiny úvěru. Tento úrok byl sjednán jako měsíční. V případě, že se stane celý dluh splatný postupem podle článku 6.5 smlouvy, tj. pokud se žalovaný ocitne v prodlení se zaplacením dluhu po dobu delší než 60 dnů, byl ujednán úrok z úvěru ve výši 15 % ročně na místo sjednaného úroku ve výši 20 % měsíčně. Žalobce v žalobě uvedl, že požaduje po žalovaném úrok účtovaný měsíční částkou 2 075 Kč. Při hodnocení ujednání ohledně sjednané výše úroků z úvěru dospěl soud k závěru, že sjednaná sazba 20 % měsíčně je nepřiměřená, zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele. V této souvislosti je nutné připomenout, že smlouva o úvěru je podle zákona o ochraně spotřebitele spotřebitelským úvěrem. Pro hodnocení jednotlivých ujednání takové smlouvy je nutné vycházet z ustanovení § 1813 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoníku. V souzené věci je ujednání o výši úroku z úvěru sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany žalobce. Takové ujednání není shledáno jako individuální, když žalovaný (spotřebitel) neměl reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání (ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách). Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována i z hlediska přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze v spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 9. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání výrazné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, které za něj podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 10. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytoval, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. 11. V dané věci lze dovodit, že ujednání o úrocích z úvěru nebylo individuálně sjednáno, když žalovaný neměl reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Toto ujednání bylo připraveno stranou žalobce v citované smlouvě. Sjednaná výše úroků znamená v tomto případě značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v neprospěch spotřebitele. Soud proto k takovému ujednání nepřihlédl a požadavek žalobce na zaplacení úroku vyčísleného částkou 2 075 Kč zamítl a to i s přihlédnutím k tomu, že obvyklá úroková sazba úvěrů poskytovaných bankami v rozhodné době je představována průměrnou sazbou okolo 6- 8 % ročně. Nelze také přehlédnout, že soud přiznal jako důvodný nárok žalobce na zaplacení poplatku za spotřebitelský úvěr, který je představován částk