7 C 130/2021-35 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 2 498 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 2 498 Kč od 25. 7. 2019 do zaplacení a kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 441,84 Kč a smluvní pokuty 1 250 Kč s tím, že jeho právní předchůdce, [právnická osoba] /dále též předchůdce/ poskytl žalovanému dle smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23.3.2017 úvěr ve výši 2 500 Kč bezhotovostním převodem. Celková dlužná částka, kterou se žalovaný zavázal předchůdci vrátit, se sestávala z jistiny 2 500 Kč a poplatku za poskytnutí úvěru dle čl. 2 smlouvy. K uzavření smlouvy o úvěru došlo na webových stránkách předchůdce žalobce pomocí registrace a unikátního vygenerovaného kódu. Žalovaný úvěr nesplatil řádně a včas v termínu splatnosti, tj. do 19.4.2017 Smluvní pokuta je žalobcem požadována ve výši 0,1% denně za období od 20.4.2017 do 2.9.2018 dle čl. 5 smlouvy. Pohledávka pak byla postoupena na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 22.7.2019, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno 19.8.2019. 2. Žalovaný se po celou dobu řízení k věci nevyjádřil, k jednání soudu se ač řádně a včas předvolán nedostavil. Jelikož žalobce se z nařízeného jednání omluvil, rozhodl soud o konání jednání a rozhodnutí ve věci v nepřítomnosti účastníků, na základě předložených listinných důkazů. 3. Z provedeného dokazování vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: 4. Ze Smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 23.3.2017 soud zjistil, že zde na straně věřitele je označen předchůdce a na straně úvěrovaného žalovaný. Předchůdce se zavázal žalovanému poskytnout na jeho účet finanční prostředky ve výši 2 500 Kč a žalovaný se zavázal tyto vrátit spolu s poplatkem ve výši 0 Kč a úrokem 0%, při RPSN 0% do 19.4.2017 (článek 2 smlouvy). Formulářem pro standardní informace žalobce prokázal, že předchůdce žalovaného informoval o základních náležitostech spotřebitelského úvěru. Čerpání úvěru ve výši 2 500 Kč žalobce doložil výpisem z účtu. Pro případ prodlení byla v čl. 5 smlouvy sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1% denně z dlužné částky. Smlouva je opatřena elektronickým podpisem žalovaného. Z Dohody o postoupení pohledávek ze dne 22.7.2019, oznámení o postoupení pohledávek ze dne 19.8.2019, poštovního podacího archu, potvrzením o přijetí úplaty soud zjistil, že právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku za žalovaným žalobci. Výzvou před podáním žaloby ze dne 12.3.2021 vč. podacího archu žalobce prokázal, že žalovaného před podáním žaloby vyzval ke splnění dluhu. 5. Po právní stránce soud věc posoudil dle o. z. a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (v tehdy platném znění). 6. Dle § 562 odst. 1 a 2 o.z. je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. 7. Ust. § 419 o.z. uvádí, že je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Naopak kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele Pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 se za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele (§ 420 ods.t 1a 2 o.z.). 8. Ust. § 2395 o.z. uvádí, že se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 2991 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 10. Ust. § 1813 o. z. stanoví, že se má za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Ust. § 1815 o. z. uvádí, že se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. V § 1813an. o.z. je provedena směrnice rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranně formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry), je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno. 11. Z § 1813 o.z. tedy vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 o.z.) a zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tedy taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 12. Pro vyhodnocení nároku žalobce na zaplacení částky uplatněné žalobou je nutné zabývat se platností uzavřené smlouvy o úvěru, a to s přihlédnutím ke shora citovaným ustanovením a ZSÚ. Předně nutno uzavřít, že mezi předchůdcem a žalovaným nebyla platně sjednaná smlouva o úvěru, neboť esenciální náležitostí smlouvy o úvěru je úrok. Ten nebyl mezi účastníky ujednán. Ujednání o úrokové sazbě 0% zcela jistě ustanovení § 2395 o.z. nenaplňuje, neboť smlouva o úvěru je smlouvou úplatnou, kdy při úroku 0% tento pojmový znak absentuje. Žalobci tak přísluší právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 2 498 Kč a zákonný úrok z prodlení dle § 1970 o.z., kdy žalobce prokázal, že předchůdce žalovanému poskytl 2 500 Kč. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. rozsudku. 13. Jelikož smlouva o úvěru byla shledána neplatnou, žalobci nevznikl nárok na zaplacení smluvní pokuty dle čl. 5 smlouvy. Proto soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku II. rozsudku. Pro úplnost soud dodává, že nároku na zaplacení smluvní pokuty by nevyhověl ani při eventuálním posouzení předmětné smlouvy jako smlouvy o zápůjčce. Soud v konstrukci smlouvy při logickém posouzení širších okolností ve svých souvislostech považuje jednání předchůdce pro spotřebitele značně klamavé. Je nelogické, proč obchodní společnost zabývající se poskytováním spotřebitelských úvěrů (skutečnost soudu známa z úřední činnosti), poskytne úvěr s 0% úrokovou sazbou a při 0 Kč poplatku i s 0% RPSN. To se zcela vymyká praxi obdobných společností. V návaznosti s tím, že žalobce v žalobě ani netvrdí, že byla předchůdcem zkoumána úvěruschopnost žalovaného, o tomto nejsou předloženy ani žádné důkazy, se soud domnívá, že předchůdce od samého počátku smluvního vztahu kalkuloval s prodlením žalovaného a uplatněním nároku na smluvní pokutu. Takové jednání je třeba považovat za rozporné s dobrými mravy mající za následek neplatnost takového jednání dle § 580 o.z. 14. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud dle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 142a o.s.ř. Žalobce byl v řízení úspěšný ze 66. 6 %, žalovaný z 33,4 %, žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 33,2 % nákladů řízení žalobce. Náhrada nákladů se skládá ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů na právní zastoupení. Odměna zástupci tedy byla stanovena ve výši 200 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 600 Kč za 3 úkony (převzetí věci, žaloba, předžalobní upomínka) dle § 6, § 7, § 11 odst. 1 a §14b odst