14 C 414/2022-12 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení 11 173,38 Kč s příslušenstvím z titulu nesplaceného úvěru, který byl žalované poskytnut na základě smlouvy uzavřené dne 22.4.2020, [číslo] Smlouvu o úvěru uzavřela se společností [právnická osoba], která následně svou pohledávku postoupila na žalobce. Učinila tak smlouvou o postoupení pohledávky. 2. Žalobce uvedl, že právní předchůdce žalobce poskytl žalované neúčelový hotovostní spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč s pevně stanovenou zápůjční úrokovou sazbou sjednanou na dobu určitou. Žalovaný se zavázal vrátit původnímu věřiteli poskytnutý úvěr zpět spolu s kapitalizovaným úrokem, poplatkem za vyhodnocení úvěru, poplatkem za sjednání úvěru a inkasním poplatkem, tj. v celkové částce 18 592 Kč ve 14 splátkách, kdy první splátka byla splatná do měsíce po podpisu smlouvy. Poslední splátka měla být splatnou 22.6.2021. Žalovaná zaplatila pouze 2 828 Kč. Dluh na jistině je představován částkou 8 588,30 Kč a dlužný úrok činí 706,89 Kč, dlužný poplatek za vyhodnocení úvěru 787,93 Kč a dlužný poplatek za sjednání úvěru 4 154,67 Kč, dlužný inkasní poplatek činí 1 526,21 Kč. Vzhledem k tomu, že se žalovaná ocitla v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu, uplatnil žalobce také právo na zaplacení úroků z prodlení v zákonem stanovené výši od 7.6.2022 do zaplacení. Žalobce dále požaduje náklady na vymáhání v celkové výši 473 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,1% denně z dlužné jistiny od 23.6.2021 do 20.4.2022 v kapitalizované výši 2 585,08 Kč. 3. Ve svém dalším vyjádření pak žalobce uvádí, že řádně posoudil úvěruschopnost žalované podle zákona o spotřebitelském úvěru. 4. Žalovaná se ve věci nevyjádřila. 5. Soud jednal a rozhodoval bez přítomnosti účastníků, když žalobce se omluvil, o odročení nepožádal, žalovaná se na doručené předvolání nedostavila, svou neúčast neomluvila, o odročení nepožádala (ust. § 101 odst.3 o.s.ř.) 6. Aktivní věcnou legitimaci žalobce prokázal smlouvou o postoupení pohledávek. 7. Smlouvou o úvěru ze dne 22.4.2020 prokázal své tvrzení o tom, že mezi právním předchůdcem žalobce, tj. společnost [právnická osoba] a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru. Smlouva o úvěru byla uzavřena ve smyslu ustanovení § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Vzhledem k tomu, že se označená smlouva týká úvěru, jde o smlouvu o finanční smlouvě tak, jak ji definuje ustanovení § 1841 občanského zákoníku. Dle přesvědčení soudu byla žalovaná jako účastník smlouvy a spotřebitel při uzavření smlouvy náležitě seznámena se smluvními podmínkami pro poskytnutí úvěru. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru platnou, vznikla žalované povinnost úvěr žalobci vrátit. Jedná se o poskytnutý úvěr ve výši 10 000 Kč. Pokud se žalovaná ocitla v prodlení s jeho vrácením, vznikl žalobci nárok také na zaplacení úroku z prodlení v zákonem stanovené výši z dlužné jistiny. 8. Soud se dále zabýval platností ujednání vyplývající ze smlouvy o povinnosti žalované zaplatit úrok ve výši 963 Kč a další platby při poskytnutí úvěru. Při hodnocení těchto ujednání soud dospěl k tomu závěru, že požadavek žalobce na zaplacení nákladů v souvislosti s poskytnutím úvěru je nepřiměřený, zakládající významnou nerovnováhu v právech a povinnostech zúčastněných stran. V projednávané věci má soud za to, že ujednání o povinnosti žalované zaplatit sjednaný úrok v celkové výši 963 Kč je přiměřené, neboť se jedná o úrok ve výši 8,25 % ročně. Soud proto dospěl k závěru, že povinností žalované bylo vrátit poskytnutý úvěr včetně sjednaného úroku ve výši 963 Kč. Ohledně zbývajícího požadavku však soud neshledal nárok žalobce důvodný, a to pro jeho nepřiměřenost. 9. S ohledem na stav účastníků, kdy na straně žalobce vystupuje podnikatel a žalovaná je fyzickou osobou – spotřebitelem, je nutné v důsledku posouzení platnosti ujednání obsažených ve smlouvě aplikovat ustanovení § 1810 a následujících občanského zákoníku. 10. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 11. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice Rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musí být posuzována i z hlediska její přiměřenosti podle § 1813 a § 1814 občanského zákoníku. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli, především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání podnikatele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 12. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje hrubý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za něj podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání nepřiměřenosti ujednání je pouze významná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 13. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha„ v rozporu s požadavkem dobré víry“ je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem uctivě a přiměřeně, mohl očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám, nemělo by být zneužíváno. 14. V souzené věci lze dovodit, že ujednání o platbách za poskytnutí úvěru nebylo individuálně sjednáno. Žalovaná neměla reálnou možnost ovlivnit jeho obsah. Podpisem smlouvy se zavázala zaplatit žalobci úrok v celkové výši 963 Kč a dále platby za poskytnutí úvěru částkou 7 629 Kč. Ujednání o platbách za poskytnutí úvěru bylo připraveno stranou žalobce v předtištěné smlouvě o úvěru. To však ještě neznamená, že takové ujednání musí být vždy v rozporu s požadavkem přiměřenosti. 15. Podle § 1815 občanského zákoníku se k nepřiměřenému ujednání nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. Soud zkoumá, zda se k ujednání nepřihlíží z úřední moci. Opačný přístup by potíral význam ochrany spotřebitele. 16. Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že předmětné ujednání o povinnosti žalované zaplatit žalobci náklady za poskytnutí úvěru částkou ve výši 7 629 Kč je nepřiměřené, a proto se k němu nepřihlíží. Nemá žádné právní účinky. Jde o ujednání zdánlivé (§ 551 občanského zákoníku). Žalobci tak pohledávka na zaplacení částky 7 629 Kč nevznikla. 17. S ohledem na shora uvedené a s přihlédnutím k tvrzení žalobce o tom, že žalovaná zaplatila ve prospěch právního předchůdce žalobce 2 828 Kč, uložil soud žalované zaplatit žalobci 8 135 Kč na jistině úvěru a úroku (10 963 Kč – 2 828 Kč), dále 200 Kč náklady na vymáhání (což je dle názoru soudu přiměřená částka) a smluvní pokutu z jistiny 8 135 Kč ve výši 0,1% denně od 23.6.2021 do 20.4.2022. Soud výši jistiny upravil, neboť započetl platbu žalované pouze na jistinu a úrok. Smluvní pokuta byla sjednána platně a žalobce na ni má právo. 18. Soud ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II.) pro nepřiměřenost ujednání obsažených ve smlouvě o úvěru. 19. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, když větší úspěch ve sporu má žalovaný, kterému náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.