210 C 1/2022 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

Žalobce se domáhal zaplacení částky 99.305 Kč s příslušenstvím jako dluhu ze smlouvy o úvěru ze dne 11. 11. 2020, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 75.000 Kč. Žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 83.981 Kč (představované původní jistinou ve výši 70.664,76 Kč a přirostlým úrokem ve výši 10.419,84 Kč), smluvní pokuty ve výši 1.497 Kč a 15.324,12 Kč, náhrady nákladů ve výši 1.400 Kč, zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 59,84 %, respektive 8,25 % ročně. Žalovaný, ač řádně a včas předvolán, se k jednání nedostavil ani nepožádal z důležitého důvodu o odročení jednání, proto soud rozhodoval v jeho nepřítomnosti dle ust. § 101 odst. 3 o.s.ř. a vycházel přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Žalobce vzal žalobu v části úroku zpět, soud proto řízení dle ust. § 96 odst. 1 – 4 o.s.ř. částečně zastavil. Z návrhu na uzavření smlouvy o úvěru / smlouvy o úvěru ze dne 11. 11. 2020 soud zjistil, že žalobce s žalovaným uzavřeli smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalobce žalovanému úvěr ve výši 75.000 Kč, který se žalovaný zavázal uhradit v 36 měsíčních splátkách v celkové částce 162.900 Kč, zápůjční úroková sazba byla sjednána ve výši 59,84 % ročně. Pro případ prodlení se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 499 Kč za prodlení se splátkou delší 30 dnů, účelně vynaložené náklady ve výši 200 Kč u každé splátky a pro případ zesplatnění úvěru se žalovaný zavázal uhradit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně s tím, že souhrn všech smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše úvěru. Dodatkem č. 1 ze dne 12. 11. 2020 se smluvní strany dohodly, že smlouva bude uzavřena prostřednictvím prostředků komunikace na dálku. Žalobce poskytl žalovanému informace pro klienty poskytované zprostředkovatelem úvěru dne 11. 11. 2020 a předsmluvní informace dne 11. 11. 2020 a téhož dne provedl hodnocení klienta (jak bylo zjištěno z formuláře hodnocení klienta, výpisů z účtu, výplatní pásky). Sdělením ze dne 13. 11. 2020 oznámil žalobce žalovanému schválení úvěru se splácením dle přiloženého splátkového kalendáře. Z dokladu o vyplacení úvěru soud zjistil, že žalobce vyplatil žalovanému dne 12. 11. 2020 částku 75.000 Kč. Z karty klienta soud zjistil, že žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, na dluh uhradil pouze pět splátek po 4.525 Kč, tedy celkem 22.625 Kč. Ve výpisu záznamů z registru SOLUS není u žalovaného vedena dlužná částka po splatnosti ani počet splátek. Ve výpisu z nebankovního registru klientských informací (NRKI) je u žalovaného označeno skóre 269. Výzvami ze dne 14. 6. 2021, 13. 7. 2021 a ze dne 12. 1. 2021 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost zesplatnění dluhu. Z oznámení ze dne 18. 7. 2021 soud zjistil, že žalobce pro prodlení s úhradou splátek dluh zesplatnil. Předžalobní výzvou ze dne 3. 1. 2022 vyzval žalobce žalovaného k úhradě dluhu a upozornil jej na možnost soudního vymáhání dluhu. Z výpisu ze seznamu regulovaných a registrovaných subjektů finančního trhu soud zjistil, že žalobce je držitelem povolení k poskytování spotřebitelského úvěru jiného než na bydlení. Po právní stránce soud věc posoudil dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle ust. § 2395 o. z. se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. V souvislosti s uzavíráním smlouvy o úvěru žalobce vystupoval jako podnikatel, žalovaný jako spotřebitel, smlouva o úvěru byla smlouvou spotřebitelskou (ust. § 1810 a násl. o. z.). Jednalo se též o smlouvu uzavřenou adhezním způsobem, viz ust. § 1798 a násl. o. z., žalovaný neměl skutečnou příležitost ovlivnit obsah základních podmínek smlouvy. Žalobce byl silnější stranou právního vztahu. Žalobce za poskytnutí úvěru požadoval zaplacení úroku ve výši 59,84 % ročně. Průměrná výše úrokových sazeb u úvěrů poskytovaných domácnostem na spotřebu byla v době uzavření smlouvy (listopad 2020) ve výši 7,88 % p.a. (viz statistika ČNB úrokových sazeb u korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem v České republice – nové obchody). V souladu s dobrými mravy při sjednávání úroků při peněžité půjčce je takové jednání věřitele, který se při peněžité půjčce \“ spokojí\“ - bez ohledu na to, v jaké situaci se nachází dlužník - s přiměřenou výší úplaty (odměny) za užívání půjčené jistiny a který tedy své volné peněžité prostředky hodlá \“ zhodnotit\“ běžným (obvyklým) způsobem rovněž v případě, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něj obtížné. Nelze totiž přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce a dohodu o úrocích z půjčené částky často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci poskytoval (musel poskytovat) věřiteli nepřiměřené nebo dokonce \“ lichvářské\“ úroky. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Dle citovaného rozsudku jsou nepřiměřené takové úroky, jejichž výše přesahuje (alespoň) trojnásobek obvyklé úrokové míry. Ujednání o úrocích, jejichž výše více jak sedminásobně (sjednaná výše 59,84 % oproti 7,88 %) přesahuje horní hranici obvyklé úrokové míry, je proto zjevně ujednáním v rozporu s dobrými mravy, a proto dle ust. § 588 odst. 1 o. z. ujednáním absolutně neplatným. Z uvedených důvodů soud žalobu v části, ve které se žalobce domáhal smluvního úroku, zamítl. Na tomto závěru nic nemění ani to, že žalobce vzal žalobu v části úroku zpět, neboť na základě absolutně neplatného ujednání nelze požadovat ani nižší plnění. Stejně tak na uvedeném závěru nemění ničeho ani to, že smluvní strany limitovaly maximální přípustnou výši úroku, který přiroste po zesplatnění úvěru, 120 % celkové částky k zaplacení, když i tato limitovaná výše je výší zcela zjevně nepřiměřenou. Soud vzal v řízení za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytl žalovanému úvěr ve výši 75.000 Kč Smlouva o úvěru je z podstaty smlouvou úplatnou, úroky tedy mají být dle ust. § 2395 a ust. § 1802 o.z. plněny, a proto je žalovaný povinen platit úroky alespoň ve výši požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště dlužníka v době uzavření smlouvy, tedy ve výši viz shora. Žalovaný proto byl povinen zaplatit žalobci dlužnou jistinu spolu s úroky ve výši 7,88 % ročně. Od 91. dne prodlení pak ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru stanoví pevnou sazbu úroků ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Protože smluvní strany nesjednaly úroky v nižší výši (tato nižší výše byla určena pomocným kritériem v souladu s ust. § 1802 o.z.) soud žalobci přiznal smluvní úroky v zákonem stanovené výši dle ust. § 122 odst. 4 zákona o spotřebitelském úvěru. Soud proto v souladu s ust. § 1932 odst. 1 o.z. započetl platby žalovaného primárně na úrok, ve zbývající části na jistinu a uložil žalovanému zaplatit žalobci zbývající část dlužné jistiny spolu s úroky ve výši 7,88 % ročně, respektive 8,25 % ročně, a zákonným úrokem z prodlení dle ust. § 1970 o.z. Ve zbývající části požadovaného úroku převyšujícím tuto výši soud žalobu vzhledem k absolutní neplatnosti tohoto smluvního ujednání zamítl (a to i v části kapitalizovaného úroku přirostlého k jistině). Žalobce se dále domáhal zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou splátek, náhrady nákladů za prodlení s úhradou splátek a smluvní pokuty za prodlení s úhradou dlužné částky po zesplatnění. Žalobce sice sankcionuje následky jednoho prodlení několika různými následky, avšak zákon o spotřebitelském úvěru v ust. § 122 takové jednání věřitele aprobuje s tím, že je možné žádat smluvní pokutu i náhradu účelně vynaložených nákladů a nepřiměřená náhrada účelně vynaložených nákladů se v této části považuje za smluvní pokutu a souhrn všech uplatněných smluvních pokut nesmí přesáhnout součin čísla 0,5 a celkové výše spotřebitelského úvěru. Veškeré platby požadované žalobcem v souvislosti s prodlením žalovaného nepřevyšují polovinu jistiny a byly řádně v těle smlouvy ujednány, soud proto v souladu s ust. § 513 o.z. a ust. § 2048 a násl. o.z. uložil žalovanému zaplatit žalobci též náhradu účelně vynaložených nákladů a smluvní pokuty. Celková výše smluvní pokuty však byla snížena, a to tak, že jako základ smluvní pokuty kapitalizované od zesplatnění byla určena částka jistiny po odečtení části kapitalizovaného smluvního úroku, ohledně které byla žaloba zamítnuta. Proto v části smluvní pokuty soud žalobu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je pak odůvodněn ust. § 142 odst. 2 ve spojení s ust. § 146 odst. 2 o.s.ř., kdy žalobce vzal žalobu v nepatrné části zpět a ve zbývající části měl úspěch ze 70 %, žalovaný z 30 %, žalobci proto náleží náhrada nákladů řízení ve výši 40 % nákladů řízení žalo