6 C 199/2022-14 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované vrácení úvěru, která jí byl poskytnut na základě smlouvy o úvěru ze dne 14.3.2018. Uvedl, že na základě uzavřené smlouvy poskytl žalované jistinu ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala podpisem smlouvy vrátit žalobci jistinu ve výši 30 000 Kč a tzv. souhrnný poplatek ve výši 23 100 Kč, vše v pravidelných splátkách po 885 Kč týdně. První splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další do sedmého dne od předchozí splátky. Ve prospěch žalobce dosud uhradila částku 38 930 Kč. Splatnost celé pohledávky nastala k datu 8.5.2019. Od 9.5.2019 je v prodlení se zaplacením předmětného dluhu. 2. Jednalo se o spotřebitelský úvěr, který byl žalované poskytnut po předchozím prověření úvěruschopnosti žalované. Žalovaná se ocitla v prodlení se zaplacením peněžitého dluhu ve výši 14 700 Kč a žalobce předmětnou žalobou uplatnil po žalované zaplacení úroku v zákonem stanovené výši ode dne následujícího po splatnosti dluhu, tj. od 9.5.2019 do zaplacení. 3. Usnesením ze dne 1. června 2022 č. j. 6C 199/2022-9 a č. j. 6C 199/2022-10 soud vyzval žalovanou, aby se ve lhůtě 14 dnů písemně vyjádřila k připojené žalobě a v téže lhůtě soudu sdělila, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Současně byla poučena o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud za to, že s navrženým postupem souhlasí. 4. S ohledem na nečinnost žalované a s přihlédnutím k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud tak učinil a ve věci rozhodl podle § 115a) o.s.ř. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 5. Smlouvou o úvěru [číslo] ze dne 14.3.2018 bylo prokázáno, že mezi účastníky sporu byla platně uzavřena smlouva o úvěru dne 14.3.2018. Na základě této smlouvy žalovaná přijala od žalobce jistinu ve výši 30 000 Kč. Žalovaná se zavázala zaplatit žalobci současně s jistinou souhrnný poplatek ve výši 23 100 Kč Celkem se zavázala vrátit 53 100 Kč v 60ti týdenních splátkách po 885 Kč, přičemž 1. splátka měla být uhrazena nejpozději do 21.3.2018. Ve smlouvě bylo sjednáno, že součástí souhrnného poplatku je úrok ve výši 10 500 Kč, poplatek za zpracování a doručení úvěru ve výši 6 000 Kč a poplatek za hotovostní inkaso ve výši 6 600 Kč. Úrok byl sjednán ve výši 66 % ročně. Smlouva byla uzavřena po předchozím prověření úvěruschopnosti žalované a poskytnutí informací o úvěru, kde byla žalovaná vyrozuměna o tom, že výše RPSN je 195,34 %. 6. Přehledem platební historie žalobce prokázal své tvrzení o tom, že žalovaná v jeho prospěch zaplatila 38 930 Kč, nedoplatek tak činí 14 170 Kč. Předžalobní upomínkou žalobce prokázal, že žalovanou upomínal k zaplacení předmětného dluhu. 7. S ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru (dne 14.3.2018) soud provedl právní hodnocení věci podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a s přihlédnutím k tomu, že se jednalo o spotřebitelský úvěr také podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platnému k datu uzavření smlouvy, když s ohledem na povahu žalované jako klienta právního předchůdce žalobce lze dospět k závěru, že se jednalo o spotřebitelský úvěr, kde na straně věřitele vystupuje společnost, jejíž činnost spočívá v poskytnutí zápůjčky a na straně druhé dlužník fyzická osoba. Pro posouzení platnosti ujednání takové smlouvy je nutné použít ustanovení o závazcích ze smluv uzavíraných se spotřebitelem podle § 1810 a násl. občanského zákoníku. 8. Podle § 2395 občanského zákoníku přenechává smlouvou o úvěru úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1813 občanského zákoníku má se za to, že zakázána jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinnosti stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 1815 občanského zákoníku k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá. 11. V ustanovení § 1813 a následujících je provedena směrnice rady č. 93/13 EHS ze dne 15.4.1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Ujednání spotřebitelských smluv musejí být posuzována i z hlediska jejich přiměřenosti tak, jak je uvedeno shora. Smyslem těchto ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli především v případě jednostranných formulovaných typových smluv a proti nepřiměřenému omezení práv spotřebitelů. Důraz je kladen na transparentnost jednání spotřebitele jako předpokladu svobodného rozhodnutí spotřebitele. Cílem není dosažení rovného postavení stran v právech a povinnostech, předpokladem je pouze výrazná nerovnost v právech a povinnostech navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti. 12. Z § 1813 vyplývá, že při zkoumání významné nerovnováhy jde o zkoumání ekvivalence plnění, zda zde neexistuje druhý (zde významný) nepoměr vzájemného plnění (§ 1796 a § 1793 občanského zákoníku), zda plnění, které spotřebitel získává od podnikatele, odpovídá z hlediska své hodnoty plnění, která za ně podnikatel poskytuje. Relevantní při zkoumání přiměřenosti ujednání je pouze výrazná nerovnováha, tzv. taková, která zhoršuje právní postavení spotřebitele. 13. Soudní dvůr EU dovozuje, že při zkoumání, zda je způsobena nerovnováha (v rozporu s požadavkem dobré víry) je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Při hodnocení přiměřenosti podle směrnice Rady 93/13 EHS (bod 16) je nutné vzít v úvahu sílu vyjednávajících pozic stran. Silnější postavení podnikatele by nemělo vést k neodůvodněným výhodám. Nemělo by být zneužíváno. 14. Pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku se soud zabýval platností jednotlivých ujednání smlouvy o úvěru. Soud přitom vycházel z ustanovení § 1813 a § 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Soud v této souvislosti dospěl k závěru, že úrok z úvěru sjednaný ve smlouvě je nepřiměřený zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch spotřebitele, neboť ujednání o výši úroku neodpovídá obvyklé úrokové sazbě, kterou peněžní ústavy poskytovaly svým klientům v době uzavření smlouvy, a toto ujednání bylo navíc sjednáno ve smlouvě, která byla připravena jako formulář ze strany žalobce. Žalovaná neměla reálnou možnost ovlivnit obsah tohoto ujednání. Jedná se o nepřiměřenou podmínku ve spotřebitelské smlouvě tak, jak vyplývá ze směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 15.4.1993, která je promítnuta v ustanovení § 1813 občanského zákoníku. 15. Žalobce uplatnil předmětnou žalobou po žalované k zaplacení úrok ve výši 66% ročně. 16. Soud shledal ujednání o zaplacení úroku ve smlouvě o úvěru za nemravné – rozporné s dobrými mravy, tudíž neplatné. To však neznamená, že žalobce nemá právo na žádný úrok z poskytnutých peněžních prostředků dle smlouvy o úvěru, neboť smlouva o úvěru v ustanovení § 2395 občanského zákoníku stanoví, že žalovaná se ve smlouvě zavazuje vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit také úroky. Pokud tak sjednané úroky byly neplatné v rozporu s dobrými mravy, nastupuje ustanovení o úrocích podle § 1802 občanského zákoníku, dle něhož nebyly-li úroky sjednány, platí se úroky ve výši stanovené právním předpisem (což v daném případě není) a nejsou-li takto úroky stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. 17. V souzené věci nelze přehlédnout, že na smlouvu o úvěru žalovaná zaplatila 38 930 Kč. Pokud si půjčila 30 000 Kč, nezbývá jí k doplacení ničeho. Zaplacenou částkou žalovaná pokryla i obvyklé úroky, které banky požadují za obdobné úvěry. Soud proto žalobu zamítl. 18. Soud dále neshledal důvodný nárok žalobce na zaplacení úhrady za zpracování úvěru a hotovostní inkaso splátek ve výši 12 600 Kč. Žalobce žádným způsobem nespecifikoval, jak dospěl k výpočtu této částky. Soud jej považuje za nepřiměřený, sjednaný v rozporu s dobrými mravy. Takové ujednání je neplatné. 19. Výrok o náhradě nákladů řízení soud učinil podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu, neboť úspěch ve věci měla žalovaná a té náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.