6 C 337/2022-9 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky ve výši celkem 8 268,70 Kč s příslušenstvím ve výši smluveného úroku a zákonného úroku z prodlení. Uvedl, že předmětný požadavek je součtem dluhů, který vznikl žalovanému z důvodu řádného neplnění podmínek, ke kterým se zavázal podpisem smlouvy o půjčce ze dne 10. 7. 2013, [číslo]. Označená smlouva o půjčce byla uzavřena mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] a žalovaným. Pohledávku vyplývající z citované smlouvy o půjčce včetně příslušenství postoupil právní předchůdce žalobce společnost [právnická osoba] na žalobce smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2018. 2. Žalobce odůvodnil žalobní nárok tím, že smlouva o půjčce [číslo] byla uzavřena 10. 7. 2013 a její nedílnou součástí jsou Smluvní podmínky smlouvy o půjčce otištěné na zadní straně smlouvy (dále jen„ podmínky“). Na základě takto uzavřené smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 74 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Tuto skutečnost žalovaný stvrdil svým podpisem. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se zavázal zaplatit právnímu předchůdci žalobce částku ve výši 76 725 Kč, jež představuje součet kapitalizovaných úroků za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 15 338 Kč, s úrokovou sazbou ve výši 19 % ročně sjednanou v článku 3 smluvních podmínek, odměny za administrativní zpracování půjčky ve výši 17 357 Kč a nákladů za hotovostní inkaso splátek ve výši 44 030 Kč (dále jen poplatek). Celkem se tak zavázal vrátit žalobci 150 725 Kč ve 100 týdenních (sedmidenních) splátkách po 1 508 Kč, přičemž poslední splátka byla stanovena na 10. 6. 2015. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas. Poslední splátku uhradil 18. 7. 2017 Poslední splátka však měla být dle jeho tvrzení zaplacena 10. 6. 2015. Marným uplynutím týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu poslední splátky tak již byl žalovaný v prodlení se všemi sjednanými a neuhrazenými splátkami a právnímu předchůdci žalobci vzniklo právo na uhrazení celé dlužné částky, která činila na dlužné jistině 31 554,85 Kč a na dlužném poplatku 18 801,15 Kč. Po tomto datu žalovaný zaplatil ještě 10 000 Kč. Od uzavření smlouvy o zápůjčce do postoupení pohledávky žalovaný zaplatil 110 369 Kč. Od podpisu smlouvy o postoupení pohledávky uhradil 39 000 Kč Celkem tedy na tento závazek zaplatil 149 369 Kč. Žalobci rovněž vzniklo právo požadovat zákonný úrok z prodlení z dlužné jistiny a to od marného uplynutí týdenní lhůty pro úhradu splátky dlužné částky do zaplacení. 3. Žalobce dále uvedl, že vzhledem k prodlení žalovaného se zaplacením více než jedné ze splátek má žalobce právo na základě smluvního ujednání obsaženého v článku 3 první věty smluvních podmínek ve spojení s článkem 11 smluvních podmínek právo na úhradu úroků za půjčené peněžní prostředky ve výši 19 % ročně z dlužné nesplacené jistiny ve výši 25 823,66 Kč ode dne uplynutí lhůty sjednané pro úhradu poskytnuté splátky úvěru. Uvedl, že však požaduje tento nárok od 30. 7. 2017 do 14. 6. 2018 a kapitalizovaný úrok z dlužné jistiny v aktuální výši s přihlédnutím k dílčím platbám od žalovaného od 15. 6. 2018 do 21. 2. 2022. Dále požadoval úrok 19 % z jistiny 8 268,70 od 22. 2. 2022 do zaplacení. 4. Žalobce uplatnil podanou žalobou po žalovaném dále zaplacení dlužné jistiny ve výši 8 268,70 Kč, kapitalizovaných úroků ve výši 16 001,82 Kč (tj. úrok ve výši 19 % z dlužné jistiny jak je uvedeno v bodě 3. tohoto rozsudku, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 6 779,74 Kč (tj. úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny od 26. 7 2017 do 14. 6. 2018, úroku z prodlení v zákonné výši 8,05 % ročně z dlužné jistiny ve výši 8 268,70 Kč od 22 2 2022 do zaplacení. 5. Usnesením ze dne 20. 9. 2022 č. j. 6 C 337/2022-6 a 6 C 337/2022-7 soud vyzval žalovaného, aby se vyjádřil k připojené žalobě ve lhůtě 14 dnů od doručení žaloby a v téže lhůtě, aby soudu sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Žalovaný byl poučen o tom, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání, bude soud předpokládat, že s takovým procesním postupem souhlasí. Žalovaný se k podané žalobě na výzvu soudu nevyjádřil. Nesdělil soudu, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. 6. S ohledem na shora uvedené a s přihlédnutím k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud tak učinil podle § 115a) o.s.ř. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 7. Předně je třeba uvést, že pro právní hodnocení věci je nutné použít zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném do 31.12.2013, a zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, platný k datu uzavření smlouvy o půjčce, tj. k datu 10. 7. 2013 (viz přechodné ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). 8. Podle § 657 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit mu po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 9. Podle § 52 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé dodavatel. 10. Podle § 55 odst. 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce druhého ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. 11. Podle § 56 odst. 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 12. V této souvislosti je nutné poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, podle kterého v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na něž spotřebitel připojuje svůj podpis). V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu u některých ujednání o spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv, vykládat pro spotřebitele co nejpříznivěji (§ 51 a následujících obč. zák. č. 40/1964 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013). Princip autonomie a vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedlnosti. Zcela jasně je to patrné na ustanovení § 56 odst. 1 obč. zák., kde je uvedeno, že spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. V tomto ustanovení je uvedeno, že smluvní podmínka, která nebyla individuálně sjednána, je považována za nepřiměřenou, jestliže v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy v neprospěch spotřebitele. 13. Z ustanovení § 6 zákona č. 145/2010 Sb., ve znění platném k datu 10. 7. 2013 a přílohy č. 3 k tomuto zákonu, vyplývá, že smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formou a musí obsahovat minimálně všechny informace, které stanoví příloha č. 3 k zákonu o spotřebitelském úvěru. Jedná se o takové informace, které jsou podstatné pro uzavření smlouvy o úvěru, proto musí být obsahem smlouvy samotné, nikoli až v dalších souvisejících dokumentech, například ve všeobecných obchodních podmínkách, jak vyplývá z citovaného nálezu ústavního soudu. Informace ve smlouvě je třeba uvést jasným, výstižným a zřetelným způsobem a jedná se o požadavek, který je třeba vnímat jako kvalitativní doplněk obecných požadavků na srozumitelnost a určitost právního jednání (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb.). Tento požadavek má rovněž zajistit dostatečnou čitelnost, přehlednost a logické uspořádání textu tak, aby se v něm průměrný spotřebitel bez potíží orientoval. Ne každé právní jednání, které je srozumitelné a určité je zároveň učiněné jasným, výstižným a zřetelným způsobem. 14. Z § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. vyplývá, že pokud smlouva o spotřebitelském úvěru neobsahuje informace vyplývající z přílohy č. 3 k tomuto zákonu jasným, výstižným a zřetelným způsobem, neznamená to neplatnost smlouvy jako celku. 15. V případě, kdy smlouva neobsahuje potřebné informace o poskytnutém úvěru, nastávají důsledky zakotvené v § 8 zákona o spotřebitelském úvěru. Sankcí za náležité nesplnění informační povinnosti stanovených v § 6 zákona o spotřebitelském úvěru je to, že se spotřebitelský úvěr