6 C 405/2021-43 — Okresní soud v Ústí nad Orlicí

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalovaném zaplacení nesplacených úvěrů, které mu byly poskytnuty ze strany právního předchůdce žalobce, to je [právnická osoba], na základě smlouvy o půjčce [číslo] ze dne 11.1.2007 a na základě smlouvy o půjčce ze dne 27.9.2006 [číslo]. Uvedl dále, že původní věřitel společnost [právnická osoba] postoupila pohledávky z obou smluv na žalobce Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18.12.2020, a to s účinností k datu 5.1.2021. Postoupení pohledávky bylo žalovanému písemně oznámeno dopisem zaslaným doporučeně. Z této skutečnosti dovozuje žalobce svou procesní legitimaci. 2. V průběhu řízení vzal žalobce žalobu zpět ohledně pohledávky vzniklé z titulu smlouvy o půjčce uzavřené dne 27.9.2006 pod [číslo]. Učinil tak podáním ze dne 26.7.2022. Soud proto ohledně tohoto požadavku řízení zastavil tak, jak je uvedeno ve výroku I. shora. Soud tak učinil podle § 96 odstavec 1, 2 občanského soudního řádu. 3. Žalobce setrval na svém požadavku na zaplacení pohledávky z titulu smlouvy uzavřené dne 11.1.2007 pod [číslo]. Uvedl, že požaduje po žalovaném zaplacení dlužné částky ve výši 10 176 Kč sestávající se z dlužné jistiny ve výši 6 000 Kč a dlužné částky souhrnného poplatku ve výši 4 176 Kč, dále kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 11 141,39 Kč a úroku z prodlení z celkové dlužné částky 10 176 Kč od 19.12.2020 do zaplacení v zákonem stanovené výši. 4. Žalobce uvedl, že podle smlouvy ze dne 11.1.2007 poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému peněžní prostředky ve výši 6 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Tuto skutečnost žalovaný stvrdil podpisem smlouvy. V souvislosti s poskytnutou půjčkou se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce i souhrnný poplatek ve výši 4 176 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu poskytnuté půjčky a souhrnného poplatku se zavázal uhradit v 53 týdenních (sedmidenních) splátkách po 192 Kč, přičemž poslední byla stanovena na 17.1.2008. Ke dni 4.6.2007 činila dlužná jistina částku 6 000 Kč a souhrnný dlužný poplatek 4 176 Kč. Po tomto datu nebylo ze strany žalovaného na pohledávku ničeho zaplaceno. 5. Žalobce vyčíslil úrok z prodlení v kapitalizované výši částkou 11 141,39 Kč. Uvedl, že se jedná o úrok z prodlení v zákonné výši počítaný z dlužné jistiny, to je z částky 10 176 Kč od 12.6.2007, to je od marného uplynutí týdenní (sedmidenní) lhůty pro úhradu zbývající dlužné částky, do 18.12.2010. 6. Šetřením soudu ve věci bylo zjištěno, že žalovaný je státním příslušníkem [země]. Z přiložené smlouvy o půjčce bylo zjištěno, že i v době jejího podpisu uvedl jako svou korespondenční adresu adresu trvalého bydliště, to je [anonymizováno]. [příjmení] [číslo], [příjmení]. 7. Usnesením ze dne 17. května 2022, číslo jednací 6 C 405/2021-24 a číslo jednací 6 C 405/2021-25 soud vyzval žalovaného, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení písemně vyjádřil k podané žalobě a v téže lhůtě soudu sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání. Soud rovněž podle článku 26 nařízení Evropské unie číslo 1215/2012 vyzval žalovaného, aby se případně vyjádřil k mezinárodní příslušnosti procesního soudu. 8. Citovaná usnesení a poučení podle článku 26 nařízení EU 1215/2012 byla žalovanému doručena prostřednictvím Okresného súdu [příjmení]. Označené listiny byly žalovanému doručeny 17.6.2022. Žalovaný se ve stanoveném termínu k žalobě ani k procesnímu postupu soudu nevyjádřil. Nenamítl jeho mezinárodní příslušnost. 9. S ohledem na nečinnost žalovaného a s přihlédnutím k tomu, že žalobce souhlasil s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, soud tak učinil podle § 115a občanského soudního řádu. Při rozhodování vycházel z obsahu spisu a předložených listinných důkazů. 10. Soud se nejprve zabýval svou mezinárodní příslušností a dospěl k závěru, že je příslušným k projednání věci, neboť předmětem sporu je závazek ze spotřebitelské smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 11.1.2007. Soud zjistil, že se žalovaný na území České republiky nezdržuje a nebyly zjištěny žádné informace o majetku žalovaného nebo o jeho zaměstnání v České republice. Soud dovodil, že je nutné postupovat podle nařízení Rady (ES) číslo 1215/2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, a to oddílu 1 článku 5 odstavec 1, z něhož vyplývá, že osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být u jiného členského státu žalována pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2-7 této kapitoly. Podle oddílu 2 článku 7 osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována mimo jiné, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nárok ze smlouvy u soudu místa, kde závazek, o němž se jedná, měl být splněn. Podle článku 7 odstavec 1 písmeno b) se pro účely tohoto ustanovení rozumí místem plnění závazku v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty. 11. V posuzovaném případě byl žalovanému poskytnut úvěr, který nebyl účelově vázán. Předmětná smlouva proto není smlouvou spotřebitelskou podle článku 15 a následujících uvedeného nařízení. Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší soud České republiky, například v rozhodnutí 32 Cdo 1318/2011 nebo 32 Cdo 1826/2011, případně 33 Cdo 1715/2014 Nejvyšší soud dovodil, že pojem služba ve smyslu článku 7 odstavec 1 písmeno b) citovaného nařízení je třeba vykládat jako činnost vykonávanou ve prospěch jiné osoby, a to za úplatu. Poskytnutí úvěru lze považovat za činnost vykonávanou za úplatu. 12. Právní předchůdce žalobce vykonává činnost na území České republiky. Služba ve formě úvěru byla žalovanému poskytnuta na území České republiky. Závazek ze smlouvy o úvěru měl být splněn na území České republiky, proto je dána mezinárodní příslušnost soudu České republiky. Vzhledem k tomu, že závazek měl být splněn v obvodu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, je dána i jeho místní příslušnost. 13. Právní hodnocení věci soud učinil podle hmotného práva České republiky. S ohledem na postavení smluvních stran, kdy žalovaný byl v pozici spotřebitele, je nutné použít hmotného práva dle nařízení Evropského parlamentu a Rady ES číslo 593/2008, o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) článek 4 odstavec 1 písmeno b), který stanoví, že smlouva o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služby obvyklé bydliště, pokud nedošlo k volbě práva stranami. Ve všeobecných obchodních podmínkách smlouvy o půjčce je uvedeno, že smlouva a vztahy z ní vyplývající se řídí občanským zákoníkem číslo 40/1964 Sbírky, občanský zákoník, avšak smluvní podmínky nejsou podepsány smluvními stranami, tudíž nelze k volbě práva přihlížet. 14. S ohledem na datum uzavření smlouvy (11.1.2007) je nutné použít zákon číslo 40/1964 Sbírky, občanský zákoník, ve znění platném do 31.12.2013 a zákon číslo 321/2001 Sbírky, o spotřebitelském úvěru, ve znění platném k datu uzavření smlouvy, to je 11.1.2007 (viz přechodné ustanovení § 3028 odstavec 3 zákona číslo 89/2012 Sbírky, občanský zákoník). 15. Podle § 657 zákona číslo 40/1964 Sbírky, občanského zákoníku, přenechává smlouvou o půjčce věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit mu po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. 16. Podle § 52 odstavec 1 zákona číslo 40/1964 Sbírky, občanského zákoníku, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák.), spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé dodavatel. 17. Podle § 55 odstavec 1 obč. zák. smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje nebo jinak zhoršit své smluvní postavení. Podle odstavce druhého ujednání ve spotřebitelských smlouvách podle § 56 jsou neplatná. 18. Podle § 56 odstavec 1 občanského zákoníku spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. 19. V této souvislosti je nutné poukázat na nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.11.2013, spisové značky I. ÚS 3512/11, podle kterého v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na něž spotřebitel připojuje svůj podpis). V pozitivním právu se ochrana spotřebitele promítá například do podoby vyšší informační povinnosti dodavatele, do práva spotřebitele odstoupit od smlouvy, do podoby zákazu u některých ujednání o spotřebitelských smlouvách či do podoby příkazu, v pochybnostech o významu spotřebitelských smluv, vykládat pro spotřebitele co nejpříznivěji (§ 51 a následujících obč. zák. číslo 40/1964 Sbírky, ve znění platném do 31.12.2013). Princip autonomie a vůle a princip rovnosti je doplňován a korigován principem ekvity či spravedl