7 C 123/2021-20 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobce uvedl, že dne 10. 1. 2019 uzavřel žalovaný s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), Smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění Smlouvy o úvěru téhož čísla, jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky Smlouvy o úvěru. Smlouvu žalovaný uzavřel v místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru spol. [právnická osoba], IČ: [číslo], kde zároveň při podpisu smlouvy obdržel požadovanou výši jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, což stvrdil podpisem smlouvy. Na základě uzavřené smlouvy tedy [právnická osoba] poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se, jak vyplývá z části Smlouvy nazvané Podmínky úvěru, řádku Celková splatná částka, zavázal [právnická osoba] vrátit částku 30 750 Kč spolu s příslušenstvím do 9. 2. 2019. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Tímto mu vznikla povinnost zaplatit [právnická osoba] smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné jistiny, a to za každý den prodlení, jak je uvedeno ve druhém odstavci třetí strany Smlouvy, a zároveň dle téhož odstavce Smlouvy povinnost zaplatit paušální náhradu výdajů spojených s upomínáním, především za odeslání písemných upomínek žalovanému. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 s účinností ke dni 28. 8. 2020 převedena na žalobce, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 8. 9. 2020. Z výše uvedeného dovozuje žalobce svou aktivní procesní legitimaci. 2. Následně vzal žalobce svou žalobu částečně zpět, když o zastavení řízení co do částky 18 100 Kč (smluvní pokuta ve výši 12 500 Kč a kapitalizovaný úrok ve výši 5 600 Kč) bylo rozhodnuto usnesením zdejšího soudu č. j. 7 C 123/2021-16 ze dne 20. 9. 2021. 3. Žalovaný se k věci nevyjádřil. 4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a o. s. ř., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí. 5. Po provedeném řízení soud zjistil ze smlouvy u úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a Obchodních podmínek smlouvy o úvěru, že žalovaný s právním předchůdcem žalobce, společností [právnická osoba], [IČO] (dále jen„ [anonymizováno]“), uzavřel Smlouvu o úvěru [číslo] platnou a účinnou ve znění Smlouvy o úvěru téhož čísla, jejíž nedílnou součástí byly Obchodní podmínky Smlouvy o úvěru. Smlouvu žalovaný uzavřel v místě obchodní sítě zprostředkovatele úvěru spol. [právnická osoba], IČ: [číslo], kde zároveň při podpisu smlouvy obdržel požadovanou výši jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč, což stvrdil podpisem smlouvy. Na základě uzavřené smlouvy tedy [právnická osoba] poskytla žalovanému částku ve výši 20 000 Kč, přičemž žalovaný se, jak vyplývá z části Smlouvy nazvané Podmínky úvěru, řádku Celková splatná částka, zavázal [právnická osoba] vrátit částku 30 750 Kč spolu s příslušenstvím do 9. 2. 2019. Žalovaný však sjednanou částku neuhradil řádně a včas. Pohledávka za žalovaným byla následně na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020 s účinností ke dni 28. 8. 2020 převedena na žalobce, přičemž změna v osobě věřitele byla žalovanému oznámena přípisem ze dne 8. 9. 2020. 6. Žalovaný, a to na rozdíl od žalobce, nejednal při uzavření úvěrové smlouvy ze dne v rámci své podnikatelské činnosti nebo samostatného výkonu svého povolání (§ 3 písm. a) a b) zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění zákona č. 43/2013 Sb.). Uplatní se tedy právní úprava zakotvená v § 9 odst. 1 tohoto zákona. 7. Podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, (…), povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná. 8. Podle § 580 odst. 1 o.z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 o.z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o.z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. 11. Podle § 2993 o.z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Podle § 1879 občanského zákoníku věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi). 13. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015, odst. 26, vyplývá, že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka, když je nutno náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje takovou obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutou půjčku dohodnutým způsobem. 14. Žalobce této povinnosti nedostál. 15. Žalobce tedy nesplnil povinnost posoudit schopnost žalovaného splácet úvěr, který je zároveň spotřebitelským úvěrem ve smyslu § 1 ZosÚ s odbornou péčí, pročež nemohl učinit ani odpovídající závěr o jeho úvěruschopnosti a nezbývá, než dospět k závěru o neplatnosti této smlouvy o úvěru, která je podle § 39 obč. zák. neplatností absolutní. Žalobci tak nelze přiznat požadovaný úrok, ani smluvní pokutu. Je-li hlavní závazek neplatný, je neplatným také ujednání o smluvní pokutě, jako závazek jeho plnění zajišťující. 16. Byly-li však na základě neplatné smlouvy o úvěru poskytnuty žalovanému peněžní prostředky ve výši 25 000 Kč, pak má žalobce nárok na vydání bezdůvodného obohacení v této výši, když žalovaný neuhradil ničeho, a to od doby, kdy žalobce vyzval žalovaného k zaplacení. Zároveň má nárok i na zákonný úrok z prodlení dle § 1970 a násl. o.z. ve výši dle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 17. Co se nákladů řízení týká, pak soud rozhodl podle § 142 odst. 1,2 o.s.ř. podle zásady úspěchu ve věci. Problematiku nákladů řízení však posoudil komplexně s ohledem na celý uplatněný nárok, kdy požadované úrokové příslušenství a smluvní pokuta, dosahují takové výše, že výsledek řízení lze posoudit jako neúspěch žalovaného (resp. žalovaný vzal částečně v průběhu řízení žalobu zpět). Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (když žalované prokazatelně žádné náklady se řízením spojené nevznikly).