18 C 111/2023-40 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalovanému uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 12 377,72 Kč s příslušenstvím, kterou byl žalovaný povinen zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaný podle tvrzení žalobkyně porušil svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatil úvěr, který mu byl poskytnut. 2. Žalovaný se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřil. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinil v řízením spornými. 3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. V rozsahu podle výroku I. byla žaloba pro chování žalovaného vzata zpět, a proto soud rozhodl o částečném zastavení řízení podle § 96 o. s. ř. 5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 6. Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 14. 1. 2021 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému revolvingový úvěr do limitu 15 000 Kč. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly rovněž úvěrové podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran. Součástí smlouvy byly dále informace o žalovaném, zejména, že je svobodný, má střední vzdělání, bydlí ve vlastním bydlení, je zaměstnán s příjmem 19 500 Kč, a to vše, aniž by bylo uvedeno, z jakých dokumentů byly tyto údaje čerpány, resp. ověřeny (smlouva o úvěru a úvěrové podmínky). Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta kromě výše uvedeného plyne, že žalovaný již splácí jiné společnosti 4 000 Kč, a dále, že byly provedeny lustrace osoby žalovaného. Ani z tohoto dokumentu není zřejmé, z čeho byly dané informace čerpány (potvrzení o provedení ověření bonity). Z úvěrové zprávy plyne, že žalovaný měl jeden existující úvěr (úvěrová zpráva). Z interního výpisu žalobkyně je zřejmý průběh úvěrového vztahu, zejména, že žalovaný čerpal celkem 33 310 Kč a výše úhrad žalovaného do podání žaloby činila celkem 27 078,82 Kč, což odpovídá žalobním tvrzením. Po podání žaloby žalovaný uhradil celkem 3 112 Kč (výpisy čerpání, splátek a úhrad). Žalovaný byl k plnění dluhu vyzván výzvou žalobkyně a následně i právního zástupce žalobkyně (výzva žalobkyně z 10. 11. 2022 a předžalobní výzva z 1. 12. 2022 a potvrzení o odeslání). 7. Žalovaný má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu, dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 8. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 9. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalovaného posouzena řádně nebyla. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobkyně neuvedla, z čeho konkrétně byly jí tvrzené informace získány a především ověřeny. V potvrzení o provedení ověření i ve smlouvě jsou sice určité údaje uvedeny, ale vůbec není zřejmé, jak byly dané informace získány, a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace pouze sdělené žalovaným. Žalobkyně sice obsáhle argumentuje svými statistickými modely, nicméně jestliže není doložena správnost vstupních údajů, nemají jakékoli úvahy o těchto modelech význam. Jinými slovy, jestliže věřitel žádným způsobem neprověřil správnost uvedených příjmových poměrů žalovaného a dále se v podstatě vůbec nezabýval výdajovou stránkou majetkových poměrů žalovaného, tj. nevyžádal si od žalovaného žádné doklady o jeho příjmech, např. pracovní smlouvu nebo výplatní pásky, doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných příjmech a výdajích žalovaného. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje ve svém modelu, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Přehlédnout v dané souvislosti nelze ani to, že žalovaný již splácel 4 000 Kč (cca 20 % jeho deklarovaného příjmu). K této částce žalobkyně následně uvedla, že nešlo o splátky, ale náklady na domácnost, což je však v přímém rozporu s doloženým potvrzením o provedení ověření bonity. I tato skutečnost dokládá zjevnou nedůslednost žalobkyně při ověřování a evidenci vstupních dat od žalovaného. Způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalovaného, je tedy pro soud nepřezkoumatelný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalovaného, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou ani výdajovou stránkou žalovaného, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalovaného úvěr splatit. 10. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. 11. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. 12. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 3 119,18 Kč (byla předána částka 33 310 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 30 190,82 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalovaného, které je povinen dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. Ve zbytku byla žaloba s ohledem na výše uvedené zamítnuta jako nedůvodná, a to včetně požadovaných nákladů na vymáhání, kdy podle názoru soudu je nepřípustné v daném ohledu takovým způsobem přenášet na spotřebitele interní náklady žalobkyně včetně např. podílu na provozu budovy žalobkyně a údržbě interního systému. Jde o provozní náklady, které mohou být započítány v ceně poskytnuté služby. 13. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. [spis