18 C 173/2023-38 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 68 800 Kč s příslušenstvím z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. 3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 5. Původní věřitel a žalovaná uzavřeli dne 23. 4. 2020 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které byl žalované poskytnut úvěr ve výši 40 000 Kč. Daný úvěr se žalovaná zavázala splatit do 80 týdnů, a to spolu s částkou 37 600 Kč (smlouva o úvěru). V žádosti o úvěr žalovaná uvedla, že je rozvedená, bez základního vzdělání, žije se spolubydlící, má jedno nezaopatřené dítě, je zaměstnána na dobu určitou. V žádosti je uvedeno, že příjem žalované i s připočtením podpory činí 21 578 Kč a její výdaje činí celkem 10 200 Kč Tyto údaje byly ověřeny z výplatních pásek a složenek ohledně příjmů (karta zákazníka). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nezpochybnila, uhradila žalovaná na tento svůj závazek celkem 8 800 Kč. 6. Původní věřitel postoupil pohledávku za žalovanou ve prospěch žalobkyně, o čemž byla žalovaná vyrozuměna ze strany postupitele (postupní smlouva a seznam pohledávek, oznámení o postoupení, potvrzení o odeslání, potvrzení o úhradě). Žalovaná byla následně vyzvána k plnění právním zástupcem žalobkyně (předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). 7. Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, plyne právní názor, že k řádnému s odbornou péčí, náležitému a úplnému přezkoumání úvěruschopnosti žalovaného stačilo, že listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl jakožto věřitel k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce. 8. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 9. Žalobkyně prokázala notifikační úkon postupitele ohledně postoupení pohledávky z původního věřitele na současnou žalobkyni coby postupníka. Žalobkyni tak lze hodnotit jako osobu aktivně legitimovanou k vymáhání pohledávky v řízení před soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 20 Cdo 484/2022). 10. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 11. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Úvodem soud uvádí, že jako nepřípadný hodnotí odkaz žalobkyně na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, neboť jmenovaný soud rozhodoval ve věci smlouvy uzavřené za účinnosti zákona č. 145/2010 Sb. Pro danou věc je však relevantní ZSÚ, který v § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 4 výslovně ukládá povinnost tyto dokumenty uchovávat. Jestliže žalobkyně kopie dokladů nemá, vede to k tomu, že soud nemůže čerpat skutkové poznatky přímo z listin, které mají tvrzené skutečnosti dokládat, a nemůže si tak ani učinit celkový obraz o ekonomické situaci žalované před poskytnutím spotřebitelského úvěru. I kdyby měla zákaznická karta prokazovat, že předmětné listiny žalovaná předložila, nemůže prokazovat jejich obsah, a tím tedy ani nemůže prokazovat, zda původní věřitel dostál svým povinnostem podle ZSÚ. 12. Co se týče příjmové stránky, je v kartě uvedena velmi nízká mzda, která plyne z pracovního poměru uzavřeného navíc pouze na dobu určitou, přičemž soudu nebyly předloženy dokumenty, z nichž by mohl uvedené údaje ověřit. Cca 30 % deklarovaného příjmu pak měla tvořit státní podpora. V kartě je dále uvedeno, že žalovaná bydlela se spolubydlící osobou a že její náklady na bydlení činí 2 500 Kč, což mělo být doloženo (opět soudu nepředloženým) čestným prohlášením s blíže neurčitým obsahem. Takto nízká částka jako celkové náklady na bydlení dospělého člověka se však soudu jeví jako objektivně nereálně nízká. Původní věřitel pak především dostatečným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, tj. nevyžádal si od žalované doklady o výši jejích plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalovaná v dané souvislosti nedoložila ani výpisy z účtu. V daném ohledu se tak věřitel spolehl na ničím nedoložené částky uvedené žalovanou, neboť z karty plyne, že věřitel si žádné doklady ohledně výdajů žalované nevyžádal (měly být předloženy jen výplatní pásky a složenky ohledně příjmů). Zároveň věřitel ani nezohlednil, že v domácnosti žalované bylo jedno nezaopatřené dítě. Ze všech shora uvedených okolností plyne, že původní věřitel neměl dostatek podkladů pro to, aby teprve na jejich základě mohl získat představu o reálných příjmech a výdajích žalované a aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. Původní věřitel proto měl s ohledem na shora uvedené okolnosti věnovat faktické finanční situaci žalované mnohem důslednější pozornost, neboť se nabízela důvodná pochybnost o reálné schopnosti žalované vytvořit si dostatečnou rezervu na splátky tohoto úvěru. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. 13. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo. 14. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. 15. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 31 200 Kč (byla předána částka 40 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 8 800 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. 16. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvi