18 C 186/2023-46 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 23 198,86 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. 3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 5. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 31. 5. 2022 smlouvu o spotřebitelském revolvingovém úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr do limitu 21 490 Kč. Součástí obsahu smluvní dokumentace byly rovněž úvěrové podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran. Součástí smlouvy byly dále informace o žalované, zejména, že je svobodná, má základní vzdělání, bydlí u rodičů, je zaměstnána s příjmem 13 500 Kč, a to vše, aniž by bylo uvedeno, z jakých dokumentů byly tyto údaje čerpány, resp. ověřeny (smlouva o úvěru a úvěrové podmínky). Z potvrzení o provedení ověření bonity klienta kromě výše uvedeného plyne, že měsíční výdaje domácnosti žalované činí 500 Kč a že byly provedeny lustrace osoby žalované. Ani z tohoto dokumentu není zřejmé, z čeho byly dané informace čerpány (potvrzení o provedení ověření bonity). Z úvěrové zprávy plyne, že žalovaná měla jeden existující úvěr (úvěrová zpráva). Z interního výpisu žalobkyně je zřejmý průběh úvěrového vztahu, zejména, že žalovaná čerpala celkem 32 007 Kč a výše úhrad žalované činila celkem 12 495 Kč, což odpovídá žalobním tvrzením (výpisy čerpání, splátek a úhrad). Z výpisu z účtu žalované plyne, že výdaje žalované za květen činí cca 9 000 Kč a její příjem od zaměstnavatele činil 5 751 Kč, v dubnu činil její příjem 3 779 Kč a v březnu 2 679 Kč. Žalovaná byla k plnění dluhu vyzvána výzvou žalobkyně a následně i právního zástupce žalobkyně (výzva žalobkyně z 15. 3. 2023 a předžalobní výzva z 13. 4. 2023 a potvrzení o odeslání). 6. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 7. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalované posouzena řádně nebyla. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobkyně neuvedla, z čeho konkrétně byly všechny jí tvrzené informace získány a ověřeny. V potvrzení o provedení ověření jsou sice určité údaje uvedeny, ale není zřejmé, jak byly dané informace získány a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace sdělené žalovanou. Žalobkyně sice obsáhle argumentuje svými statistickými modely, nicméně jestliže není doložena správnost vstupních údajů, nemají jakékoli úvahy o těchto modelech význam. Jinými slovy, jestliže věřitel dostatečným způsobem neprověřil správnost příjmových poměrů žalované a dále se nezabýval detailně výdajovou stránkou majetkových poměrů žalované, tj. nevyžádal si od žalované relevantní doklady o příjmech, např. pracovní smlouvu nebo výplatní pásky, či doklady o výši plateb za bydlení, nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných příjmech a výdajích žalované. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Žalovaná navíc měla další kontokorentní úvěr z roku 2021. Dále soud uvádí, že způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalované je pro soud nepřezkoumatelný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalované, které nemůže být samo o sobě dostačující. Je sice pravdou, že žalobkyně doložila výpis z účtu žalované, nicméně z něj nevyplývá výše příjmu deklarovaná v potvrzení, tedy 13 500 Kč (ve výpisu jsou uvedeny částky 5 751 Kč, 3 779 Kč a 2 679 Kč). Ani při připočtení výživného pak skutečná výše příjmu žalované nedosahuje deklarované výše 13 500 Kč, což je příjem, který je i tak pro dospělého člověka velmi nízký. Výše výdajů žalované za květen pak činí cca 9 000 Kč, z čehož při porovnání s příjmy plyne, že již tehdy žalovaná své finance musela zvládat jen velmi obtížně, pokud vůbec (již měla úvěr a v květnu si brala další). Dále z toho plyne, že částka 500 Kč uvedená jako výdaje domácnosti v potvrzení rovněž neodpovídá realitě. Skutečnost, že žalobkyně měla k dispozici výpis z účtu žalované, sama o sobě nic nevypovídá o tom, zda a jak žalobkyně plnila své zákonné povinnosti při poskytnutí úvěru, což je ostatně doloženo již tím, že údaje v potvrzení neodpovídají obsahu výpisu z účtu. Žalobkyně měla s ohledem na všechny tyto okolnosti věnovat faktické finanční situaci žalované mnohem důslednější pozornost. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou ani výdajovou stránkou žalované, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. 9. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, a proto byla v tomto ohledu žaloba zamítnuta, a to včetně požadovaných nákladů na vymáhání, kdy podle názoru soudu je nepřípustné v daném ohledu takovým způsobem přenášet na spotřebitele interní náklady žalobkyně. Jde o provozní náklady, které mohou být započítány v ceně poskytnuté služby. Co se týče upomínání žalované, tak žalobkyni přísluší náhrada za předžalobní výzvu. 10. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. 11. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 19 512 Kč (byla předána částka 32 007 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 12 495 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. 12. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje souk