18 C 197/2023-37 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni částku 16 200 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila poskytnutou zápůjčku. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. 3. Soud podle § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 5. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 12. 1. 2021 smlouvu o zápůjčce, na základě které byla žalované poskytnuta částka 15 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit spolu s poplatkem 3 900 Kč. Součástí obsahu smlouvy byly rovněž obchodní podmínky, které blíže upravovaly práva a povinnosti smluvních stran (smlouva o zápůjčce, obchodní podmínky). Zápůjčka byla žalované poskytnuta na její účet, z něhož žalovaná předtím provedla kontrolní platbu ve výši 1 Kč (potvrzení o platbách a sdělení banky). Žalovaná byla následně vyzývána k plnění žalobkyní i výzvou právní zástupkyně žalobkyně (upomínky, předžalobní výzva a podací lístek). Při uzavření smlouvy zkoumala žalobkyně příjmy žalované, které byly doloženy výplatními lístky, a dále žalovanou lustrovala v centrální evidenci exekucí (výplatní lístky, lustrace). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nezpochybnila, uhradila žalovaná na danou smlouvu celkem 12 700 Kč. 6. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2390 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 7. Soud dospěl k závěru, že smlouva je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. Hodnocení úvěruschopnosti žadatele o úvěr přitom vyžaduje porovnání zjištěných příjmů se zjištěnými výdaji; pouhé zkoumání jedné z těchto složek k řádnému posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr nestačí. Stanoví-li věřitel výdaje pouze na základě ekonomického modelu, aniž by dlužníka vedl k doložení konkrétních údajů, nezkoumal výdajovou stránku žadatele řádně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2023, sp. zn. 33 ICdo 126/2022). Věřitel při posouzení úvěruschopnosti žalovaného nepostupuje s odbornou péčí, která předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Porušení povinnosti věřitele při posouzení úvěruschopnosti dlužníka je dáno již tím, že si údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti neobstaral a spoléhal pouze na statistické údaje, aniž zohlednil konkrétní poměry žadatele o úvěr (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022). 8. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost spotřebitele posouzena řádně nebyla. Co se týče příjmové stránky, ta byla doložena výplatními lístky. Věřitel však dostatečným způsobem neprověřil výdajovou stránku majetkových poměrů žalované, tj. nevyžádal si od žalované doklady o výši jejích plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje. Žalovaná v dané souvislosti nedoložila ani výpisy z účtu či nájemní smlouvu. V daném ohledu se tak věřitel spolehl na ničím nedoložené částky uvedené žalovanou, neboť z vyjádření věřitele plyne, že věřitel si žádné doklady ohledně výdajů žalované nevyžádal a že výdaje žalované byly zjišťovány pouze na základě dotazů, což je i podle shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu nedostatečné. Zároveň věřitel ani nezohlednil, že v domácnosti žalované bylo jedno nezaopatřené dítě. Jako irelevantní soud hodnotí zmínku o sdílení domácnosti s partnerem v situaci, kdy si věřitel údaje o nákladech a výdajích osob žijících se žadatelem o úvěr ve společné domácnosti neobstaral. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele, které má poskytovatel zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Ani provedení lustrace v evidenci exekucí nemůže být samo o sobě dostačující. Ze všech shora uvedených okolností plyne, že věřitel neměl dostatek podkladů pro to, aby teprve na jejich základě mohl získat představu o reálných příjmech a především reálných výdajích žalované a aby mohl učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalované zápůjčku splatit. Věřitel proto měl s ohledem na shora uvedené okolnosti věnovat faktické finanční situaci žalované mnohem důslednější pozornost. Jestliže se však věřitel dostatečně nezabýval především výdajovou stránkou žalované, nemohl ani provést řádné posouzení schopnosti žalované zápůjčku splácet. Neměl tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohl učinit relevantní kladný závěr o reálné schopnosti žalované zápůjčku splatit. 9. Smlouvu je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, a v tomto rozsahu není žaloba důvodná. 10. Pro úplnost soud dodává, že předmětný spotřebitelský úvěr nelze považovat za poskytnutý bez úroku a jakékoli úplaty jiné než úhrady účelně vynaložených nákladů, byť je ve smlouvě deklarována úroková sazba 0 %. Funkci úroku, resp. úplaty za poskytnuté peníze, evidentně plní sjednaný poplatek 3 900 Kč. 11. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. 12. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 2 300 Kč (byla předána částka 15 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 12 700 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. 13. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud. 14. Co se týč