18 C 27/2023-41 — Okresní soud ve Vsetíně

1. Žalobkyně se v řízení domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud žalované uložil povinnost uhradit žalobkyni 25 040 Kč s příslušenstvím, kterou byla žalovaná povinna zaplatit z titulu úvěrové smlouvy. Žalovaná podle tvrzení žalobkyně porušila svou povinnost, neboť včas a řádně nesplatila úvěr, který jí byl poskytnut. 2. Žalovaná se k podané žalobě v poskytnuté lhůtě ani později nevyjádřila. Skutečnosti tvrzené v žalobě neučinila v řízení spornými. 3. Soud podle ustanovení § 115a o. s. ř. ve spojení s § 101 odst. 4 o. s. ř. rozhodl v této věci bez nařízení jednání. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: 5. Žalobkyně a žalovaná uzavřely dne 6. 1. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr 20 000 Kč. Součástí obsahu smluvní dokumentace byla rovněž informace o podmínkách úvěru a sazebník poplatků (smlouva o úvěru, sazebník a informační formulář). Žalovaná čerpala úvěr dne 6. 1. 2022 (potvrzení o platbě) a na danou smlouvou uhradila celkem 6 065 Kč (výpis čerpání a splátek). 6. Žalovaná předložila žalobkyni při sjednávání smlouvy kopii svého občanského průkazu (kopie občanského průkazu žalované). Z interního dokumentu označeného jako potvrzení o provedení ověření bonity klienta vyplývá, že žalobkyně měla provést posouzení schopnosti žalované úvěr splatit, že důchod žalované má činit 17 362 Kč, že má jedno dítě, že příjem jejího partnera je 10 000 Kč, že splácí 1 500 Kč, že provedené lustrace jsou negativní. Z tohoto dokumentu není zřejmé, z čeho byly dané informace čerpány (potvrzení o provedení ověření bonity). Z úvěrové zprávy plyne, že žalovaná má u žalobkyně tři splátkové produkty a dva nesplátkové (úvěrová zpráva). 7. Žalovaná byla k úhradě dluhu vyzývána žalobkyní i výzvou zástupce žalobkyně (výzvy žalobkyně, předžalobní výzva a potvrzení o odeslání). 8. Žalovaná má v tomto vztahu postavení spotřebitele, a proto vedle ujednání v samotné uzavřené smlouvě a v zákonných ustanoveních občanského zákoníku o tomto smluvním typu (§ 2395 a násl. o. z.), dopadají na tento závazek rovněž zákonná ustanovení § 1810 a násl. o. z., která regulují spotřebitelské smlouvy, a zákon č. 257/2016 Sb. (dále také jen„ ZSÚ“). 9. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je neplatná podle § 87 ZSÚ a § 580 odst. 1 a § 588 o. z., a to z důvodu řádného neposouzení úvěruschopnosti spotřebitele, přičemž podle ustálené judikatury českých soudů i Soudního dvora EU jde svou povahou o neplatnost absolutní, k níž soud přihlíží i bez návrhu (srov. např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, nebo rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18). Věřitel přitom nedostojí této své povinnosti, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018); informace od spotřebitele musí být dostatečné a jeho případná pouhá prohlášení musí být podepřena doklady (srov. rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. prosince 2014 ve věci C -449/13). Poskytovatel úvěru je tedy povinen vyžadovat doložení údajů poskytnutých spotřebitelem tak, aby si mohl ověřit správnost těchto údajů. Posouzení úvěruschopnosti přitom není jen mechanické odečtení výdajů od příjmů, ale poskytovatel úvěru musí být schopen provést jednoduchou analýzu, zda mu údaje pro řádné posouzení úvěruschopnosti stačí; jinými slovy, zda na jejich základě může učinit závěr, že spotřebiteli po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohl věřiteli pravidelně splácet sjednané splátky. 10. V posuzované věci se podává, že úvěruschopnost žalované posouzena řádně nebyla. Úvodem je třeba zdůraznit, že žalobkyně neuvedla, z čeho konkrétně byly jí tvrzené informace získány a ověřeny. V potvrzení o provedení ověření jsou sice určité údaje uvedeny, ale vůbec není zřejmé, jak byly dané informace získány a především na základě jakých dokumentů byly žalobkyní ověřeny, pokud mělo jít o informace sdělené žalovanou, a to tím spíše při uzavření smlouvy na dálku. Žalobkyně sice obsáhle argumentuje svými statistickými modely, nicméně jestliže není doložena správnost vstupních údajů, nemají jakékoli úvahy o těchto modelech význam. Jinými slovy, jestliže věřitel žádným způsobem neprověřil správnost příjmových poměrů žalované a dále se nezabýval výdajovou stránkou majetkových poměrů žalované, tj. nevyžádal si od žalované žádné doklady o příjmech, např. pracovní smlouvu nebo výplatní pásky, doklady o výši plateb za bydlení, inkaso a jiné pravidelné výdaje, nemohl mít k dispozici takové vstupní údaje, na jejichž základě by teprve mohl získat představu o reálných příjmech a výdajích žalované. Dále je třeba zdůraznit, že výše životního minima, na kterou žalobkyně odkazuje, je pouze úředně stanovenou částkou, která však nic nevypovídá o konkrétních skutečných výdajích žadatele o úvěr, které má poskytovatel úvěru zkoumat a od spotřebitele vyžadovat nejen jejich sdělení, ale také jejich doložení. Žalovaná navíc měla u žalobkyně pět dalších produktů, z toho tři splátkové, přičemž nesplacená částka činí 36 068 Kč. Žalobkyně měla s ohledem na další splátky věnovat faktické finanční situaci žalované mnohem důslednější pozornost. Dále soud uvádí, že způsob, jakým žalobkyně obhajuje svůj přístup při tvrzeném ověřování bonity žalované je pro soud nepřezkoumatelný, na čemž nic nemění provedení lustrací žalované, které nemůže být samo o sobě dostačující. Jestliže se tedy žalobkyně dostatečně nezabývala příjmovou ani výdajovou stránkou žalované, nemohla ani provést řádné posouzení schopnosti žalované úvěr splácet. Neměla tedy ani dostatek podkladů pro to, aby mohla učinit relevantní závěr o reálné schopnosti žalované úvěr splatit. 11. Smlouvu o úvěru je tedy třeba posoudit jako neplatnou v celém rozsahu a nároky z této neplatné smlouvy je třeba vypořádat podle ustanovení § 2993 o. z., a to z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Z neplatné smlouvy přitom nemohou žalobkyni náležet žádné další případně sjednané nároky jako např. úroky, poplatky, pokuty apod., když ke vzniku smluvního vztahu mezi účastníky nedošlo, proto byla v tomto ohledu žaloba zamítnuta, to včetně požadovaných nákladů na vymáhání, kdy podle názoru soudu je nepřípustné v daném ohledu takovým způsobem přenášet na spotřebitele interní náklady žalobkyně. Jde o provozní náklady, které mohou být započítány v ceně poskytnuté služby. Co se týče upomínání žalované, tak žalobkyni přísluší náhrada za předžalobní výzvu. 12. I přes obecnou koncepci ustanovení § 2993 o. z. je dále třeba nejprve kvantifikovat bezdůvodné obohacení toho, kdo jeho vydání žádá, tj. zohlednit jak vydané, tak i přijaté hodnoty, protože v případě stejnorodého (peněžitého) plnění poskytnutí protiplnění obohaceným fakticky snižuje rozsah prospěchu obohaceného. Taková kvantifikace bezdůvodného obohacení nevyžaduje vznesení námitky vzájemnosti, neboť nepředstavuje specifický synallagmatický způsob vypořádání získaného bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2993 o. z. V případě neplatné smlouvy představuje ochuzení věřitele to, oč jím poskytnutá částka přesahuje dlužníkem poskytnutá plnění. 13. Veden těmito závěry tak soud uzavírá, že žalobkyně byla ochuzena toliko o částku 13 935 Kč (byla předána částka 20 000 Kč na základě neplatné smlouvy a byla získána na stejnorodém plnění částka 6 065 Kč, o kterou se snížil prospěch obohacené strany), která představuje kvantifikaci bezdůvodného obohacení žalované, které je povinna dle ustanovení § 2993 o. z. žalobkyni vydat. 14. Ve vztahu ke splatnosti uplatněného nároku soud vyšel z toho, že ustanovení § 87 ZSÚ lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a toto upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 ZSÚ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). V dané věci dohoda mezi účastníky řízení o době splatnosti nebyla tvrzena, a proto ji určil soud. 15. Co se týče doby splatnosti, vyšel soud podpůrně z § 160 odst. 1 o. s. ř., a to i s ohledem na to, že žalovaná strana si musela být vědoma své povinnosti k plnění vůči svému věřiteli právě alespoň v rozsahu rozdílu poskytnuté a vrácené částky. Takto soudem určená doba splatnosti dluhu do tří dnů od právní moci rozsudku je proto přiměřená i z hlediska § 1958 odst. 2 o. z (povinnost plnit bez zbytečného odkladu). Jelikož v průběhu řízení nebyly tvr