17 C 90/2021-31 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobkyně tvrdí, že s žalovaným uzavřela dne 10.4.2018 smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě žalovanému poskytla částku 15.000 Kč. Žalovaný se zavázal jistinu a úrok uhradit v 18 splátkách po 1.999 Kč. Zaplatil však jen 4.867,08 Kč na jistině a 15.122,92 Kč na úroku. K zjišťování úvěruschopnosti žalobkyně tvrdí, že jí žalovaný sdělil, že je svobodný, zaměstnaný v [právnická osoba] se sídlem ve [obec] s čistým příjmem 22.500 Kč, zároveň vycházela z výpisu z registrů BRKI a NRKI, z výplatní pásky, z výpisu z centrální evidence exekucí a z údajů v insolvenčním rejstříku. Žalobkyně se domáhá jistiny úvěru ve výši 10.132,92 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné jistiny ve výši 10.132,92 Kč za dobu od 28.8.2019 (tj. ode dne následujícího po posledním dni lhůty k úhradě zesplatněné částky) do 17.12.2020, tj. částky 4.843,54 Kč a příslušenství ve výroku rozsudku uvedeného. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. Ve věci bylo rozhodnuto za splnění podmínek § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání na základě listinných důkazů. 4. Ze smlouvy [číslo] bylo zjištěno, že tato byla uzavřena dne 10.4.2018 mezi žalobkyní a žalovaným, spotřebitelem. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému částku ve výši 15.000 Kč za úrok ve výši 137,10 % p.a. Žalovaný se zavázal částku s úroky splácet v 18 splátkách po 1.999 Kč měsíčně. Ve smluvních podmínkách se žalovaný se zavázal hradit poplatky za upomínky, úrok z prodlení a smluvní pokuty za prodlení. 5. Z výpisů z účtu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovanému dne 10.4.2018 vyplatila 15.000 Kč. 6. Z upomínek a dopisu bylo zjištěno, že žalobkyně žalovaného o platby upomínala a úvěr a služby zesplatnila dne 12.8.2019. 7. Z výplatní pásky bylo zjištěno, že žalovaný měl v únoru 2018 čistou mzdu 30.595 Kč, z čehož si 5.500 Kč spořil a 2.800 Kč platil za stravenky a výdaje v kantýně. Žalovaný neměl záznam v insolvenčním rejstříku ani v centrální evidenci exekucí (zjištěno z registrů). Z výpisu z BRKI a NRKI bylo zjištěno, že žalovaný splácel 3 dlouhodobé půjčky poskytnuté v prosinci 2017 až únoru 2018 s celkovou výší splátky 3.472 Kč měsíčně, na které zbývalo doplatit 107.548 Kč. Dále jsou zde evidovány dvě krátkodobé půjčky s jednorázovou splatností ve výši 8.000 Kč a 8.711 Kč se splatností 5.3.2018, resp. 30.3.2018, a kontokorentní úvěr, který byl v říjnu 2017 navýšen z 5.000 Kč na 20.000 Kč a který byl v lednu a únoru přečerpán o 197 Kč, respektive o 114 Kč. Při hrazení splátek se žalovaný jen v jednom případě dostal do prodlení s úhradou splátek, a to o dva dny. 8. Podle § 2395 o.z. smlouvu o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. 9. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. 10. Podle § 86 odst. 1 a 2 věta prvá zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen ZosÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 11. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 12. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 13. Žalobkyně byla dle § 86 ZosÚ povinna zjišťovat úvěruschopnost žalovaného. 14. Podle § 1 ZosÚ tento zákon zapracovává příslušné předpisy Evropské unie), zároveň navazuje na přímo použitelný předpis Evropské unie a upravuje a) činnost některých osob oprávněných poskytovat a zprostředkovávat spotřebitelský úvěr, včetně činnosti těchto osob v zahraničí, b) práva a povinnosti při poskytování a zprostředkování spotřebitelského úvěru a c) působnost správních orgánů v oblasti poskytování a zprostředkovávání spotřebitelského úvěru. 15. Ustanovení § 1 je transpozicí směrnice 2008/48/ES Česká republika se zavázala implementovat směrnici do národního práva a soudy či jiné instituce jsou povinny aplikovat transponované normy evropského práva eurokonformně, tedy v souladu se zněním a účelem směrnice, přičemž jsou také vázány judikaturou Soudního dvora Evropské unie. Závaznost judikatury Soudního dvora byla vyjádřena v rozsudcích ve věci C -453/00 Kűhne Heitz a ve věci 283/81 CILFIT. [obec] nepřímého účinku evropského práva byla vyjádřena např. v rozhodnutí Soudního dvora ve věci 14/83 Von Colson. Pravidlo výkladu norem českého práva v souladu s ustanovením a cíli směrnice EU a s přihlédnutím k judikatuře Soudního dvora je vyjádřeno mj. v rozsudku Nejvyššího správní soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39. 16. Zákon č. 257/2016 Sb. ukládá věřitelům sjednávajícím úvěr se spotřebitelem nad rámec povinností vyplývajících z ustanovení občanského zákoníku řadu povinností s cílem zajistit spotřebiteli jasné a srozumitelné informace a rady o právech a povinnostech vyplývajících ze zamýšlené smlouvy o spotřebitelském úvěru ještě předtím, než bude smlouva uzavřena (§75 an, § 90 an.), zajišťuje i jeho ochranu po uzavření smlouvy (§ § 110, § 117 an. § 122). Z jednotlivých ustanovení zák. č. 257/2016 Sb. je patrné, že jeho účelem je ochrana spotřebitele před jeho nadměrným (neúnosným) zadlužováním (viz. i b. 26 preambule směrnice). Stejnému cíli odpovídá i ustanovení § 86 ZosÚ. 17. Ustanovení § 86 ZosÚ ani čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48/ES nespecifikují okruh informací, které by měl věřitel získat ani rozsah ověření informací. V každém jednotlivém případě uvažované smlouvy o spotřebitelském úvěru je tak věřitel jako osoba v oboru orientovaná povinen vyhodnotit, které informace jsou zapotřebí pro zjištění, zda bude po zamýšlenou dobu trvání úvěrového vztahu spotřebitel schopen úvěr splácet či nikoli. 18. K okruhu informací potřebných k ověření úvěruschopnosti spotřebitele se vyjadřoval Soudní dvůr v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C -449/13, CA Consumer Finance proti Ingrid Bakkaus a další, ve kterém dovodil, že věřitel má prostor pro uvážení při určování, zda informace, které má k dispozici, stačí k doložení úvěruschopnosti spotřebitele, či nikoli, a zda je má ověřit pomocí jiných údajů.„ … poskytovatel úvěru musí zaprvé v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem zvážit, zda se jedná o příslušné informace a zda jsou tyto informace dostatečné pro posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. V tomto ohledu se dostatečnost uvedených informací může lišit podle okolností, za nichž dojde k uzavření úvěrové smlouvy, podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené v této smlouvě. Toto posouzení lze provést s pomocí dokladů o finanční situaci spotřebitele, ale nelze vyloučit možnost, aby poskytovatel úvěru zohlednil případné dříve získané znalosti o finanční situaci zájemce o úvěr. Avšak pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Zadruhé – aniž je dotčena druhá věta čl. 8 odst. 1 směrnice 2008/48, podle které mohou členské státy ve svých právních předpisech zachovat požadavek, aby poskytovatel úvěru vyhledal údaje v databázi – směrnice 2008/48 neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem. V závislosti na okolnostech každého jednotlivého případu se poskytovatel úvěru může buď spokojit s informacemi, které mu poskytne spotřebitel, anebo může dospět k názoru, že je nezbytné, aby tyto informace byly potvrzeny pomocí dalších údajů.“ 19. Ústavní soud ČR se v nálezu sp.zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. února 2019 vyjádřil, že:„ …poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoz