22 C 36/2017-71 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, ve znění pozdějšího doplňku, domáhal proti žalovanému zaplacení částky 20.179 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru, kterou uzavřel s žalovaným právní předchůdce žalobce [právnická osoba] Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí částky 10.000 Kč, přičemž se zavázal kromě této částky zaplatit věřiteli úrok ve výši 11.062 Kč, poplatek za sjednání smlouvy 4.000 Kč, administrativní poplatek 1.221 Kč a inkasní poplatek 4.000 Kč, celkem za tyto platby 10.383 Kč. Dále se žalovaný zavázal zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky denně pro případ porušení povinnosti platit měsíční splátky. Žalobce požaduje smluvní pokutu pouze 0,1 % denně ve výši 2.496 Kč Celkem žalovaný uhradil ke dni podání žaloby 2.700 Kč a následně v rámci insolvenčního řízení 1.431,55 Kč, kdy v tomto rozsahu vzal žalobce předmětnou žalobu zpět. Pokud se týče ověřování úvěruschopnosti žalovaného, poukazoval žalobce na údaje uvedené v žádosti o úvěr. Žalobce předložil soudu pouze žádost o úvěr a dodatek k pracovní smlouvě s tím, že jiné listiny k dispozici nemá a nechť jsou tyto vyžádány na právním předchůdci žalobce. 2. Ze smlouvy o úvěru ze dne 10. 1. 2015 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi [právnická osoba] jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem a věřitel se na jejím základě zavázal poskytnout žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 10.000 Kč. Žalovaný podpisem smlouvy potvrdil převzetí v hotovosti celkové výše spotřebitelského úvěru. Žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli úrok ve výši 1.162 Kč, úplatu za poskytnutí úvěru 4.000 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru 1.221 Kč a inkasní poplatek 4.000 Kč. Dále se zavázal zaplatit věřiteli dlužnou částku v sedmnácti splátkách po 1.199 Kč. Pro případ prodlení dlužníka s jakoukoliv splátkou se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. Z žádosti o úvěr ze dne 10. 1. 2015 podepsané žalovaným bylo zjištěno, že tento uvedl bydlení v nájmu, že je svobodný, má dvě vyživovací povinnosti a je zaměstnaný v soukromé sféře. Svou mzdu uvedl ve výši 13.500 Kč měsíčně a příjem partnerky z rodičovského příspěvku 3.800 Kč měsíčně. Dále uvedl pravidelné měsíční výdaje na bydlení a energie 5.500 Kč a na dopravu, jídlo a osobní náklady 4.500 Kč. Žalovaný neuvedl žádné splátky stávajících půjček. V žádosti je dále uvedeno doložení příjmu výplatními páskami a pracovní smlouvou a předložené doklady totožnosti občanský průkaz a řidičský průkaz. Z těchto dokladů však předložil žalobce pouze fotokopii občanského průkazu a dodatek k pracovní smlouvě ze dne 28. 3. 2014 týkající se změny pracovního poměru na dobu neurčitou. Žalobce nedoložil výplatní pásky a ani jiné doklady týkající se doložení poměrů žalovaného. Žádné doklady týkající se předmětné smlouvy o úvěr nepředložil ani právní předchůdce žalobce s tím, že smluvní dokumentaci již nemá k dispozici. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 1. 2017 a její přílohy bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena [právnická osoba] na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 1. 2. 2017 bylo zjištěno, že žalovaný byl vyzván k úhradě závazku z předmětné úvěrové smlouvy ve výši 65.525,85 Kč. K úhradě tohoto závazku byl dále žalovaný vyzván předžalobní výzvou. 3. Podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění zákona č. 43/2013 Sb., věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěru, neplatná. Podle § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, § 7 a § 9 nesplnil. 4. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 5. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho plněno, co měl po právu plnit sám. 6. Soud se nejprve zabýval, zda právní předchůdce žalobce a žalovaná uzavřeli předmětnou smlouvu o spotřebitelském úvěru platně. V daném případě se jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu ustanovení § 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, když jde o půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytovanou spotřebiteli věřitelem, přičemž obě předmětné smlouvy též výslovně uvádí, že se jedná o spotřebitelský úvěr. Z ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru vyplývá povinnost věřitele před uzavřením smlouvy o spotřebním úvěru s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet a poskytovat jen takový úvěr, u něhož po posouzení ze strany věřitele je zřejmé, že spotřebitel bude schopen ho splácet, jinak je smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná. Tuto neplatnost zavedla do našeho právního řádu novela č. 43/2013 Sb. s účinností od 25. 2. 2013 a vztahuje se tedy na předmětnou zápůjčku. Z tvrzení žalobce vyplývá, že tento kromě žádosti o úvěr není schopen předložit soudu vůbec žádný doklad o příjmech a výdajích žalovaného, z něhož při posuzování úvěruschopnosti právní předchůdce žalobce vycházel. Žádný takový doklad není schopen předložit jak žalobce, tak ani jeho právní předchůdce. V takovém případě podle závěru soudu žalobce neunesl důkazní břemeno, které ve vztahu ke splnění povinnosti odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele stanoví ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, podle něhož není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnost odborné péče nesplnil. Žalobce nemá k dispozici doklady o poměrech žalovaného v době poskytnutí půjčky, což vede soud k závěru, že tento neunesl své důkazní břemeno ohledně odborné péče. Soud poukazuje na to, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru, je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení. Tento výklad vyplývá z právní věty rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015 č. j. 1 As 30/2015-39. Jak dále vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, součástí odborné péče při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je takové posouzení rozhodujících listin a vynaložení patřičného úsilí, podloženého odborností a profesionalitou, aby byly zjištěny všechny potřebné skutečnosti v nezbytném rozsahu. Proto je nutno dovodit také požadavek na doložení tvrzení dlužníka o jeho majetkových a příjmových poměrech. Samotné ničím nedoložené prohlášení spotřebitele nemůže vést k řádnému prověření jeho schopnosti splácet úvěr, neboť se jedná o situace, kdy by osoba jednající s odbornou péčí měla a mohla mít pochybnosti o pravdivosti tvrzených skutečností. Podrobnější ověřování bonity spotřebitele je na místě vždy, nikoliv pouze v případech, kdy má věřitel pochybnosti o tvrzeních dlužníka (opačný postup by nebyl v souladu s účelem a smyslem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému zadluženosti domácnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace. Zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pe