22 C 44/2021-66 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se domáhal proti žalované zaplacení částky 17.085,89 Kč s příslušenstvím, a to na základě smlouvy o úvěru ze dne 6. 9. 2018, podle níž byl úvěr ve výši 25.590 Kč převeden na účet prodejce. Žalovaná se zavázala splácet úvěr včetně příslušenstvím v 48 měsíčních splátkách po 967 Kč, avšak neuhradila ani první splátku. Žalobce požaduje splátky splatné do zesplatnění ve výši 4.835 Kč, poplatek za 3 upomínky 450 Kč, náklady za oznámení o okamžité splatnosti 200 Kč, přičemž od těchto částek spolu s jistinou po zesplatnění ve výši 24.395,89 Kč odečetl částku 25.590 Kč, která mu byla přiznána soudem v trestním řízení v souvislosti s odsouzením žalované za úvěrový podvod. Žalobce dále požaduje smluvní pokutu 12.504 Kč a 291 Kč. Žalobce byl při uzavření smlouvy zastoupen na základě mandátní smlouvy [právnická osoba] s. r. o. Žalobce doplnil, že úvěruschopnost žalované byla posuzována na základě informací získaných z databází NRKI, NIP, SOLUS, [příjmení], insolvenčního rejstříku, neplatných dokladů, hledaných osob, a dále z interních databází žalobce. Žádný z těchto dokladů žalobce i přes výzvu soudu nepředložil. 2. Za použití ustanovení § 115a o.s.ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Z úvěrové smlouvy ze dne 6. 9. 2018 č. [anonymizováno] [číslo] bylo zjištěno, že se jedná o smlouvu o úvěru na koupi zboží, číslo shodné s číslem úvěrové smlouvy a to ostatní černou elektroniku. Výše úvěru byla sjednána ve výši pořizovací ceny zboží, a to 25.590 Kč s tím, že výše měsíční splátky činí 967 Kč a počet měsíčních splátek je 48. Celková částka splatná žalovanou byla sjednána ve výši 46.416 Kč. Byla sjednaná smluvní pokuta ve výši 10 % z dlužné měsíční splátky pro případ jejího neuhrazení do data splatnosti, která byla sjednána vždy k 15. dni každého měsíce. Součástí smlouvy byly učiněny dále podmínky a sazebník, který obsahuje přehled smluvních pokut a poplatků. Ve smlouvě o úvěru je uveden čistý měsíční příjem žalované ve výši 20.000 Kč, výdaje na bydlení 4.000 Kč a nulové ostatní měsíční výdaje a nulové splátky ostatních úvěrů. Dále je zde uvedeno bydlení v pronájmu a žádné vyživované osoby. Dále je zde uvedena profese žalované kvalifikovaný dělní, označení jejího zaměstnavatele a trvání pracovního poměru na dobu neurčitou. Z potvrzení o proplacení úvěru bylo zjištěno, že tento byl zaplacen na účet sjednaný ve smlouvě. Z přehledu plateb bylo zjištěno, že žalovaná neuhradila na předmětný úvěr ničeho. 4. Z mandátní smlouvy ze dne 20. 5. 2013 bylo zjištěno, že [právnická osoba] [anonymizováno] se zavázala uzavírat jménem žalobce smlouvy o úvěru, jejímž předmětem bude poskytnutí finančních prostředků žalobce za účelem úhrady prodejní ceny zboží. 5. Z trestního příkazu Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 28. 6. 2019 č. j. 3 T 105/2019-168 bylo zjištěno, že žalovaná byla uznána vinnou ze spáchání přečinu úvěrového podvodu, a to v souvislosti s uzavření čtyř úvěrových smluv, mezi nimiž je uvedena i předmětná úvěrová smlouva, přičemž v popisu skutku je uvedeno, že uvedla čistý příjem 20.000 Kč, ačkoli měla ve skutečnosti příjem 11.494 Kč, dále že uvedla náklady na bydlení 4.000 Kč, ačkoli měla náklady na bydlení 4.800 Kč a dále že uvedla, že nemá žádné splátky ostatních úvěrů, ačkoli měla splátky nejméně 5.200 Kč. 6. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaný uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/2018, podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele. 10. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedostatek odborné péče při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle § 86 věty dru