22 C 60/2021-43 — Okresní soud ve Vsetíně, pobočka Valašské Meziřičí

1. Žalobce se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhal proti žalovanému zaplacení předmětné částky na základě smlouvy o úvěru [číslo] kterou žalovaný uzavřel s právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] Na základě této smlouvy poskytl právní předchůdce žalobce žalovanému úvěr ve výši 16.000 Kč, což však žalovaný řádně a včas neuhradil. Žalobce poukazoval dále na ujednání o smluvní pokutě a paušální náhradě výdajů na upomínání. Smluvní pokutu žalobce požadoval ve výši 8.000 Kč. Žalobce dále poukazoval na smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 19. 8. 2020. 2. Za použití ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. 3. Ze smlouvy o úvěru [číslo] ze dne 5. 3. 2019 bylo zjištěno, že tato byla uzavřena mezi věřitelem [právnická osoba], [IČO] jako věřitelem a žalovaným jako klientem. Věřitel se ve smlouvě zavazuje poskytnout žalovanému úvěr ve výši 16.000 Kč s nulovým úrokem. Splatnost úvěru je sjednána v délce 30 dnů. Pro případ porušení povinnosti zaplatit jakoukoli část závazku podle smlouvy řádně a včas se žalovaný zavázal zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,1 % z jistiny, a to za každý den prodlení a poplatek 50 Kč za každou písemnou upomínku. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu do 10 dnů od obdržení dopisu v oznámení o postoupení pohledávky. Ze smlouvy o postoupení pohledávek a její přílohy ze dne 19. 8. 2020 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka byla postoupena společností [právnická osoba] na žalobce. Žalobce po výzvě soudu k prokázání odborné péče jeho právního předchůdce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného vzal předmětnou žalobu zpět ohledně částky 8.000 Kč a předmětem řízení zůstala pouze jistina se zákonným úrokem z prodlení. Žalobce nedisponuje doklady o posuzování úvěruschopnosti žalovaného. 4. Podle § 86 odst. 1 a odst. 2 věty první zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celková výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 5. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 6. Podle § 2991 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 7. Soud se nejprve zabýval tím, zda žalobce a žalovaná uzavřeli předmětnou úvěrovou smlouvu platně. Neposoudí-li poskytovatel úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zák. č. 257/2016 Sb., soud k neplatnosti tohoto právního jednání přihlíží, aniž by se jí spotřebitel dovolal. Jedná se o neplatnost absolutní, protože stanovení relativní neplatnosti právního jednání by bylo v rozporu se zákonem, jehož smyslu a účelu nelze dosáhnout jinak, než pozitivním zásahem ze strany soudu, jinak by byl popřen smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli z hlediska vyjednávací a ekonomické síly. V tomto směru soud poukazuje také na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III.ÚS 4129/2018, podle něhož to, zda je reálné splacení dluhu, je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly vzít soudy v úvahu bez ohledu na to, zda je tento požadavek v nějakém zákoně výslovně zakotven. V principu odpovědného úvěrování a v ochraně spotřebitele před neúměrným zadlužováním navazuje zákon č. 257/2016 Sb. spotřebitelském úvěru na právní úpravu účinnou do 30. 11. 2016, zejména na novelu zákona č. 145/2010 Sb. provedenou zákonem č. 43/2013 Sb., kde byla neplatnost smlouvy pro případ neposouzení schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet s odbornou péčí koncipována jako neplatnost absolutní. Nebylo smyslem a účelem zákona č. 257/2016 Sb. zákonnou ochranu a právní postavení spotřebitelů oslabit či ohrozit, což by znamenalo připuštění relativní neplatnosti. Spotřebitel totiž jako jednoznačně slabší smluvní strana v naprosté většině případů nedisponuje potřebnými právními znalostmi k uplatnění relativní neplatnosti a ve sporech z úvěrových smluv se tedy jedná o slabší smluvní stranu také z hlediska právní orientace a také z hlediska ekonomického. V daném případě je třeba aplikovat absolutní neplatnost ve smyslu § 588 občanského zákoníku, a to pro rozpor se zákonem tedy § 86 zák. č. 257/2016 Sb. Pokud totiž věřitel řádně nesplnil povinnosti stanovené v uvedeném zákonném ustanovení při posouzení úvěru schopnosti spotřebitele, bylo by takové právní jednání v rozporu s ustanovením § 86 zák. č. 257/2016 Sb., a současně také s účelem a smyslem tohoto zákona a tím i s veřejným pořádkem, který pouze doplňuje kritérium smyslu a účelu zákona. Smyslem a účelem zákonné úpravy spotřebitelského úvěru a související ochrany spotřebitele je zabránit nežádoucímu rostoucímu zadlužování domácností, které může mít pro dlužníky i likvidační důsledky, když může vést k jejich předlužení a související insolvenci, což není z ekonomického ani společenského hlediska žádoucí. Z úpravy občanského zákoníku a zákona o spotřebitelském úvěru je zcela jednoznačný úmysl zákonodárce a účel zákona směřující ke zvýšené ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany úvěrové smlouvy. Uvedený názor soudu se opírá také o rozhodovací praxi soudního dvora Evropské unie, který průřezově pro spotřebitelské právo vymezuje soudu prostor pro postup z úřední činnosti. V rozsudku zle dne 4. 6. 2015, Faber C – 497/13 bod 42 soudní dvůr Evropské unie dovodil, že zde hrozí nebezpečí, že spotřebitel se nedovolá svého práva, neboť o něm neví. Ve spotřebitelském právu je třeba zohlednit skutečnost, že ekonomicky silnější subjekt prostřednictvím poskytování profesionálních právních služeb má na rozdíl od spotřebitele výhodu znalosti právní úpravy, kterou využívá ve svůj prospěch, přičemž absence informovanosti spotřebitele je vyvažována zásahem zvenčí. Takový výklad považuje soud za konformní, odpovídající dosavadnímu přístupu zákonodárce i soudů při ochraně spotřebitele. 8. V daném případě dospěl soud k závěru o absolutní neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy podle § 87 odst. 1 věty první zákona č. 257/2016 Sb. a § 588 občanského zákoníku pro nedostatek odborné péče žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalovaného, když podle § 86 věty druhé zákona o spotřebitelském úvěru měl být úvěr poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti úvěr splácet. Žalobce nemá doklady o posuzování úvěruschopnosti žalovaného a za této situace nelze shledat splnění povinností vyplývajících z § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, což vede k absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru ve smyslu § 87 odst. 1 cit. zákona a ke vzniku nároku žalobce na bezdůvodné obohacení, které soud žalobci přiznal ve výroku I. tohoto rozsudku a to ve výši 16.000 Kč, když v řízení bylo prokázáno bezdůvodné obohacení žalovaného v rozsahu plnění ze strany žalobce. Zákonný úrok z prodlení byl žalobci přiznán za použití ustanovení § 1970 občanského zákoníku, vládního nařízení č. 351/2013 Sb., při aplikaci domněnky dojití podle § 573 občanského zákoníku, a to od 25. 9. 2020 na základě lhůty k plnění stanovené ve shora uvedené výzvě, která byla žalovanému prokazatelně zaslána, přičemž zbylý požadovaný úrok z prodlení byl ve výroku II. zamítnut. 9. Za použití ustanovení § 96 odst. 2 soud ve výroku III. částečně zastavil žalobu ohledně částky 8.000 Kč v důsledku částečného zpětvzetí žaloby žalobcem. 10. O nákladech řízení rozhodl soud za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., a v řízení převážně úspěšnému žalobci přiznal poměrnou náhradu nákladů řízení v rozdílu úspěchu a neúspěchu, který činí 34 %. Pro tento účel bylo částečné zpětvzetí pov